Isla Margarita neděle 14.10.2007 – Britské panenské ostrovy pondělí 31.12.2007

neděle 14.10.2007 – Ve 20:00 přijíždím na Feru do Varadera v Chacachacare na Margaritě. Po pěti a půl měsících ji nalézám v pořádku. Jsem příjemně překvapen protože je dokonce i umytá paluba. Loď je oproti předchozím zkušenostem z Trinidadu, kde jsem ji vždy nechával přes hurikánovou sezonu naprosto suchá a čistá.

pondělí 15.10:2007 – Vstávám kolem 10:00 a jdu domluvit pískování a nátěry podvodní části trupu. Domlouváme se na středu, což mi vyhovuje. Poté vyrážím do Porlamaru. Navštívil jsem Chuana a pak jsem neůspěšně objížděl jachtařské obchody, s toho co jsem chtěl nemají nikde nic. Objednat nic nemůžou a na nový dinghy (člun) Caribe se čeká asi tři měsíce… to je socialismus jak ho známe i my, jen tu mají americká auta. Na loď se vracím kolem 16:00 ale už se nemůžu nějak zorientovat kde začít. Tak natírám větrnou elektrárnu a instaluji nové autorádio.

úterý 16.10.2007 – ráno namontuji větrnou elektrárnu a začínám nabíjet, drhnu dinghy a palubu, odpoledne natírám všechny dřevěné díly na palubě. Jen mě přerušuje roj včel, který se snažil usadit na větrné elektrárně, bohužel byla v chodu, takže mám po celé zádi rozsekané kousíčky včel…. Večer jdem s francouzema k “Hektorovi” na hamburger, má jen hamburger a colu a tak si dám co je – a není to špatný jen hygienika by asi trefilo :-).

středa 17.10.2007 – Ráno dávám nové záclonky a pak “čekám” na pískování. Sundavám zinkové anody a přidělávám nový držák na pití ke kompasu. A pískování? MANJANA! K večeři si vařím špagety a až druhá konzerva vypadá jedle…

čtvrtek 18.10.2007 – Po nekonečném dopoledni, a poledni které jsem strávil se švédem, kterého jsem znal z Kanárských ostrovů, se kolem 15:00 dočkám začátku pískování. Šok hned na začátku kdy se na prvním metru ukázalo asi šest malinkatých direk! Naštěstí to ale bylo jen v kotevní šachtě a nepředstavovalo to žádný větší problém. Večer je opískována a natřena asi třetina lodě.

pátek 19.10.2007 – Už nemůžu ani dospat jak jsem nervozní! Na 7:00 kafíčko a od 8:15 se pískuje a natírá dál. Mezitím vyřezávám problematická místa v kotevní šachtě a připravuji záplaty. Pak svařování a opět pískování a natírání a v 16:00 hotovo!!! Chybí jen ploutev a místa pod podpěrami. Večer jdu s frantíkama na slavnostní večeři. Dvě pěkný ryby, rýže a salát. Protože tu není v okolí žádná restaurace, večeříme v místní domácnosti. Je to jen jedna místnost s přístřeškem jako kuchyňkou… Ale jídlo bylo dobré a vyšlo tu na 2 Eura! Místní jsou i za tento výdělek rádi.

sobota 20.10.2007 – Ráno natírám třetinu lodě další vrstvou epoxi primeru, hned na to do mokrého antifouling. Zjišťuji, že antifouling mi nevyjde a tak sháním přes místní kluky další. Dražší, ale je! A můžu pokračovat v práci.

neděle 21.10.2007 – Den D – přijede Jitka s Katynkou! Mám co dělět abych to tu připravil! Natírám zbytek lodě a pak uklízím Feru zvenku i zevniř. Večer jedu pro holky na letiště. Pak se už za tmy společně vracíme na loď.

pondělí 22.10.2007 – Dopoledne se všichni zabydlujeme a ve 14:00 nás zvedají na jeřáb a jde se dopískovat a donatírat vše co zbylo. Pak zpátky na zem.

úterý 23.10.2007 – Ráno poslední nátěr antifoulingu a úklid. V 9:30 nás vyzvedává lodička a jedeme na výlet do mangrovů a na pláž – první odpočinek od mého příjezdu. Mangrové “řeky” jsou úžasné a doporučuji tento výlet všem co jedou na Isla Margharitu. Já jen pořád neměl vše hotové na lodi a proto jsem neměl svůj klid. Po návratu na loď jsem ještě od souseda stihl koupit člun, tři roky starý Caribe 10 s motorem Yamaha 15HP – asi nejlepší kombinace.

V 15:00 jde Fera konečně na vodu. Opět úklid a doplňujeme vodu a naftu. 160l vody, 40l benzínu a když je chci platit tak nic – to zde nestojí ani za řeč… Navíc dostáváme dárek od místní šéfové, flašku místního koňaku.

středa 24.10.2007 – Vstáváme s Katy ve 4:30 a já při kafíčku vyplétám sítě do zábradlí. V 6:00 vyplouváme, na motor přejíždíme do 25 mil vzdáleného Porlamaru. Katynka je cestou celá špatná a zvrací, mořskou nemoc ale nemá, spíš má problém s aklimatizací a je přehřátá. Není se čemu divit, v marině to vypadalo jako na poušti a navic jsme nebyli na vodě, slunce do nás pralo ze všech stran… Po příjezdu do Porlamaru se moc nelepší a pořád dělá hají. Pak připravujeme loď pro příjezd posádky a já je kolem 16hod. jedu vyzvednout na letiště. Cestou mě taxikář zavezl do mě neznámé čtvti Porlamaru a že dál nejede! Ale naštěstí jsem hned chytil další taxi – nebyla v tom žádná záludnost. Kolem 21:00 se s posádkou (Jardou, Terezkou, Jarkou a Liborem) vracím na Feru. Vyložíme věci a ještě jedeme na večeři s hudbou.

čtvrtek 25.10.2007 – Kolem 10hod. jedeme všichni do Porlamaru, konečně se nám daří zakoupit výlet na Andělské vodopády a do Canaimy. Potom se touláme městem, dáváme si výborný oběd ( Katy usla na dvou k sobě sražených židlých). Po obědě jedeme taxikem, amerikou z roku 68, na nákup do supermarketu Sigo.Za nákup utrácíme něco málo přes 1 000 000 Bolivaru. Když pak vše stěhujeme ze člunu na Feru, tak nám do toho pěkně leje…

pátek 26.10.2007 – Ráno hned po vylodění nás odchytává Chuan (místní strážce,poradce a agent v jedné osobě – ví vše a zařídí vše!), volali mu, že je problem s naším výletem do Canaimy a máme se do turistické kanceláře co nejrychleji dostavit. Nakonec se ukazuje, že nám omylem prodali letenky na Los Roques a ne do Canaimy, naštěstí to jde opravit, ale cena je o 110 USD vyšší. Mě se to původně zdálo až moc levné… Z turistické kanceláře se autobusem vydáváme na výlet do mangrovů a na pláž do La Restingy. Autobus nám zajíždí až do místa odkud vyplouvají turistické lodičky. Normálně je max. počet 5 osob na lodičku, ale jde spíš o umělou zaměstnanost. Nám se podařilo najít “našeho” kapitána a vešlo se nás pohodlně všech šest i s Katynkou.

Opět jsme hodinu jezdili “řekami” tvořenými z mangrovů a pak jsme se koupali na pláži. Na třetí jsme se autobusem vraceli k Chuanovi který nám vyřizoval papíry k odplutí. Jen tak tak, že jsme to stihli, protože autobusy byly tou dobou plné a nám zastavil až asi čtvrtý a i ten už byl “plný”.

sobota 27.10.2007 – Ráno na 6:00 odvážím Jitku s posádkou na břeh a na Feře zůstáváme celý den jen s Katy. Na Jitku s posádkou už čekal taxík, který je odvezl na letiště, odkud letěli do Canaimy. Jitka popsala výlet takto: “Letěli jsme českým letadlem pro 15 lidí z MARGARITY směr Stolové hory, z letadla jsme viděli Andělské vodopády – jsou to nejvyšší vodopády na světě. V letadle jsme zběsile pobíhali od okénka k okénku a nestačili cvakat fotoaparátem a točit kamerou, navíc piloti si to opravdu vychutnávali a pořádně to s námi okolo vodopádů točili :-). Chvílemi jsem netušila kde je nebe, skály, vodopády a byla jsem ráda, že se mám čeho v letadle chytit. Přistáli jsme na malém letišti ve Venezuelském národním parku Canaima. Hned po příletu se nás ujal průvodce a po krátkém občerstvení vyrážíme na řeku Canaimu a její mohutné vodopády. Nasedli jsme do indiánské kanoe a zamířili k vodopádům, cestou nám průvodce ukazuje místní chloubu – vodní elektrárnu (potěšeně říká, že turbínu dodávali z Čech). Je tu naprosto panenská příroda, bylo to vidět i z letadla, obrovské masy zeleně a nikde živáčka, jen mezi zelení se různě kroutí řeky a říčky jak háďata. Na kanoii jsme vyfasovali velké záchranné vesty, je na nás všechny docela komický pohled, ale podle průvodce je tu velmi hluboko a voda se tu místy docela ,,vaří”. Dříve tu žili indiáni, a muselo jim tu být opravdu jako v ráji, čistá voda plná ryb, příjemné podnebí, nádherná bohatá příroda. Dle vyprávění tu žili leopardi, opice, oceloti, papoušci atd., ale teď co sem jezdí turisté se přesunuli dál do vnitrozemí. Během poučného výkladu se dostáváme ke třem mohutným vodopádům, z loďky vypadají majestátně, je to nádhera. Po vylodění na krásné bílé písčité pláži jdeme asi 20 min. pěšky místní pěšinou a průvodce nám dává výklad ve 3 jazycích ( je nás 15 lidí, ale směs němčiny, angličtiny a španělštiny, průvodce zná dokonce něco i v češtině-i sem se jezdí docela hojně!) a pomalu přicházíme podle hluku k dalšímu vodopádu. Scházíme po kamenité cestě dolů ke skále, přes kterou se hrne obrovský proud vody, stojíme asi v polovině dlouhého a širokého vodopádu. Průvodci dáváme naše oblečení a techniku do igelitového pytle a napjatě čekáme co bude dál. Všude je hluk, ledová tříšť… Vcházíme cestou ve skále přímo pod vodopád a procházíme pod ním asi 100 metrů, sotva dýcháme, nemůžeme skoro ani otevřít oči jak nás voda šlehá do obličeje. Třeseme se zimou a vzrušením, čekali jsme hodně, ale tohle určitě předčilo naše očekávání. Je tu asi 4 metrový úsek, který procházíme se zavřenýma očima a vede nás jen průvodcova ruka, nevím ani kam šlapeme. Část lidí to před tímto úsekem vzdává. Když dojdeme na konec vodopádu jsme všichni mokří až na kost, ale šťastní a jen záříme. Z pytle vyndaváme fotoaparáty a vše dokumentujeme, mně se bohužel vybila kamera a foťák už má taky namále…. Až bude Katynka větší, tak ji tam musíme určitě vzít, ale mohou tam děti až od 12 let, to je ještě dlouhá doba. Pak jsme šli na další vodopády, za nimi se tyčila Stolová hora, znovu to nadšení z okolní přírody. Po návratu nás čeká pozdní oběd, nákup pohledů a odlet s mezipřistáním ve městě Bolivar.

Přelet nazpět byl také nádherný, protože jsme letěli nízko a mohli si prohlížet krajinu, je to nádhera, letěli jsme i nad deltou Orinoka.”

Po hladkém přistání si bereme taxi-opět pořádně starou ,,ameriku” a jedeme směr Porlamar, cestou chceme zastavit někde u obchodu a dokoupit chléb, ale nedaří se, taxikář nechce rozumět ničemu co se mu snažíme vysvětlit. Až na rázné stop zastavuje a Libor vybíhá ven do otevřeného obchodu, ale jak zjišťujeme, tak v sobotní večer se i potraviny mění v jakousi nalejvárnu alkoholu a po pečivu ani slechu :-). Jak projíždíme městem, zjišťujeme, že tu asi není střízlivá duše. Na Feru se vracím jen já s Katynkou a Standou, ostatní si dávají na břehu drinky.

Po posledních přípravách jsme pak přesně ve 21:00 vypluli směrem na 60 mil vzdálené Los Testigos. Na konci Margarity jdu zkontrolovat pozici a určit kurz ale naše GPS přestalo fungovat, zapínám záložní GPS ale taky nejde! To je radost, noční plavba, 45 mil volného moře a protiproud až 2 uzle. Určuji tedy kurz jen podle mapy a citu.

neděle 28.10.2007 – Při svítání už mám pocit že na Los Testigos nikdy nedoplujeme. Posádku složila mořská nemoc a vše je promočené. Probíjíme se přímo proti větru a hlavně vlnám. Když se začne objevovat slunce, objevuje se i souostroví Los Testigos, asi 3 stupně na pravoboku. Všem se nám ulevilo, hlavně Jitce, ale k ostrovu jsme se propracovali až v 9:00. Po zakotvení vše taháme na palubu a sušíme, já se pokouším dospat noc ztrávenou u kormidla, posádka jed na pláž. Los Testigos je malé souostroví asi 7 ostrůvků kde žije celkem 60 obyvatel. Spadá pod Venezuelu od které jsou vzdálené cca 50 mil severně a přibližně stejná vzdálenost je i na Margaritu. Lidi jsou zde velmi přátelští ale bohužel nikdo z nás nemluví španělsky a tak si příliš nerozumíme. Kromě vysílačky pobřežní hlídky tu není ani jiné spojení s okolním světem.

pondělí 29.10.2007 – Ráno dáváme motor na náš nový dinghy a jedeme se přihlásit u “pobřežní hlídky” na vedlejším ostrově. Ujímá se nás jeden z nich, v podstatě voják, po vyřízení se ptáme jestli se tu dá něco koupit a tak nás ještě doprovází do místního jediného “marketu”. Tady pod střechou a v podstatě v ložnici majitele (pokud je prodavač i majitel) je k dostání voda, pivo, limonády, cukr a vajíčka. Cukr a vajíčka jsme zrovna potřebovali, na Margaritě oboje není k sehnání! Ptáme se na ryby, ale dnes nejsou. Pak se projdeme po “nejobydlenější” pláži s asi deseti domky a jedeme zpět na Feru. Odpoledne, když už není takové horko, vyrážíme na “poušť” na Testigo Grande. Je to poměrně veliká pláž která se tahne od moře až k vrcholu ostrova, písek je místy tvrdý jak beton a sem tam roste keř. Na druhé straně, normálně úplně zarostlé, se dá sejít po měkkém písku opět až k moři a všechno to vypadá nádherně. Když jsem zde byl poprvé, byla navíc sezona, kdy večer připlouvaly želvy a kladly tu svá vejce.

úterý 30.10.2007 – Vzhledem k silnému větru odkládáme odjezd a plánujem výlet na “maják”. Maják je zároveň nejvyšším vrcholem Los Testigos. Cesta začíná na pláži a nejdřív se jde travnatou savanou kde je sem tam kaktus, druhá polovina je porostlá křovinamy a kaktusy okolo 3 – 4 m výšky. To je ale jak za trest, hrozný horko a miliony mušek které máme všude… U majáku je ale nádherně! Došli všichni, jen Terka ne, vzdala to pod vrcholem… Odměnou je nám parádní výhled a hlavně svěží vítr! Pro většinu námořníků jen škoda, že nefunguje, měl by být viditelný na deset mil, ale pro všechny lodě bez radaru zůstávají ostovy v noci neviditelné. Po návratu na Feru nafukujemD “banán” a taháme se za dinghy, příjemná změna proti horku na kopci :-). K večeru ještě vyrážíme na pláž s Katy, jsou tam totiž dětičky z lodě co dorazila dnes ráno. Kačenka má dnes dvouleté narozeniny, na pláži mají piknik, tak si s nimi připíjíme na Katynky zdraví!!!

středa 31.10.2007 – Dopledne jedeme na pláž a pak připravujeme Feru na náročnou plavbu. Dotěsňujeme lukny a vše uklízíme. Na davitsny zavěšujeme oba dinghy. Ve 14:30 vyplouváme. Plavba je na motor přímo proti větru, vlnám a proudu. Sem tam nás některá vlna pořádně zaleje… V noci vytahujeme plachty, ale po hodině jdou zase dolů. Služby po dvou hodinách máme já, Libor a Jarda. Holky spí v salonu.

čtvrtek 1.11.2007 – Míjíme Grenadu, Cariacou. V 18:55 po 130 mílích kotvíme v Clifton Bay na ostově Union, druhém největším ostrově souostroví Grenadin. Všichni toho máme dost a tak se navečeříme a jdeme spát.

pátek 2.11.2007 – Ráno kompletujeme dinghy a jdeme se přihlásit. Nejdřív Customs, pak nějaký fax CARICOMu (společenství karibských ostrovů) a nakonec imigrační na letišti. No a dopoledne je pryč…zoufalé papírování. Večer pak jdem na výbornou slavnostní večeři do “Bougenvile”, být na Unionu už je pro mě jako být doma.

sobota 3.11.2007 – Hned ráno jedeme na břeh a jdeme na kopec s malou pevností, je odsud krásný výhled na všechny okolní ostrovy a hlavně útesy. Liborovi se tu extra líbí, protože je nádherně vidět místní malé letiště a on sám se létání věnuje a i na lodi celou dobu šprtal na zkoušky pro řízení motorového éra.V poledne pak přejíždíme na Tobago Cays. Na tomto normálně přeplněném kotvišti je tentokrát pouze 7 lodí! Ani správci parku nepřijeli vybrat peníze za vstup, je vidět že sezona ještě nezačala.

neděle 4.11.2007 – Ráno naložím Terezku, Jitku a Katynku a na dinghy jedeme na ostrůvek Petit Tabac. Petit Tabac patří k Tobago Cays, ale leží před útesem, který chrání ostatní ostrovy. Proslavil se hlavně jako “opuštěný” ostrov kde byl vysazen kapitán Jack Sparow v prvním dílu Pirátů z Karibiku. Vše je jako ve filmu, jen po tom rumu ani památky… Odpoledne pak opět zvedáme kotvu a na kosatku přejíždíme na ostrov Mayreau, do krásné zátoky Salt Whistle Bay.

pondělí 5.11.2007 – Po snídani posádka vyráží na pěší výlet po ostrově. Na kopci tu stojí zajímavý kostelík s parádním výhledem na Tobago Cays a na protějším kopečku stojí škola. Kačenka se v ní byla podívat už loni :-). V poledne jedeme šnorchlovat na vrak. Kolem druhé vytahujeme kotvu, pak plachty a za příjemného větru přejíždíme na 25mil vzdálenou Bequii. Za 6 hodin jízdy “na stoupačku” po tmě kotvíme v zátoce Port Elizabeth.

úterý 6.11.2007 – Dnes se nikam nejede. Tak rozbaluji windsurfing a když se dostatečně “povozíme”, tak se jdeme potápět. Odpoledne se procházíme po vesnici a končíme v hospůdce Frangipiani na koktejlech.

středa 7.11.2007 – Ráno vezu posádku na břeh a posílám je na výlet po ostrově, pak si trochu užívám “volna” a Katynky. Přijíždí k nám člun “pumpa” a doplňuji vodu a naftu. V 16:00 jsou všichni zpět na palubě a na plachty přejíždíme do opuštěné zátoky na Sv.Vincentu. Kousek od Bequie potkáváme delfíny, já sedím s Katy v příďovém koši a Katy na ně volá: “Poplavte sem delfíni, já jsem Katynka Kubíčková!” Funguje to a během chvilky máme tři veliké delfíny přímo pod přídí! Kotvíme opět za tmy.

čtvrtek 8.11.2007 – Sv.Vincent, celý den stojíme na místě a jen se potápíme. Jsme na nejlepší potap. lokalitě kterou zde znám. Večer přeci jen odjíždíme a v 19.00 kotvíme v zátoce Wallilabou.

pátek 9.11.2007 – Dopoledne jedeme na výlet do Kingstownu, hlavního města Svatého Vincentu a Grenadin. Odpoledne se touláme po Wallilabou a prohlížíme kulisy které tu zbyly po natáčení Pirátů z Karibiku. Jarka s Liborem se vracejí z města až k večeru a Jarka si od místní kadeřnice nechala zaplést copánky ozdobené korálkama. Jarda s Terkou vyrazili na vodopády vzdálené asi 20 min.chůze od lodě, zabloudili až je vyvedl z džungle černoušek. Přišli krásně odsolení a vyprávěli jak sešli z cesty.

sobota 10.11.2007 – Zůstávám celý den na Feře sám s Katynkou, ostatní jdou na trek na sopku Sufriére a na vodopády. Jako průvodce jde “Speedy”, protože náš obvyklý průvodce “Azman” je opět zavřený….

Ze sopky se vrací všichni nadšení, je to nejukázkovější kráter na světě, jako z učebnice. Cestou nahoru se jde okolo marihuanových políček, je jich plné podhůří sopky, proto je docela nutný i ten průvodce… St.Vincent je největší producent v Karibiku… I náš průvodce jich jen nahoru stačil vykouřit 6… Nahoře zdařilý výstup zapíjíme vínečkem a osvěženi chladivým větrem a nasyceni nádherných výhledů vyrážíme nazpět a potom ještě cestou na vodopády. Ve vesnici chytáme busíka a jedeme zpět na loď.

neděle 11.11.2007 – Ráno Katynaka zaspala a tak nás neměl kdo vzbudit. Budíme se až v půl osmé a v 8:00 vyplouváme. Jedeme na motor za ostrovy, pak na plachty, a nakonec kombinaci plachet a motoru. Ve 21:05 kotvíme v Le Marin na Martiniku.

pondělí 12.11.2007 – Ráno vyřizujeme celní odbavení, pak internet, nákup. Ve 14:00 pak přejíždíme k pumpě, tankujeme vodu (benzín není) a přejíždíme do St.Anne. V St.Anne posádka jede na břeh a já foukám flašky na potápění na další den. Večer vyrážíme na večeři, posádka si objednává lobstra, Jitka zůstává u své oblíbené dorády. Katynka je v restauraci k neudržení a řádí a řádí!

úterý 13.11.2007 – Po snídani je vše připraveno k potápění a tak bez většího zdržení vyrážíme na ponor. Na St.Anne je asi nejlepší lokalita “u červené bóje”, ale tentokrát je vše zahaleno povlakem lehkého kalu – zřejmě ještě následek hurikánu který se tudy letos prohnal. Po obědě nafoukáme flašky a vyrážíme na druhý ponor, stejné místo, ale místo mě vede ponor Jarda a já zůstávám na dinghy. Po druhém ponoru přejíždíme do zátoky Le Marin.Hned po zakotvení jedu domluvit auto na další den.

středa 14.11.2007 – Dnes se po třech týdnech loučíme s posádkou, ještě předtím jedeme na výlet po Martiniku. Destilerie, pláže – opět zničené hurikánem, nakonec se ještě vracíme na Feru na jídlo a pak už odjíždíme na letiště. Já se vracím na Feru za Jitkou a Kčenkou. Opět je nám docela smutno – najednou je tu hroznej klid…

čtvrtek 15.11.2007 – Stojíme v Le Marinu. Kupuji novou GPSku a objednávám řemínek do našeho autopilota, nakupujeme jídlo a uklízíme Feru

pátek 16.11.2007 – Stojíme v Le Marinu. Opět práce na lodi a tak trochu i odpočinek 🙂 Odpoledne internet – přichází mi nabídka na práci na BVI tak máme o čem přemýšlet….

sobota 17.11.2007 – Stojíme v Le Marinu. Dnes je velké praní, odpoledne drhnu trup Fery.

neděle 18.11.2007 – Stojíme v Le Marinu. Už tu toho máme dost ale pořád je co dělat a už nemá cenu někam přejíždět.

pondělí 19.11.2007 – Stojíme v Le Marinu. Ráno jedeme na internet do Mango Bay, poslední úklid – “načisto” a v 16:00 jedu pro další posádku ( Standu, Danu, Jarka a Simču). Opět vše dobře dopadlo – našli jsme se 🙂 a jedeme na Feru, kde už čeká Jitka s večeří. Katynka už spinká.

úterý 20.11.2007 – Ráno se všichni přesouváme do “LeaderPricu” na veliký nákup, pohoda, v porovnání s Venezuelou úžasnej výběr! Po nákupu se jedem odhlásit na celnici – ale…. je zavřeno, ne dveřích něco napsáno ale co to je??? Jo, STÁVKA!!! Celníci stávkujou tak snad je to do zítra přejde…. Tak alespoň dotankujeme a přejíždíme na St.Anne. Po odpoledním koupání vyrážíme do městečka a na křížovou cestu, která vede na nevysoký kopec nad městečkem.

středa 21.11.2007 – Na sedmou jedu na dinghy do LeMarinu – další pokus o odhlášení, tentokrát uspěšný. Ještě kupuji čerstvé croasanty a zpět na Feru na snídani. Na 9:00 vyplouváme, po poledni míjíme Sv.Lucii a pokračujeme až na Bequii. Byla to pěkná plavba za svitu měsíčku-no romantika. Po setmění nás navíc 2x doprovází delfíni, pokaždé úplně u lodě, takže je všichni krásně viděli. Tedy všichni mimo Kačenky, která už spinkala a Jarka se Simčou- trpěli mořskou nemocí. Na Bequii dojíždíme po třetí hodině ráno.

čtvrtek 22.11.2007 – Stojíme v Port Elizabeth na Bequii. Po přihlášení vezu Jitku s Katynkou na Feru a s posádkou jdeme na výlet po ostrově. Večer pak jedeme na Steelband do plážové restaurace “Frangipiani”. Katynce se steelbandy mooooc líbí :-)!

pátek 23.11.2007 – Ráno po snídani foukáme flašky a vydáváme se na ponor. Pak s Jarkem jedeme koupit pizzu a RUM. Vracíme se úplně mokrý a déšť drží až do třech odpoledne. Koukáme na film. Hned jak vylezlo sluníčko vytahujeme kotvu a vydáváme se na jih – směr Mayreau. Fouká krásně a Standa ani nikoho nechce pustit ke kormidlu. Za tmy kotvíme v Salt Whistle Bay na severu Mayreau. Část posádky, které nebylo dvakrát dobře si moc neulevila, protože je tu velký swel a houpeme se ze stranu na stranu.

sobota 24.11.2007 – Celý den užíváme pláží a celkové místní pohody, večer pak jedeme “za civilizací” na Union. Výborně večeříme v restauraci Bougenville, posádka si objednala lobstry, vytahují jim je ještě živé z akvária. Kačence se tu moc líbí akvária s lobstry, rybyčkama a maji tu i žraloky – ty má nejraději! Vlastně tady před rokem poprvé řekla “žgralog” 🙂

neděle 25.11.2007 – Dopoledne “povynný” výlet na kopec a pak jedeme dotankovat vodu. Když už bylo místo k přistání u mola na dotankování vody, tak zase nebyl černoch k zapsání stavu počítadla…. po hodině se našel a tak s plnými nádržemi přejíždíme na Tobago Cays.

pondělí 26.11.2007 – Dnes mám narozeniny! S dinghy děláme výlet na Petit Tabac, odpoledne pak přejíždíme na Bequii, původně jsem chtěl rovnou na Sv.Vincent ale tak hodně foukalo přímo proti nám a k tomu tak blbý vlny… Nakonec jsme promočení, zmrzlí a rádi když jsme konečně na Bequii!

úterý 27.11.2007 – Na Bequii se zdržíme celé dopoledne a odpoledne se vydáváme do Petit Bayahaut na Svatém Vincentu. Všichni jsou z této zátoky unešeni, hlavně když navečer odjedou všechny lodě a máme to tu vše jen pro sebe… jen Jarka požahaly medůzky, polévá si spáleniny octem a vše je zase OK.

středa 28.11.2007 – Dnešní den je jen o potápění, rovnou z Fery děláme dva ponory, já tedy čtyři… Navečer měníme “plán” a ještě přejídíme do zátoky Wallilabou. Kotvíme na 17m hloubce vyvázaní zádí za břeh.

čtvrtek 29.11.2007 – Na desátou jedeme na výlet do hlavního města Sv. Vincentu a Grenadin do Kingstownu. Začínáme botanickou zahradou a pak prohlídka města zakončená tržnicí, tedy spíš autobus. nádražím kde je vždy nejvíc živo. Nakonec jsme šťastní když po druhé hodině dorazíme zpět na Feru. V 15:05 sedíme v kokpitu u kafíčka, když se silně otřese molo vedle nás. První věc co mě napadla bylo, že za něj škubla sousední loď která za něj měla uvázané záďové lano. Během chvilky se to začelo opakovat a v tu chvíli mi došlo, že jde o zemětřesení! Třáslo se vše a hodně! Málem jsme se stali svědky zřícení kulis z Pirátů z Karibiku, jako zázrakem nic nespadlo. Zemětřesení bylo hodně cítit i na lodi! ( Později jsme se dozvěděli, že šlo o zemětřesení o síle 7,4 R.s. a ostatní podrobnosti.) Večer ještě Jitka v lodi zaregistovala i další otřesy (na čemž se později shodla i s Danou), ty však už byly mnohem slabší.

pátek 30.11.2007 – Stojíme ve Wallilabou. Posádka jde se Speedym na výlet (trek) na sopku, všichni čekáme jestli se tím zemětřesením neprobudila… Černoušci tu nemluví o ničem jiném. Jinak na sopce jim vyšlo nádherné počasí bez jediného mráčku!!!

sobota 1.12.2007 – Ráno hned po probuzení taháme kotvu a vyplouváme, snídáme až za jízdy. Za úplného bezvětží na motor přejíždíme na Sv.Lucii. Asi 10 mil od Pytonů Jarek objevil velrybu kousek na levoboku! Vypínám motor a točím Feru lehce k ní, zastavili jsme tak 15m od ní! Asi jsme ji zaujali, protože si nás prohlédla, obeplula a až asi po 10 – 15min se zanořila a zmizela. Běhěm chvilky se dál od nás vynořila další, ta nás k sobě ale už tak blízko nepustila. Nakonec ještě dvakrát potkáváme delfíny, ale také je nezajímáme. Nakonec se chytáme na bóji v Marigot Bay. Ještě stíháme odbavení a včas vybrat hospodu na večeři.

neděle 2.12.2007 – Dopoledne pohoda v Marigot Bay a v poledne přejíždíme do Rodney Bay.

pondělí 3.12.2007 – Na devátou přejíždíme k pumpě dotankovat naftu. Devátá je ale docela nevhodnej čas, protože dvacet min musíme počkat než odpluje briga Unicorn, která zde nakládá turisty na denní výlet. Loď je to sice krásná, ale to čekání je zbytečně dlouhé… Po natankování pokračuje naše plavba na Martinik. Když po dvou hodinách uplně mizí výtr balíme plachty a startujeme motor. Naše cesta končí tentoktát v Point Du Bout (Anse Mitan).

úterý 4.12.2007 – Ráno si půjčujeme auto a jedeme do Le Marinu pro objednané díly do autopilota. Jsem docela v šoku, když se dozvídám, že nejsou! Čeká nás cesta na Britské Panenské Ostrovy a vůbec se mi nechce celou cestu kormidlovat ručně! A na Windpilota neni vítr a je to blízko… Co se dá dělat… Na pátou odpoledne pak odvážím posádku na letiště a rychle vracím auto, abychom mohli pokračovat v cestě. Stíhám se i odbavit minutu po zavření a v odjezdu nám nic nebrání. Vůbec se mi nechce, ale Jitka rozumně rozhoduje, že jedeme! A tak na motor vyplouváme podél Martiniku na sever, kormidluje Jitka, já si jdu pospat. Když jsme minuli Martinik vytahuji plachty, ale po hodině a půl jedeme jen dva uzle, tak pokračujeme na motor.

středa 5.12.2007 – Za tmy a za svítání mijíme Dominiku a kolem desáté kotvíme na Les Saintes. S Katynkou jedu na nákup ale vracíme se jen s bagetou. Po polední siestě, při které posíláme SMS s přáním k Mikuláši, a vykoupání na pláži pokračujeme na Gaudelope. Kousek před Guadelopem se tak 100m od nás zvedla vodní tříšť a začala se točit – bylo to tornádo a úplnej kousíček od Fery! Prohnalo se kolem rychlostí tak okolo 10 uzlů a během 15 min se za námi udělalo další! V tomto místě jsme viděli několik tornád i loni a předloni! Kolem osmé večer pak za tmy kotvíme v zátce Deshaies na severu Guadelope.

čtvrtek 6.12.2007 – V devět ráno vyplouváme, v úplně parádním větru a s max. rychlostí nám to jede celý den! Průměr 6,7 uzlu! Cestou míjíme ostrov Montserrat. Hlavní erupce tu trvaly od roku 1995 – 1998, 8tis.lidí muselo ostrov opustit. Dnes na severní části ostrova žije okolo 4500 obyvatel. Dříve už jsem pár činných sopek viděl, ale až tady jsem si uvědomil jejich obrovskou sílu! Při příjezdu k jižní části Montserratu je vidět černý mrak nad ostrovem, po přiblížení se nestačíme divit, když mrak není jen mrak, ale sopečný prach a kouř! Na pobřeží je vidět poměrně rozlehlé, ale opuštěné městečko Plymouth s polozasypanými domy. Některé domy vypadají neporušeně, z jných jsou vidět jen střechy a některé domy nejsou vidět vůbec. Navíc je celé město rozděleno obrovskou puklinou. Když vše fotíme přichází nečekaně silný poryv větru a pokládá Feru na bok, já v jedné ruce foťák, v druhé Katynku, nestíhám kormidlovat a Fera vyostřuje. Jitka vyběhla z kuchyně s očima navrch hlavy co se děje!? 🙂 Po chvilce nad námi přelétá vrtulník – asi jsme blíž, než se smí a tak nás ze vzduchu kontrolují. Ostrov Montserrat je rozdělen na tři části a z toho je turistům přístupná pouze ta severní. Do jižní části, kde je sopka a opuštěné městečko, se nesmí vůbec. Po obědě v závětří ostrova pokračujeme na ostrov Nevis, u kterého v devět večer kotvíme.

pátek 7.12.2007 – K ránu fičelo a pršelo jako blázen a tak vstáváme poměrně brzo. Hned vytahuji kotvu a přejíždíme do zátoky na St.Kits. Cestou jsem pořádně zmoknul. Lilo tak, že vůbec nebylo vidět kolem, viditelnost tak 100m. Když jsem zajížděl do zátoky přestalo pršet, ale foukalo stále moc. Zakotvili jsme tedy co nejblíže břehu abychom se trochu chránili před větrem. Vírt jako takový u břehu sice nebyl, ale zato chodily silné poryvy ze všech stran. Dopledne se pak koupeme a odpočíváme. Jitka vaří oběd a když jde Kačenka po obědě spinkat, opět vyplouváme. Pokračujeme na motor v závětří St.Kits. Na konci ostrova vytahuji kosatky, ale pokračujeme i s motorem ostře proti silnému větru. Někdy kolem půlnoci kotvíme v Simpson bay na St.Maartenu.

sobota 8.12.2007 – Ráno po snídani překotvujeme na druhou stranu zátoky, v noci jsme sice zakotvili dobře, ale s břehem poměrně blízko za zádí. Pak spouštíme člun a jedeme na schůzku do charterové firmy, pro kterou máme do konce prosince pracovat na Tortole. Hned co jsme vypluli od Fery měli jsme pěknou podívanou, když do laguny zajížděla obrovská motorová jachta. Vjezd do laguny tvoří průplav s padacím mostem asi 20m široký a tomuto “člunu” zbylo akorát místo na fendry! V těsném závěsu projíždíme my na našem dinghy. Přejíždíme na druhou stranu rozvlněné laguny a měníme plán, 6mil v tomto větru pojedeme raději autobusem než na dinghy. No jo, ale jsme na francouzské straně ostrova. Nejdřív nikdo nechápe kam chceme, protože o tomto místě nikdy neslyšeli, a když už jsme našli “znalce”,tak se dozvídáme, že tam autobus nejezdí. Začínáme tedy další hodinové kolečko městečkem a sháníme pújčovnu aut. První zavřená, druhá a třetí už nemá auta a poslední – ne příliš důvěryhodná, má poslední auto. Tak ho bereme! První co musíme udělat je jet natankovat – tady se prý předávají auta s prázdnou nádrží! :-), ručička na palivo se opravdu ani nehla, ale k pumpě jsme naštěstí dojeli. Jednou špatně odbočit tak nevím… Po vyřízení naší schůzky jedeme “do Holandska” do Budget marine koupit nový kotevní vrátek a nějaké drobnosti na Feru. Na vše máme asi dvě hodiny, pak zavírají, prodavači nechápou, že takovouhle věc kupujeme tak narychlo. Taky během té hodiny zaměstnáváme hned 3 prodavače najednou. Ale musíme to koupit tady, je to tu nejlevnější a hlavně mají vše co potřebujeme. Což se o jiných obchodech říct nedá! Během nákupů se potkáváme s naším americkým kamarádem Markem, ale jsem tak soustředěn na to jaký vrátek a co vše k němu vybrat, že ho po ročním shledání sotva pozdravím. Po nákupech se vracíme na Feru, Kačenka jde spinkat a já ještě jedu vrátit auto. Pak už jen u kafíčka užíváme klidu a pozorujeme letadla které startují přímo vedle nás.

neděle 9.12.2007 – Ráno nás budí celníci a jdou na kontrolu. Ani jim nevadí, že ještě nejsme přihlášení, ale prý se musíme dojít přihlásit a tak jim to slibujeme. Po snídani jedu s Katynkou na návštěvu k Markovi na Sea Angel, domlouváme se, že v jedenáct je jachtařský “bleší” trh v jednom místním baru a že se tam sejdeme. Potřebujeme prodat náš starý dinghy a tak to zní zajímavě. Na jedenáctou tedy zapřáhnem dinghy za dinghy a vyrážíme. Bleší trh nás opravdu dostal, k dostání byly opravdu snad i blechy! Takový šrot co tu většina lidí nabízela je opravdu snad jen v popelnicích, myslím že jediné co tu za něco stálo byl náš člun a Markovo prkno… Jitka prohlásila, že to jediné pozitivní byl fotbal v televizi nad barem, kde hrál Rosický… A Katynka si tam našla kamaráda, o rok staršího chlapečka, řádili spolu na molech, ale chlapeček se rozkoukal až když už jsme odjížděli… Z blešího trhu jedeme (snad bez blech) na celnici, jak jsme slíbili. Po Katynky odpoledním spánku vyrážíme na vynikající pizzu. Večer po západu slunce vytahujeme kotvu a vyrážíme směr Tortola – Britské panenské ostrovy (BVI).

Vytahujeme plné plachty a míříme do tmy. Po dvou hodinách jízdy vítr sílí, začínáme refovat kosatku. Po dalších třech hodinách stahujeme hlavní plachtu a zapínáme autopilota. Později ještě jednou zmenšuji kosatky, vítr okolo 40 uzlů a vlny 5 metrů, některé až 7 metrů. Během noci přicházejí dvě obrovské vlny, které kompletně přelévají celou loď. Při první z nich zrovna sedíme s Jitkou v navigační místnosti a výhled máme jak z ponorky – za všemi okénky je v jednom momentě jen voda a my jsme mokří i za zavřenými dveřmi. Stěhujeme se do salonu a během několika minut přichází druhá vlna, při které vypadají schody do salonu jako Niagárské vodopády, protože nemáme úplně dovřené dveře… Katynka v klidu spinká, ještě, že tak!

pondělí 10.12. 2007 – Nad ránem se vlny trochu poskládaly, takže plavba byla klidnější. Dopoledne připlouváme na BVI, balíme plachty a popojíždíme na motor do přístavu Spanisch Town na Virgin Gorda. Vyvazujeme se na boji a jedeme se mátořivě přihlásit.Hned po vyřízení nezbytných formalit přejíždíme za příšerného počasí do mariny Maya Cove na Tortole. Ve vjezdu se nám ještě povedlo zadrhnout kýlem o dno, ale naštěstí to byl jen písek a nechal se přejet. Sotva jsme zakotvili, přestalo foukat, ale pršelo dál. Potom se opět silně rozfoukalo, ale naprosto nezvykle z opačného směru.

Později se dozvídáme, že šlo o tropickou bouři Olga.

úterý 11.12.2007 – neděle 30.12.2007 – stojíme v Maya Cove na Tortole, střídavě v marině a na kotvě před marinou. Vedeme tu charterovou bázi a ve volném čase pracujeme na Feře. Montuji nový vrátek, jinak stíháme už jen údržbu.

BVI působí luxusně, jsou tu výstavní domy, malá nezaměstnanost, lidé velice příjemní, navíc je tu daňový ráj… Přes různé fondy proteče přes BVI 60 bil. USD ročně, co k tomu dodat? Jedna z charterových společností tu má největší flotilu lodí na světě, opravdu nás to množství překvapilo… Téměř se tu nevidí starší auto, je tu i poměrně dost bank na tak malé ostrovy.

Štědrý den jsme si díky pracovnímu vytížení posunuli až na 25.12., ale nijak zvlášť divné nám to nepřišlo a navíc tady to tak slaví všichni. Navíc vánoční atmosféru si tu ani moc neuvědomujeme, prostě nám k tomu chybí ta zima a sníh… Vánoční výzdoba ve městě je sice bohatá, ale Santa Klaus v plavkách a houpačce mezi dvěma palmami je pro nás komický… “Štědrý večer” jsme si ale užili. Byl u nás Ježíšek (podle Kačenky přiletěl letadlem, které kousek nad námi prolétlo na přistání), přinesl stromeček a dárečky. Katynka jen zářila a dokola děkovala Ježíškovi za dárečky. K večeři jsme měli polévku, výbornou dorádu s opečeným bramborem, salát a puding – ňamka! K tomu všemu nám hrály koledy. Na štědrý den jsme mluvili s celou rodinou po Skypu, myslím, že nás to všechny moc potěšilo!

pondělí 31.12.2007 – doděláváme poslední práce na lodi, vyřizujeme maily a telefonujeme domů, rozesíláme přání k Novému roku 2008. Večer ještě připravujeme loď k rannímu odjezdu směrem na Martinik. Chceme dle počasí dojet na St.Nevis, tam trochu orazit a pokračovat dál na Dominiku a pak Martinik. Podle předpovědi počasí bychom měli mít i dobrý vítr, tak uvidíme…

Britské panenské ostrovy úterý 1.1.2008 – Guadelope středa 20.2.2008

úterý 1.1.2008 – Ráno vstáváme s Kačenkou a začínáme vše připravovat k odjezdu. Po snídani dotankujeme vodu, rozloučíme se s Neilou a na desátou už odvazuji loď a vyplouváme z mariny. Na motor, proti silnému větru a mezi desítkami charterových lodí míříme na volné moře. Po projetí kolem ostrůvku Round Rock jsme na moři sami. Po kontrole kurzu se ale nic nemění a pro nás to znamená pokračovat na motor proti třímetrovým vlnám a větru okolo 15 – 18 uzlů. Jediná výhoda je, že Fera jede na autopilota a nemusíme se o nic starat. A tak Jitka, které není nejlíp v klidu spí a já se “starám” o Kačenku, která je po dlouhé pauze také rozhozená. Náramně si to užívám, protože spolu koukáme na pohádky, Kačenka hajá u mě a má neskutečně mazlivou náladu 🙂

středa 2.1.2008 – Nad ránem, kousek od ostrova Saba dolévám poslední naftu, která nám vyjde bezpečně tak na 25 mil vzdálené St. Kits a Nevis. Později koukám do mapy a připadá mi výhodnější změnit kurz na 10 mil vzdálený St.Eustatius, kde chci dotankovat. Z východem slunce ale výrazně přifouklo a na St.Eustatius dojíždíme až po dalších třech hodinách “mokré” jízdy. Kotvíme v 9:00 před jediným městečkem Oranjestad. Já si jdu přes Jitky protesty lehnout a dospat. Kolem druhé pak spouštíme dinghy na vodu a jdu zjistit kde se dá koupit nafta. Musím uznat, že Jitka měla pravdu když mě posílala na břeh hned jak jsme přijeli, protože pumpa zde funguje pouze od 8:00 do 12:00. Tak nás jdu přihlásit a zdržíme se do dalšího dne. Odpoledne se pak s Jitkou i s Katynkou procházíme po krásně upraveném městečku, po pevnosti a okolí. Všude je tu spousta potápěčských center a mám pocit, že těch pár turistů co jsme tu viděli, jsou jenom potápěči.

čtvrtek 3.1.2008 – Vstáváme brzy, po kafíčku beru kanystry na 120l nafty a jedeme na břeh. Kanystry nechávám v bufetu vedle pumpy a ještě jdeme vybrat peníze z bankomatu, platí zde jen USD a Antilské Guldeny a já mám pouze Eura. Pak nás čeká setkání s karibskou představou o čase, 8:00 nic, 9:00 nic, 10:00 nic, 10:45 konečně přichází obsluha pumpy.Tankujme 130l nafty za cca 80 USD, poté nám kluci z místního divecentra odváží kanystry na molo a s dinghy je převážíme na Feru. Poté vše balíme a odplouváme. Při západu slunce míjíme ostrov Nevis, kde se sjelo asi 20 megajachet a navíc máme štěstí a chytáme asi 70 cm dlouhou barakudu. Na palchty pak krásnou noční plavbou míjíme ostov Montserrat. Když jsme pomalu proplouvali závětřím ostrova bylo dokonce vidět jak z jícnu sopky vyletěl rozžhavený kamen!

pátek 4.1.2008 – Kolem třetí ráno začínají přicházet nepříjemné mraky s deštěm a silným nárazovým větrem, Fera se pod plnýmy plachtamy několikrát pokládá na bok. Nakonec v závětří Guadelope balíme plachty a na motor, za velmi slabého větru pokračujeme kolem ostrovů Les Saintes až na Dominiku. V Portsmounth na Dominice jsme se navečer sešli s Martinem Štikarem a kamarády. Jitku jsem lákal do Big Papas na pizzu, ale měli jsme smůlu a pizza nebyla. Martinovy jsme předali dárek “od Ježíška” a pokračovali jsme dále.

sobota 5.1.2008 – Nad ránem připlouváme k Martiniku a v poledne kotvíme v Point Du Bout. Hned běžíme zamluvit auto na další den a posedět na kafíčko s čerstvím croasanem 🙂 cestou zpět na Feru vyřizujeme celní formality. Poté začínáme připravovat Feru na příjezd další posádky.

neděle 6.1.2008 – Celé dopoledne děláme na lodi . V poledne vyzvedáme auto a jedeme na pracovní výlet do Le Marinu. Na třetí vezu holky na loď a jedu pro posádku na letiště. Kluci (Pavel, Jirka, Karel, Míra) přiletěli v pořádku a když viděli “naše” Clio tak nevěřili – vešlo se nás pět i s bagáží! A to nikdo – snad mimo mě – nebyl žádný drobeček! Po příjezdu na loď povídáme dlouho do noci… Pavel už u nás na lodi byl minulou sezonu, tak si máme co vyprávět. Dokonce se mezi řečí odhalí to, že mají špatně udělanou letenku a odlétají o den déle než bylo původně domluveno, neděláme si z toho ale moc hlavu, prostě se budou s naší další posádkou nějak někam vejít:-).

Den nám pokazila Kačenky noční horečka s následným průjmem. Nebývá nemocná, o to víc jsme z toho vedle.

pondělí 7.1.2008 – Hned po snídani jedeme všichni na břeh, kde se dělíme na dvě skupiny. Já s Pavlem, Jitkou a Katynkou jedeme na nákup a ostatní jedou na výlet do Fort De France. Nákup musí být dost narychlo, abychom včas stihli vrátit auto. Clio se opět překonalo a celý nákup, tři nákupní vozíky, se do něho vešel – i s námi. Pravda, byli jsme dokonale obloženi konzervami, pet lahvemi a pod., pri odjezdu jsme budili celkem slušnou pozornost… Pavel měl vepředu pod nohami asi 20 lahví vína a další krabici na sobě, Katynka byla zavalena jen toaletním papírem. Standa to měl horší, jako řidič jel s nezajištěným sedadlem, zezadu se tlačily krabice a každý kopec o sobě dával znát pohybem sedačky kupředu, ale ustáli jsme to! Dokonce jsme auto i včas vrátili. Jitka s Pavlem a Katynkou čekali na molu až se vrátím a nákup přesuneme na člun a ze člunu na loď. Asi po necelých dvou hodinách se nákup úspěšně rozložil do skladovacích prostor. Všichni jsme pořádně splaveni, kluci se vracejí z výletu po Fort De France. Srší z nich pohoda a dobrá nálada, navíc si všichni na tržišti pořídili slamáky a Jirka vypadá jak místní plantážník s cukrovou třtinou, nemůžeme se na něj vynadívat, jak mu to sluší!

Po jídle vyrážíme do nedaleké zátoky Petit Anse De Arlet.

Kačenka byla v pohodě, jen průjem trval celý den, nasadili jsme léky, ale zatím nic…

úterý 8.1.2008 – Na desátou hodinu vzplouváme směrem na Sv.Lucii. Po vyplutí jsem si všiml díry v hlavní plachtě, ale necháváme ji a pokračujeme dál. Po dvou hodinách plavby se těsne od Fery vynořuje velryba a pokračuje směrem k nám. Už jsem se bál že se srazíme, ale asi půl metru od Fery se stočila a těsně jsme se minuli. Tak blízko jsem ji ještě neviděl! Po deseti minutách se oběvuje další velryba, ale ta už je dál. Přesto že jsme otočili Feru, už se nám nepodařilo víc přiblížit. Vítr je čím dál slabší. V 16:00 balíme plachty u vjezdu do zátoky Rodney Bay. Ještě stíháme dojet k pumpě a dotankovat naftu a benzín. Pak vyjíždíme před vjezd do “laguny” s marinou a kotvíme. Měníme hlavní plachtu za jinou.

středa 9.1.2008 – Na devátou nás jedu oficiálně přihlást na St.Lucii. Posádka vyráží na pláž, do hospody na pivko a na nákup suvenýrů. Po vykoupání přejíždíme na jih Sv.Lucie, do Sufriere. Chytáme se na mooring pod Petit Pytonem kde zůstáváme přes noc. scenérie jak z kýčovitého filmu, nad sebou máme asi 700 m vysokou sopku trčící z vody jak homole z cukru. (myslím, že na fotkách ji hned poznáte, navíc tímto pohledem začínají Piráti z Karibiku I.). Kotvíme vedle překrásné plachetnice, o hosty se stará několikačlená posádka, Pavel k nim v noci plave. je to pastva pro oči, čisté decentní linie plachetnice, střízlivá ničim nerušící nástavba a dokonalé osvětlení, dokonce svítí i pod vodou…

čtvrtek 10.1.2008 – Po bohaté snídani, vyrážíme směr Svatý Vincent. Uvidíme, jak nám to pojede, nejraději bychom dojeli až na Bequii. Dnes je čtvrtek a na pláži je v restauraci Frangipiani večer s živou steelband kapelou. Plavba se vydařila, jen bylo málo větru a za ostrovy jsme museli daleko na motor, než jsme se dostali na vítr. Nicméně, na Bequii jsme dorazili včas a stihli jsme jak večeři na lodi, tak muziku. Restaurace byla plná, ale vedle začali podávat večeři, tak se trochu vylidnilo, sedíme u stolku v pohodlných křeslech, do kterých nám Katynka sype písek a popíjíme drinky a kávu. Za chvíli to rozjíždí steelbandi a kluci se nepřestávají divit :-). Steelbandi jsou perfektní, dokonce mezi sebou mají i jednu muzikantku, což jsme jinde ještě neviděli. Katynka začíná poskakovat do rytmu a postupně nás svolává na parket. Pavel nepřestává točit na kameru, všichni se dobře bavíme. Asi po hodině odvážím Jitku s Katynkou na loď a pak se vracím za posádkou. Další příjemně strávený den.

pátek 11.1.2008 – Po snídani se všichni přesouváme na břeh, začínáme vyřizováním formalit. V “německé” pekárně si všichni dávají výborné kafíčko . Dokupujeme čerstvé pečivo. Poté vezeme nákup na Feru, Jitka s Kačenkou už také zůstávají na lodi, protože Katynka jde spinkat. Já jedu s klukama na výlet po ostrově. Na břehu si bereme taxíka a necháváme se vyvézt na Mt.Plesant, odkud pokračujeme pěšky na druhou stranu ostrova.. Nakonec končíme v Moskyto baru na koktejlech a pozdním obědě. Po návratu na Feru už nikam nejedeme a zůstáváme na Bequii. Katynka má stále průjem.

sobota 12.1.2008 – Po snídani foukáme flašky a s Pavlem jedu na ponor. Karel a Jirka jedou s námi, ale jenom šnorchlovat. Všem se to moc líbilo. Na Feře pak ještě doplňujeme vodu. Poté vytahujeme kotvu a přejíždíme na Mayreau do zátoky Salt Whistle Bay, kde zůstáváme přes noc.

neděle 13.1.2008 – Dopoledne trávím s holkama na pláži, zatímco kluci jdou sami na průzkum ostrova. V poledne se vrací zplavení a rádi, že už nikam nemusí. 🙂 Chvilku po jejich příjezdu jedeme na Feru spinkat s Katynkou. Pláže si všichni užívají do pozdního odpoledne, kdy opět zvedáme kotvu a přejíždíme na blízký ostrov Union. Kotvíme na obvyklém místě v Clifton Bay. Večer jdeme na večeři do Bougenville a poté na steelbandy k Lambimu. Kluci si dávají bohatou večeři ještě zakončenou velkou langustou. Zaměstnanci restaurace jim ji vylovili z velkého akvaria a všichni se s ní nafotili.

pondělí 14.1.2008 – Z Unionu přejíždíme na Tobago Cays. Před odjezdem kluci dostávají mapu se zakresleným místem, na kterém je uložen poklad. Jsem trochu zklamán, protože otrov na mapě identifikují velice rychle a já si myslím, že najít poklad jim ani nedá žádnou práci… Na Tobago Cays kotvíme na klidném místě mezi ostrůvky Rameau a Bateau. Kluci se vydávají na průzkum ostrůvku Bateau po našem pravoboku, kam jednoduše doplavou a kde je krásná bílá pláž s několika kokosovými palmami. Já si beru kajak a s Kačenkou jedu za nimi. Jitka nás jen nervózně sleduje. Večer trávíme pod hvězdami, které na temné obloze sledujeme při dobrém víně z kokpitu Fery.

úterý 15.1.2008 – Po snídani se rozděleni na dvě skupiny přesouváme na “ostrov” pokladů Petit Tabac. To je opět ten, kde byl vysazen Kpt. Jack Sparow s Elizabeth v prvním díle Pirátů z Karibiku. Když jsme tu všichni, začíná hon na poklad! Kluci zkoukli mapu a vypadali, že jdou na jisto. Jenomže pak bloudili od palmy k palmě a nemohli se chytit. Karel přehraboval i listy, ale když viděl, že už jsou tu dlouho, tak si myslel, že to nemůže být ono. Podpořil jsem ho tím, že poklad už je tu uložen dva měsíce! A tak všichni hledali a hledali. Až nakonec opět Karel odvalil ten správný kámen a pod ním z písku vyhrabal “poklad”. Byla to sice “jen” lahev kvalitního karibského rumu, ale určitě potěšila! 🙂 Jen Pavel si povzdechl, že by to chtělo něco k tomu… A tak vytahuji z baťůžku kelímky a chlazenou Colu, kterou nám před odjezdem nabalila Jitka. Teď už nic nebrání slavnostnímu přípitku! V poledne se vracíme na Feru, kde nám mezitím Jitka připravila oběd. Po obědě vytahujeme kotvu a jedeme dál. Na motor ke konci Canuanu a dále na plachty až ke Svatému Vincentu, kde přestalo foukat. Za tmy kotvíme v zátoce Petit Bayahaut.

středa 16.1.2008 – Celý den zůstáváme v Petit Bayahut a věnujeme se potápění a návštěvě jeskyně s netopýrama.

čtvrtek 17.1.2008 – Ještě před snídaní vytahujeme kotvu a na motor přejíždíme do Wallilabou Bay. Snídáme cestou. Po zakotvení Fery a vyvázání zádě za břeh se rychle přesouváme na břeh a autobusem jedeme na výlet do Kingstownu. Kluci jsou z místní dopravy úplně mino :-). Po procházce centrem Kingsownu se ještě všichni přesouváme do Blue Lagoon, kde máme známou slovenku Marii. Již druhý rok pro ni vozím knížku s věnováním od našeho společného kamaráda Joža Varšányho. Setkání se zdařilo a knihu jsem s úlevou předal. Cestou nazpět jsme v busíku tak namačkaní, že místo banánů jsme si dovezli málem kokteil… V minibusu Toyotě Hiace, v Evropě pro max.9 osob nás jede 21 + Kačenka. Ve městě jsme koupili Kačence antibiotikový sirup na průjem, tak doufáme, že to zabere! Večer se pak se Speedym domlouváme na výlet na sopku na další den. Večer jdou kluci do restaurace na drinky.

pátek 18.1.2008 – Snídaně na šestou a před sedmou už si Speedy přebírá naši posádku a jdou společně na výlet na sopku a cestou zpět ještě k vodopádům. Já s Jitkou a Kačenkou zůstáváme na Feře. Odpoledne nás odhlašuji u celníka, který do Wallilabou dojíždí každý den, mezi pátou a šestou. Poté se vrací i kluci. Jsou nadšení a Pavel se svěřuje, že šel téměř polovinu cesty zpět pozpátku, kvůli bolesti v kolenou. Večer opět sedíme u vínečka venku.

sobota 19.1.2008 – Ráno, hned jak vstanu vyplouváme. Snídáme opět cestou. Na motor dojíždíme na konec Sv. Vincenta a dále pokračujeme na malé plachty s motorem. Jsou veliké vlny které se zalamují a neustále zalévají palubu Fery, která bojuje proti nim. Kluci všichni sedí v kokpitu a kochají se tím divokým mořem. Vzájemně se smějí a popichují jeden druhého, podle toho, kdo právě schytal větší sprchu. Šest mil od Pytonů na Sv.Lucii, když se moře začalo zklidňovat, máme záběr na prutu. Po dvaceti minutách tahání teprve vidíme rybu! Nemůžu ani uvěřit, že na háčku máme marlina!!! A tak kluci vytahují háky a za velké pomoci Míry ho zvedáme z vody. Marlin přitom mlátí ocasem do boku Fery a Jitka se v podpalubí diví co se děje. Naštěstí je nás dost a tak Karel kormidluje a přitom drží Míru za triko, aby nepřepadl přes palubu. Míra obouma rukama tahá marlina a přitom mu asistoval Jirka, já tahal na prutu a Pavel vše natáčel na kameru. Když už se zdálo že má dost, přetahujeme ho na palubu přes zábradlí Fery. Přitom v sobě opět našel dost síly, aby začal znovu bojovat. Nastal trochu zmatek, při kterém nám marlin málem skočil do kokpitu. Vypadalo to nebezpečně, ale několika rychlými pohyby už ležel bezpečně podél zábradlí s mečem mezi vanty, aby nikomu nemohl ublížit. Jediná ztáta byla ulomená špička prutu, který jsem rychle odhodil abych mohl chytit meč mířící směrem na posádku. A tak všichni oddychujeme a jsme nadšeni, že je náš! Je to sice ještě “miminko” modrého marlina, ale i tak už má 190cm a váží 30 – 40 kilo! Poté vítězoslavně dojíždíme do Marigot Bay, kde se chytáme na bóji. Když stojíme, sjíždí se všichni černoši a každý by něco chtěl. Hlavně hlavu, kterou nakonec jednomu z nich měníme za dvě kamenné želvičky pro Kačenku. Na zádi Fery jsou mezitím jatka, při kterých porcuji a čistím maso. Připravuji tři snad kilové steaky pro Pavla s Mírou, ostatní maso dělám na čisté filetky. Jsme všichni zabráni do práce, když najednou Katy volá na palubě, že chce čurat, Jitka v lodi vaří, já s Jirkou a Mírou porcujeme mečouna a jediný Pavel má čisté ruce. Popadne tedy Kačenku, stahne jí kraťasy a přes zábradlí ji dává vyčurat do moře, při tom si pochvaluje jak to zvládli a jak to Kačence jde! Po té chvále se na ně dívám a říkám mu, že sice Katynka pěkně čurá, ale lepší by to bylo bez těch spodních kalhotek. Kluci vyprskávají smíchy co je to Pavel za dědečka:-) – má totiš doma asi 5 měsíčního prvního vnoučka! Když je naporcováno, rozděláváme oheň na gilu a děláme večeři – marlina na grilu. Všichni jsme se nacpali, že jsme nemohli ani dýchat… Pavel si dokonce nechává polovinu porce na druhý den. V lednici nemáme nic jiného než marlina a pár piv pro kluky :-)! Kačenka je z rybičky taky nadšená, moc jí chutná, má velmi chutné, husté maso.

neděle 20.1.2008 – Na snídani jedeme do mariny, kde si dáváme výborné kafe a čerstvé pečivo. Sledujeme benzinovou pumpu, kam na právě tankující loď naběhl celník a dožadoval se papírů – měli problém, protože stejně jako my, nebyli přihlášení. A tak jsem se hned po snídani sebral a šel nás přihlásit. Kačenka zatím honila Míru po marině. Po přihlášení jsme s Ferou přejeli k pumpě a doplnili jsme naftu a vodu. Od pumpy jsme pak pokračovali rovnou až na Martinik. Kotvíme v Le Marin.

pondělí 21.1.2008 – Dopledne se všichni balí a společne “nahrubo” uklízíme Feru. Pak kluky vezu na břeh a s Jitkou uklízíme načisto. Mezitím ještě s Pavlem domlouvám půjčení auta na letíšti, protože se nám s další posádkou o den překrývají (Pavel popletl letenky) a další den pojedou kluci už sami. Nejdřív na výlet po Martiniku a potom na letiště, kde nechají vypůjčené auto. Na třetí hodinu se scházíme u Bischíka a společně jedeme na letiště. Tam nejdříve přebíráme auto, miniaturní Mitsubischi Colt. Jiné není a Pavel nevěří, že se do něho s bagáží vejdou. Já jsem optimista, ostatně mám již nějaké zkušenosti s Cliem! Dáváme si sraz na devátou v restauraci Mango Bay a kluci odjíždí. Já čekám na přílet nové posádky. Honza s Irenou přilétají na čas a poté jedeme rovnou na Feru. Sotva se Honza s Irenou stačili zabydlet, jsem zpět i s klukama, kteří ještě stihli dokoupit víno a nějaké dobroty na večer. Večer se pak společně sedí dlouho do noci a Pavel je přitom ve svém živlu a jen září, protože se může představit jako dokonalý hostitel a všichni ochotně “papají” co servíruje.

úterý 22.1.2008 – Ráno všichni společně odjíždíme do Mango Bay na snídani. Já přitom na internetu vyřizuji Emaily a kontroluji počasí. Po snídani se kluci s batohama naskládali do svého Coltu a po rozloučení odjeli. V malém černém autíčku vypadali opravdu srandovně, jsou to totiš všichni chlapy jak se patří, ale vešli se. Nás čekal další nákup potravin v Leader Pricu. Po nákupu ihned přejíždíme do St.Anne, kde teprve vše ukádáme na místo. Mezitím už se však můžeme koupat v čisté vodě. Odpoledne jedeme na procházku po křížové cestě nad St.Anne a po městečku. K večeři je opět marlin – ostatně je na jídelníčku každý den! Ale každý den nějak jinak, Jitka je opravdu moc šikovná :-).

středa 23.1.2008 – Hned na sedmou hodinu jedu na dinghy do Le Marinu, vyřizuji celnici, objednávám auto u Bischíka, kupuji šroubky a vyřizuji nějaké platby. Také kupuji čerstvé bagety, pak jedu zpět na Feru, kde společně snídáme. Po snídani vezu posádku na pláž, kde jsou až do oběda. Po obědě (myslím že to byl marlin :-)) vytahujeme kotvu a odplouváme na Sv.Lucii. Máme dost větru a nádherné, vysoké a dlouhé vlny. Jedeme téměř celou cestu vedle asi 11m dlouhé Jeanneau. V jeden moment jsme obě loďě vedle sebe, každá na vrcholu vlny a mezi námi jen obrovské údolí. Teprve tady si skutečně uvědomujeme velikost vln, výškou můžou mít tak 5m, ale jsou dlouhé a pohodové. Chvilku nato se u vedlejší lodě láme vlna a kompletně jí přelévá celou palubu! To bylo vody! Fera vzhledem ke své výšce nemá problém a plavbu si užíváme. Na plachty dojíždíme až do Marigot Bay, kde už za tmy kotvíme. Dnes to byl opravdu nádherný jachtařský zážitek!

čtvrtek 24.1.2008 – Na sedmou vytahujeme kotvu a přejíždíme k pumpě, která otevírá na 8:00. Mezitím kupujeme čerstvé pečivo a v klidu snídáme. V 8:45 přichází obsluha pumpy, po které už se shání i černoši :-). Tak tankujeme vše doplna a vyplouváme na jih. Na motor kousek pod Pytony a dále na plachty až k Cumberland Bay. Tam sice balíme plachty, ale na motor ještě dojíždíme do Petit Bayahaut, kde zůstáváme přes noc. Kačenka dnes dobrala poslední dávku antibiotik, po průjmu už není naštěstí ani památky, bude mít radost, protože může znovu začít pít mléko – má ho moc ráda a celou dobu jsme jí museli balamutit, že ho nikde v obchodě nemají a že ho někde příště koupíme!

pátek 25.1.2008 – Po snídani a vykoupání, na desátou, pokračujeme dál na Bequii, kde v poledne kotvíme. Odpoledne se touláme po Port Elisabeth, navštěvujeme bar ve Frangipiani, ale všerejší steelbanydy jsme nestihli… Nevadí stejně je tu pohoda.

sobota 26.1.2008 – Ráno se opět vydáváme na celodenní výlet po ostrově. Tentokráte, protože jsme tu naposled, jde i Jitka s Kačenkou. Nejdříve se opět necháme vyvézt na “korbě” taxíku na Mt.Plesant. Odtud je nejlepší výhled na Port Elisabeth a odtud pokračujeme pěšky do Ravine Bay, kde je krásná pláž s atlantickými vlnami na koupání. Cestou se Jitka hrozně diví jak se tu vše kolem zastavuje domy. Když tu byla naposled před dvěma lety, byl to výlet pouze přírodou, dnes je polovina cesty mezi domy nebo staveništi. Navíc celý vedlejší kopec už je také staveniště… Na pláži pak potkáváme majitele tohoto krásného údolý, který nám říká, že už je naparcelovaný i druhý svah, na kterém staví cestu a že se tu kolem zastaví úplně všechno, jen on zatím své pozemky neprodal… Všichni jsme z toho smutní a nás to jen utvrzuje o správnosti našeho rozhodnutí opustit Karibik, všude je cítit komerce. Z pláže pak pokračujeme křovím ke gejzíru, který zde dělají příbojové vlny, které naráží do tunelu ve skále. Zem se pak vždy otřese a z díry vyletí někdy až 20m vysoký gejzír vodní tříště! Nádhera, hlavně když stojíte úplně u ústí! Dále šplháme po lávovém podkladu, který díky slané tříšti není porostlý, na druhou stranu kopce. Narážíme na další staveniště, které až oplotí, odříznou tuto cestu. Pod staveništěm je opět krásný výhled, tentokráte na Friendship Bay a přilehlé ostrůvky. Pak scházíme dolů na pláž do Friendship Bay a do restaurace Moskyto na oběd a vynikající koktejly. Z Moskyta pak pokračujeme pěšky zpět k lodi. Cestou ještě odbočujeme a zkoušíme najít Michala, což se nám nakonec daří. Michal je čech, který na plachetnici přijel do Karibiku ve stejný rok jako my a tehdy jsme se i poznali. Na Sv.Vincentu si pak našel místní holku, se kterou má miminko a kterou si vzal. Společně se usadili na Bequii a teď tady budují hospodu. Má krásnou parcelu v kopci s výhledem na Friendship Bay. Myslím že tento podnikatelský záměr není ideální, protože na hospodu je poměrně daleko od všeho a pěkný výhled má na Bequii kde kdo. Nicméně mu fandíme a pokud někdo máte cestu na Bequii, běžte se do “České” hospody podívat. V květnu / červnu chtěl mít hotovo a najdete ho přibližně na 12°59,47N 61°14,58W – adresu nemám, to už se doptáte.

neděle 27.1.2008 – Vzhledem k jazzovému festivalu, který na Bequii probíhá, a který má dnes finále, zůstáváme o den déle a plánujeme jazzový večer. Dopoledne se jdu s Honzou potápět, odpoledne pak trávíme na Princess Margaret Beach. Tady se to za poslední rok také hodně změnilo, na severní straně pláže, dříve neobydlené – uzavřené mezi skalami, vyrostla hospoda s molem a tím tu přibylo hodně lidí. Na skále která dělí Princess Margaret Beach od pláže v Port Elisabeth vyrotly další domy a hlavně dvoumetrové ploty, takže už se tudy nedá projít. Přitom jde údajně o první cestu na ostrově, používanou už původními obyvateli před příjezdem prvních bělochů! Večer jsme však ze sluníčka a koupání všichni tak unavení, že nám je nějaký jazzový večer úplně ukradený…

pondělí 28.1.2008 – Po snídani vyplouváme do zamračeného dne, cestou nás chytá pořádný slejvák a já jsem i přes nepromokavou bundu úplně promočenej. Objíždíme jižní cíp Bequie a točíme se podél jižního pobřeží na východ. Kotvíme u ostůvku Petit Nevis, na kterém bývala velrybářská základna. Když kotvíme, kromě nás se tu pohybuje jen člun s “nervóznímy” černochy. Zprvu máme pocit, že nám něco chtějí ukrást, ale když nasedám na dinghy černoši urychleně mizí. Po příjezdu na ostrov je nám okamžitě jasné proč, vyrušili jsme je zrovna, když porcovali chráněnou karetu zelenou! Maso stihli odvézt, zbyly tu jen vnitřnosti a krunýř! Když Jitka viděla pěkně očištěný krunýř, tak ho moc chtěla a mě dalo hodně práce a vysvětlování, že ho na lodi nechci, a aby ho tu nechala. Poté se procházíme po pláži a sbíráme mušle, jdeme i na kopec odkud je krásný výhled na bílou pláž s řadou palem pod námi. Jen Katy zlobí, kňourá a nechce chodit. Na Feru se vracíme až když začínají přijíždět ostatní lodě a na ostrově už nejsme sami. Poté hned vytahujeme kotvu a v bezvětří na motor přejíždíme na nejluxusnější ostrov Grenadin – Mustique. Ve 14:00 se chytáme na bóji v Grand Bay. Odpoledne pak ještě stíháme procházku po plážích na jihu ostrova, ze které se vracíme hrozně pokousaní od písečných much. K večeři máme jako vždy marlina.

úterý 29.1.2008 – Celý den se “flákáme” na Mustiqu. Dopoledne jdou Honza s Irenou na břeh sami, já mezitím opravuji ulomenou špičku na prutu a celkově se věnuji údržbě Fery, na kterou jinak nemám moc čas. Jitka uklízela a na sluníčko se dostala až když Katynka v poledne spinkala. Odpoledne jsme se všichni sešli v přístavní hospodě, kde mají Wifi a kde jsme vyřizovali Emaily a volali přes Skype domu. Vyhání nás opět až písečné mouchy a tak trávíme příjemný večer na Feře – v dostatečné vzdálenosti od těch kousavých breberek na břehu.

středa 30.1.2008 – Po snídani odvazujeme Feru od bóje a přejíždíme na motor proti slabému větru a silnému proudu k ostrovu Baliceaux. Při složitém výsadku na břeh nás málem převrhla příbojová vlna! Na ostrově je jediný domek a celý ostrov je vlastně malá farma. Volně tu pobíhají kozy i dobytek. Navíc je tu k vidění mnoho suchozemských želv! Kačence se moc líbily :-), jednu z želv pak praštila klackem přes krunýř a divila se, že se želva schovala a trvalo dost dlouho než se odhodlala k dalšímu postupu. Jinak se želvy vůbec nebojí, asi nemají čeho – tedy mimo Kačenky. Po procházce a bezpečném návratu na Feru opět vytahujeme kotvu a na plachty pokračujeme na Svatý Vincent. Na severním výběžku Bequie to kolem nás jen vaří, silné proudy tu dělají divoké a zpěněné vlny. Navíc nás proud stahuje až nepříjemně blízko břehu a tak si na ten kousek raději pomáháme motorem. Na Sv.Vincentu doplouváme až do zátoky Wallilabou, která je tentokrát úplně plná lodí, sezona je v plném proudu.

čtvrtek 31.1.2008 – Posádka se se Speedym jako vždy vydává na výlet na sopku. Já se věnuji pracem na Feře, měním olej a filtr na motoru a celkově vše kontroluji. Přidělávám rám na světla na dinghy. Odpoledne nás odhlašuji na celnici. Navečer k nám přijíždí jeden z černoušků na kajaku, chvíli si povídáme a mezi řečí mu sděluji že ve Wallilabou jsme naposled. Je z toho celý smutný, což mě překvapvupje, protože jsme si sice ze sebe občas dělali srandu, ale neznali jsme se nijak víc. Do toho přchází Kačenka. Kouká na černouška, na jeho kajak a pak prohlásí: “my máme taky kajajk” na to černoušek, “my mame taky kajak” a tak to několikrát opakovali jeden druhému 🙂 nakonec od něho dostala Kačenka náramek.

1.2.2008 – Hned pátek jak vstaneme, vyplouváme. Vítr fouká proti nám, jako téměř vždy při cestě na Svatou Lucii, ale tentokrát jen tak kolem deseti uzlů a tak jedeme pohodlně na motor. Řídí většinou Honza. Když jsme dopluli mezi Pytony, před přídí nám vyskočilo několik tuňáků. Jeden z nich se po chvilce chytil na náš háček, ale když byl tak 30m od Fery, povedlo se mu uniknout. Je nám to trochu líto, ale vzhledem k tomu že jsme teď 15 dnů v kuse baštili mečouna, není to takové neštěstí. Kotvíme na bóji u seveního pobřeží v Soufriére. Skáčeme do vody, krmíme korálové rybky přímo z lodě a užíváme pěkného večera na palubě Fery.

sobota 2.2.2008 – Po snídani jedu s Honzou na břeh a vyřizujeme celnici a imigrační. Poté se vracíme na Feru schovat před deštěm. Po dešti už všichni společně jedeme na břeh a jdeme na výlet. Procházíme městečko Soufriére a dál jdeme podél pobřeží místní “chudinskou čtvrtí” až pod Petit Pyton. Tam přicházíme k silnici, po které se jde do kopce až k termálnímu vodopádu. U vodopádu se platí vstupné a jsou zde vybetonované bezénky na koupání. Jsou tři a v každém je jinak teplá voda. Do jednoho z nich mi nečekaně skočila Kačenka a na chvilku zmizela hluboko pod vodou! Hned jsem ji vytáhl a čekal co bude. Kačenka chvilku vykuleně koukala, jak se sama lekla a pak se tomu začala smát. V pohodě zadržela dech a vůbec se nenapila. Po vykoupání se vracíme zpět na Feru. Naše procházka měla asi 6 km a Kačenka vše ušla v pohodě sama. Odpoledne šnorchlujeme kolem lodě. Přesto, že se tu za bóje platí rovnou na tři dny, nezůstáváme další noc a opět za deště pokračujeme do Marigot Bay.

neděle 3.2.2008 – Hned na sedmou přejíždíme k pumpě, kde si kupujeme čerstvé pečivo a snídáme, než na osmou otevřou. Obsluha tentokrát přichází včas, ale překvapením je zdražení nafty z 8 EC na 12 EC za galon, ale stejně je levnější než na Martiniku. Po dotankování pak na plachty přejíždíme na Martinik, kde na St. Anne kotvíme v 15:00. Už cestou se pomocí VHF vysílačky spojuji s kamarádem Fredym, který v pátek dokončil přeplavbu Atlantiku na novém katamaranu a domlouváme, že se na St. Anne sejdeme. Přijíždí necelou hodinu po nás. S Fredym jsem se dlouho neviděl a tak si máme co vyprávět, taky na Feru stěhujeme spoustu jídla a pití, které jim po plavbě zbylo. Do Fredyho se nám zamilovala Kačenka, pořád za ním běhala a byla hrozná komediantka, nakonec prohlásila, že chce čurat – ale s Fredym! Na to po něm vykolpa kalhotky! Všichni jsme na ní koukali, kde to vzala :-). Večer pak jedeme do St. Anne, kde právě probíhá Karneval. Převážím i Fredyho s jeho posádkou, protože na jejich novém katamaranu ještě nemají dinghy. Karneval je teprve v začátku (první den) a městem projíždí dva náklaďáky s aparaturou a DJ. Za nimi pak jde tančící průvod lidí. Někteří jdou “v maskách”, někteří jdou jen tak.

pondělí 4.2.2008 – Dopoledne trávíme na St. Anne a v 13:00 přejíždíme do Le Marin. Nejdříve v Mango Bay kontroluji Emaily, pak běhám po obchodech a dávám dohromady náhradní díly na plavbu přes Pacifik. Moc z toho co bych chtěl ale nemají… Podobně dopadl i Honza s Irenou, pokoušeli se poslat pohledy a nemohli nikde sehnat známky, když už se jim podařilo vymámit z jednoho frantíka, kde, že je pošta, tak jim řekl, že je to velký problém …pošta už měla přirozeně i zavřeno, tady se moc na práci nehraje:-). Je karnevalové období a to práci neprospívá. Takže, když si spočítáte svátky, mezi tím sem tam stávky a karnevalové období – no nežije se jim tu špatně?

útery 5.2.2008 – Po snídani se s Honzou dáváme do drhnutí paluby a Fera je opět jako nová! Na 10:00 nás jdu přihlásit na celnici, ale je tam moc lidí a tak to nechávám na další den. Na 11:00 máme velké praní a cestou zpět se stavím u Bischika pro auto. Pak jedu zpět na Feru a na 14:00 stěhuji Honzu s Irenou na břeh a odjíždíme na letiště. Na letišti se opět setkáváme s Fredym, který také odlétá a diví se, co tam dělám – skoro mi věřil, že jsem se s ním ještě přijel rozloučit :-). V 17:30 odlétá Fredy, v 19:30 Honza s Irenou a ve 20:00 přichází další posádka (Pepa, Honza, Jirka, Lucka). Společně pak jedeme na Feru, kterou mezitím Jitka vydrhla i zevnitř. Už má i připravenou večeři.

středa 6.2.2008 – Dopoledne je jako vždy “pracovní”. Před osmou snídaně a hned po ní nákup v LeaderPricu. Na devátou jedu na celnici a vyřizuji formality. Francouzi zavedli počítače, na kterých si každý sám vyplní potřebné údaje a pak si vytiskne kopii, kterou si nechá od celníků pouze potvrdit. Nevím co se tím změnilo pro celnici, ale pro většinu starších jachtařů je to boj s počítači. Trvá to dlouho a aby to nebylo ani pro nás tak jednoduché, mají francouzské klávesnice písmena na jiných místech než ostatní zbytek světa… Za deště se vracím na Feru a na jedenáctou hodinu přejíždíme na St. Anne. Tady teprve začíná pohoda a koupání. Navečer je opět karneval, dnes jsou všichni v černo-bílém. I když karneval vrcholil včera, bylo to lepší než posledně, protože k “hrajícím” náklaďákům přibyla i živá kapela složená asi z 25 bubeníků. Měli různě velké bubny, vepředu šly ženy s mini bubínky, činely a triangly, za nimi šli tři staří černoši, kteří se svými bubínky dodávali život a dynamiku celé kapele. Těm se už vyrovnal jen bubeník s největším bubnem, kterého bylo nejen slyšet na kilometry daleko, ale uvnitř těla bylo i cítit každý jeho úder! Zbytek kapely už to jen dokresloval. Ale parádní zážitek!

čtvtek 7.2.2008 – Ráno jedu ještě na dinghy do Le Marinu vyřídit nějaké věci a pak se vracím na snídani na Feru. Dopoledne jdeme ještě na pláž a v 13:00 vytahujeme kotvu a vyplouváme. Jedeme po větru pouze na kosatku. U kormidla je Čert (Pepa) a nikoho k tomu nepouští, na druhou stanu i v nepříjemných vlnách kormidluje dobře. V 15:30 kotvíme v zátoce Petit Anse D´Arlet. Čert hned skáče do vody a šnorchluje – přitom huláká do šnorchlu nadšením. Poté skáčeme do vody všichni, já šnorchluji i s Kačenkou za krkem.

pátek 8.2.2008 – Hned po snídani foukáme flašky a jdeme na ponor. V poledne stíháme ještě druhý ponor a ve 14:00 přejíždíme do zátoky Anse Noire. Je to krásná malá romantická zátoka, kousek od tud je jeskyně s netopýry, kam taky vyvážíme posádku. Odpoledne trávíme šnorchlováním, plaváním a v 16:00 přejíždíme do Anse Mitan. Vyrážíme do města na zmrzlinu. Mužská část posádky se baví používáním místního speciálního WC domečku. Po procházce se vracíme k molu a dáváme si ještě místní koktejly. Poté večeře na Feře a posezení u vínečka.

sobota 9.2.2008 – Dnes máme naplánovaný výlet místním trajektem do hlavního města Fort de France. Čekání na trajekt se nám protahuje, protože má 1,5hod. zpoždění, což je dost na to, že má jezdit každých 30min.! Při čekání několikrát prší a my už to pomalu vzdáváme, protože slunce začíná neúprosně pálit. Nakonec trajekt přijíždí, nasedáme, ale po vyjetí zjišťujeme, že nás veze úplně jinam. Naštěstí to byla jen neplánovaná zastávka. Ve městě si dáváme rozchod a na 13hod. se vracíme nazpátek všichni pořádně uondaní. Nikdo už město nechce ani vidět, proto už odpoledne odjíždíme do St.Piere. Jedeme na zadoboční vítr 7 uzlů, kormidluje opět Čert. V polovině cesty přestává foukat a dojíždíme do St.Piere na motor. Mezitím posádka pobíhá po lodi a fotografuje dominantní sopku Mont Pelé. Kotvíme vedle našeho kamaráda Marka, který přijel dnes z opačného směru. Vypráví o obrovských vlnách, což nás trochu znervózňuje, protože zítra má foukat víc než dnes. Vzhledem k tomu, že už je večer a rychle se stmívá zůstáváme na lodi.

nedělě 10.2.2008 – Ráno odvážím posádku na městské molo a sami vyrážejí na prohlídku města. St.Piere bývalo dříve hlavním městem Martiniku, ale po výbuchu sopky v roce 1902 se stalo hlavním městem Fort de France. Od té doby St.Piere jen upadá v zapomění, domy nejsou moc udržované a ani se tu nijak zvlášť nestaví.

Po obědě vyplouváme směr Dominika. Pod Mont Pelé se pereme se silným nárazovým větrem, takže nakonec máme hlavní plachtu na druhý ref a pouze malou kosatku. Až když vyplouváme za ostrovem, přidáváme 2/3 velké kosatky. Uprostřed kanálu dáváme na chvíli dokonce celou kosatku, ale dlouho tam nevydrží, když se blížíme k Dominice, objevuje se za námi oranžový trojůhelník (bouřková kosatka) a předjíždí nás obrovskou rychlostí závodní katamarán. Za Dominikou přichází prudký liják, takže jsme všichni na palubě promočení a zmrzlí, jediné co nás občas zahřeje je vodní tříšť, kterou z hladiny zvedá silný vítr. Všichni jsme šťastní, když se v Rosseau chytáme na bóji a skáčeme do vody. Vedle nás stojí Švýcarský závodní katamarán Victorinox, když nás předjížděl odhadoval jsem jeho rychlost kolem 20 uzlů!

pondělí 11.2.2008 – V noci nás budí Pepa, že ten závodní katamaran je nějak blízko. Už ho musel i kousek odstrčit, abychom do sebe nenabourali. Utahuji naší bóji tak, že je úplně bez vůle a sleduji co se děje. Za ostrovem je úplné bezvětří a lodě se točí víc proudem než větrem. Do toho sem občas zavane poryv větru, který s Ferou ani nehne, ale ultralehký katamaran se rozjede na docela slušnou rychlost! Když se mi zdá, že jsme dostatečně daleko, jdeme znovu spát. Budí nás až rána, když jsme do sebe za svítání narazili. A tak startuji motor a po dohodě s posádkou pokračujeme dál na sever Dominiky. V Portsmounth kotvíme v 10:15. Kotva se v silném větru chytá až na podrhé a i to jsme dlouho orali dno, než držela pořádně. Hned nato se jedeme přihlásit. Po poledni vedle nás kotví asi devítimetrová červená lodička s českou vlajkou. Krátce se u ní stavíme a jedeme na břeh pro kamaráda Martina. S Martinem se pak vracíme na Feru na kafíčko a domlouváme “program” na Dominiku. Na sousední české lodi nikdo není a z paluby Fery sledujeme jak se pomalu posouvá dál a dál…. Naštěstí za sebou má dost místa, tak jí jen hlídáme. Pak jedu s Martinem a s Katynkou na břeh, nejdříve jedeme k Martinovi přestěhovat nějaké věci, pak do konteineru, který má Martin jako sklad a kde máme i naší novou kosatku a ještě nějké věci. Mimo jiné je tu i Kačenky motorka, ze které má ohromnou radost a nechce z ní ani slézt. Pak si půjčuji Martinovo auto a s Kačenkou se vracíme na loď za ostatními.

úterý 12.2.2008 – Ráno vstáváme na sedmou a na osmou už vyrážíme na výlet. Nejdříve jdeme téměř hodinu do Rosseau, a pak dalších asi 40 min dál do hor. Všude kolem je vše nádherně zelené a spoustu výhledů… Jako první je na “programu” sladkovodní jezero. Kolem něho je cesta džunglí, kam se vydává posádka a která zabere zhruba hodinu. Já s Jitkou čekáme u auta a hrajeme si s Kačenkou, která stále prohání svou motorku. Od jezera jedme k Titou Gourge, průrvě s potokem a vodopádem uvnitř. Dál pak k dvěma vodopádům Trafalgar Falls. U Trafalgar Falls už je hotové nové parkoviště a je plné autobusů a lidí z cruiseshipů. Pod vodopády je to ale v pohodě a skoro nikdo tam není. Dokonce beru i Kačenku a koupu se s ní nejdříve ve studené vodě pod vodopádem a poté i v horké termální vodě kousek vedle. Cestou od vodopádů se stavíme na pozdní oběd. Pak už stavíme jen na dokoupení potravin v supermarketu kousek za Rosseau. Po návratu do Portsmounth vezu Jitku s Kačenkou na Feru a ostatní se ještě zdržují v Big Papas na něco k pití.

středa 13.2.2008 – Brzo ráno vezu posádku na břeh, tam už je čeká Martin a společně jedou k Titou Gourge, kde začíná cesta k varnému jezeru, kam má naše posádka namířeno. My zůstáváme na Feře, kde máme naplánováno spoustu práce. Nakonec ale celý den prší a neuděláme dohromady nic. Celý den myslíme na naši posádku jaké mají počasí. Když se navečer totálně promočení vrací, není jim ani moc do vyprávění… Nakonec se ale rozpovídají, vypráví jak lilo a lilo. Cestou tam v pohodě, ze čtyř hodin pochodu nepršelo asi dvacet min. a cestu v pohodě našli. Cestou zpět se Honza koupal v horké vodě v řece tak, jak byl, oblečen a v botách. Dále předběhli skupinku a od jejich průvodce si vyslechli něco o tom, že by tam neměli chodit sami. Krátce nato ztratili cestu v mlze a tak čekali na předchozí skupinku s průvodcem a předstírali, že svačí. Průvodce ale jejich lest odhalil a po chvilce skupinku zastavil, takže naši dlouze předstírali focení mlhy a čekali, až se druhá skupina znovu rozejde :-). Trek se jim každopádně moc líbil, i když to bylo docela náročné. Varné jezero na Dominice je velký unikát a cestou k němu je ještě hodně neprozkoumaných míst, vzhledem k terénu a vulkanickým činostem se není čemu divit. Hned po příjezdu na loď ještě všichni gratulují Jitce k zítřejším narozeninám a dávají jí květinu. Je to červená heliconie, je o to cennější, protože je uřízlá a propašovaná v tašce z rezervace :-). Pak si všichni společně dáváme večeři. Den jsme zakončili na reagge pátry v Big Papas. Pro místní rastamany je to opravdu událost, všichni se vlní do rytmu, hulí a pijí do bezvědomí…

čtvrtek 14.2.2008 – Dopoledne všichni jdeme na pevnost Cabrits. V poledne se vracíme na oběd na Feru a já ještě volám přes Skype domů. Ve 14:00 po obědě vyplouváme směrem na Les Saintes. Máme ideální vítr, pěkné vlny a plavba je super. Kousek před Les Saintes nás dojíždí rychlý trajekt. Chvilku míří přímo na nás a pak zase úplně mimo, mám pocit, že nás musí nabourat, dokonce i startuji motor a kus se uhybám. Trajekt nás nakonec míjí o sotva 100 metrů, což na to jak to šněroval nic nebylo! V 18:00 kotvíme v hlavním kotvišti u Terre De Haut. Spouštíme dinghy a jedeme se projít po malebném městečku. Na molu nás překvapí jeden pán, když na nás spustí češtinou, domlouváme se, že za námi zajde do restaurace. K večeři si v restauraci na hlavní ulici dáváme “sváteční” pizzu, Jitka má totiž narozeniny! Po chvíli se k nám připojuje Čech Pavel žijící ve Francii, živí se jako právník a zastupuje i mnoho francouzských společností v Čechách. V Karibiku je poprvé a je nadšený, jinak má svou lodičku ve Francii, tady je na kamarádovo lodi. Bohužel jeho přítelkyně trpí mořskou nemocí, takže si plachtění po Karibiku musí nechat na jindy… Naše Kačenka má rekordní čas do kdy je vzhůru, našla si tam i kamaráda a řádili spolu kolem restaurace. Na loď ji odnáší Jitka už téměř v polospánku, ale zase se k ní hezky tulí, což je u naší dračice neobvyklé. Při naloďování zjišťuji, že nám chybí poziční světlo na člunu, asi se rozbilo o vedlejší rybářský člun, zítra se ho pokusím najít. Pavel nás ještě zve na víno, ale jsme tak unavení, že s díky odmítáme a jdeme všichni spát.

pátek 15.2.2008 – Po snídani vyrážíme na břeh, posádka míří na místní krásnou pevnost Fort Napoleon, která je plná velkých leguánů, je tam pěkné muzeum, ale hlavně nepřekonatelné výhledy. My s Jitkou a Katy jdem na celnici, na poštu a pak si dáváme výbornou kávu v restauraci na náměstíčku. Kačenka má dnes zlobicí den, vůbec neposlouchá. Po návratu na loď se vydávám hledat pozičku, ale je tu proud a odnesl ji kdoví kam… Odpoledne vyrážíme na procházku po ostrově a místních plážích. Kluky nadchla dlouhá bílá pláž s divokými atlantickými vlnami. I přes zákaz koupání s varovánm na spodní proudy, si to dosyta užívají. Při návratu na loď se všichni sprchují u místního hřbitova, Čert tam našel kohoutek se sladkou vodou, tak toho hned využili :-). Večer vyráží posádka na večeři s Pavlem, my nejdeme, restaurace tu na večeři otevírají až po 19hod. a to je už na Kačenku pozdě.

sobota 16.2.2008 – Hned ráno jedu koupit na trh rybu, kupuji tuňáka a nakládáme ho na večerní grilování. Posádka vyráží na prohlídku místních pláží. My jdeme s Jitkou domluvit dotankování vody do místního jachtklubu. Vodu tu mají dotaženou na bóji. Platí se dvacet Euro za tankování neomezeného množství vody, což je pro nás s nádrží na 400 litrů velmi nevýhodné a drahé. Po natankování vody se vracíme na stejné místo jako jsme stáli předtím. Večer máme grilování.

neděle 17.2.2008 – Ráno dokupujeme čerstvé pečivo v místní pekárně a po snídani vyrážíme směr Guadelope. Od Les Saintes jedeme na zadoboční vítr rychlostí kolem sedmi uzlů. Poté co míjíme maják na jihu Guadelope začíná ubývat vítr. Když už se zdálo, že přestane foukat úplně, přichází silný poryv větru, který začal pokládat Feru na bok. Čert u kormidla malinko zaspal a Fera se položila na bok, až plachtami nabrala vodu a poté vyostřila. Přitom se vyvlály plachty tak, až se natrhla hlavní. A tak startujeme motor, balíme plachty a poté vyměňujeme hlavní plachtu za jinou. Na Feře naštěstí vozíme rezervní plachty tak se nic neděje. Já byl zrovna s Katy a Jitkou v salonu, Jitku to dost poděsilo, ale ne zdaleka tak jako Lucku! Ta seděla zrovna v přídovém koši úplně na špičce Fery, vrátila se dolů do lodě celá rozklepaná…

Naším cílem je Pidgeon Island, který je prohlášen za rezervaci J.Y.Custeaua. Je tu zákaz rybolovu a všude nadělané bóje pro potápěčské lodě. Většina je pouze pro místní potápěčská centra, ale jsou zde i tři bóje pro jachty a na jedné z nich vyvazujeme Feru. Po zakotvení se pouštíme i do výměny velké kosatky za novou genu. Stahujeme starou kosatku a po pár komplikacích, při kterých musím dvakrát na stěžeň, vytahujeme novou. Je krásná a veliká :-). Poté nás Jitka svolává k večeři. Při večeři probíráme co dál a domlouváme se na noční ponor, takže hned po večeři jdeme foukat pot. lahve. Na ponor jdeme “všichni kluci” a zanořujeme se přímo z Fery. Plaveme směrem k ostrovu na lokalitu zvanou “Aquarium”. Ponor je super!

pondělí 18.2.2008 – Dnes máme v plánu samé potápění. Ráno ještě vyřizujeme po skypu a internetu nějaké věci. Při tom odbíhám ke kompresoru na foukání flašek. Dopoledne se tu sjíždí desítky potápěčů a tak chceme být ve vodě než přijedou. Já nakonec zůstávám na lodi a ponor vede Čert. Poté svačina a další ponor. Tentokrát kluky vyvážím za roh na dinghy a sami se vrací k lodi. Po vynoření si Čert utahuje z Honzy, že svléká malé holčičky pod vodou :-). Nejprve tomu nerozumíme, ale potom je nám vše jasné, Honza našel pod vodou poklad! Objevil tam totiš tričko a kalhoty, pod vodou to prohlížel a zhodnotil, že by to mohlo být tak akorát na Kačenku. Oblečení je opravdu akorát a Honza ještě více stoupl v oblibě u naší Kačenky. ( od začátku co jsou u nás na lodi je to její favorit a tráví s ním hodně času, dokonce ho chodí i přivítat, když se vrací z výletů a bojí se aby se jí neutopil…:-)). Oblečení spadlo z právě přijíždějícího katamaránu plného turistů. Odpoledne přejíždíme do zátoky k městečku Deshaies a cestou se nestačíme divit, jak pěkně jede Fera na novou genu. Navečer vyrážíme do městečka.

úterý 19.2.2008 – Hned ráno jedu s Čertem na břeh domluvit auto a koupit pečivo na snídani. Je tu jediná autopůjčovna. Bohužel auto nám nezamluví a paní se na nás i dost divně dívá a je velmi odměřená, navíc s námi jedná jako by ani žádná auta neměli… paní pomalu dělala, že ani neví co to je auto… Pak zjišťujeme příčinu jejího chování – Čert, má na sobě tričko s motivem marihuany a asi i vypadá i jako čert… Odpoledne tam jdu s Kačenkou a Jitkou, auto pro “spořádanou rodinu” bude zítra ráno, jen tam musíme být včas… Mezitím máme dopolední nepříjemnou návštěvu, hloubkovou celní kontrolu. Čert si naštěstí stačil sundat tričko, jinak nevim nevim. Nicméně se před celníky vyznamenal při osobní prohlídce. Celník mu naznačoval, že chce zkontrolovat obsah jeho kapes, nato reagoval Čert tím, že si začal stahovat trenky… Dva celníci ihned přiskočili, jen aby ho včas zastavili! :-). Takhle si berou postupně celou posádku a prohlíží jim jejich osobní věci… Po “celní prohlídce” vezu posádku na břeh a sami jdou do botanické zahrady, která je nedaleko. Večer se scházíme na břehu a dáváme si koktejly.

středa 20.2.2008 – Po Kačenky mlíčku jedu s Jitkou a Katynkou vyzvednout auto. Jsme tam příliš brzy, ale vedle autopůjčovny je dětské hřiště s klouzačkami, takže tam příjemně trávíme čas než otevřou v kanceláři. Poté přebíráme auto a vracíme se na Feru, kde se mezitím balí posádka k odjezdu. Na desátou pak stěhuji posádku na břeh. Nakládáme zavazadla do auta, do kterého se opět jen tak tak vejdeme. Vydáváme se na výlet po Guadelope a pak rovnou na letiště. Nejdřív jdeme na prohlídku pralesa uprostřed ostrova, dále jedeme na nejvyšší vodopády Karibiku (kde nám pěkně prší) a nakonac na lehký trek pralesem oklo sladkovodního jezera. Jitka s Kačenkou mezitím uklízí Feru. Na letišti se pak společně setkáváme s novou posádkou (Láďa, Hanka, Slim, Vanda), a zároveň se loučíme. S novou posádkou pak opět po strop nakládáme vypůjčené auto a vracíme se na Feru, kde už nás netrpělivě čeká Jitka s večeří. Kačenka už spinkala.

Guadelope čtvrtek 21.2.2008 – Panama čtvrtek 27.3.2008

čtvrtek 21.2.2008 – Ráno po snídani a předání dárečků Kačence od prarodičů se nejdříve vydáváme do Deshaies. Láďa vybírá čerstvou dorádu a pak se všichni vydávají na výlet po Guadelope. Jen já zůstávám s Kačenkou “doma”. Jedou na stejný výlet jako jsem byl já s předchozí posádkou den předtím, akorát dnes jsme si s Jitkou vyměnili hlídání :-). Já trávím hezký den s Kačenkou. Dopoledne sice pršelo a byli jsme v lodi, ale odpoledne jsme trávili na klouzačkách a prolejzačkách vedle autopůjčovny. Už se stmívalo, když jsme se opět všichni sešli. Hned se vracíme na Feru a k večeři připravujeme vynikající dorádu. Posádka navštívila deštný prales, udělali si pěší výlet kolem jezera a navštívili dva vodopády. Také ještě stihli nákup v supermarketu na celých 15 dní. Měli tak plné auto, že dokonce zůstali vyset na retardéru. Ale autu se naštěstí nic nestalo.

pátek 22.2.2008 – Dopoledne vracím auto a pak pěšky vyrážíme do “Jardinovy” botanické zahrady. V poledne se vracíme do Deshaies. Já s Jitkou a Katy jedeme na loď a posádka si ještě dává koktejly na břehu. Po obědě ve 12:30 vytahujeme kotvu a na motor odplouváme. Asi po 30 min. jízdy motor náhle zaškytal, chcípl a už se nenechal nastartovat. Přitom ručička teploty se blížila 100 stupňům! Okamžitě vytahujeme kosatku a za “žádného větru různých směrů” se snažíme dostat k ostrůvku Pidgeon. Asi po hodině se nám daří dostat na vítr, který neustále sílil a během chvíle jsme byly u ostrova. Vzhledem k tomu, že bóje je velmi velmi blízko břehu, si netroufám najet na ni na plachty a rozhoduji “dostrkat” tam Feru s dinghy. “Strkat” se nechá docela dobře, ale “tahnout” ani náhodou a tak nám poslední kousek k bóji dal opravdu zabrat. Hned se pouštím do opravy motoru, ale vše vidím opravdu špatně. Přehřátý motor, který přestane jet není dobré znamení… A tak začínám výměnou impeleru, který je skutečně špatný. Poté startuji motor, asi patnáct min. ho nechám běžet a vše se zdá v pořádku. Je mi ale divné, že ani nespustil alarm pro přehřátí. Přes SMS konzultuji možné potíže s taťkou a panem Paslerem (od něho máme motor koupený), ale nedozvídám se nic, co už bych jako automechanik nevěděl sám. A tak “doufám”, že to nebude tak zlé, když motor opět klidně a tiše běží.

sobota 23.2.2008 – Dopoledne po snídani, koupání a šnorchlování startujeme motor a vyplouváme. Motor nechávám asi patnáct min. běžet a pak se odvazujeme od bóje. Ujedeme však asi jen 100m, když motor opět zaškube a chcípne! Narychlo spouštíme dinghy na vodu a již nacvičeným manevrem se vracíme na bóji. Jsem z toho úplně na nervy a zkouším co se dá. Mimo jiné i čístím celý palivový system, což se nakonec ukázalo jako další možná závada. Každopádně motor opět naskočil a běžel. Opět tíše a klidně ve všech otáčkách. Nechal jsem ho hodinu běžet a poté jsme se opět odvázali a přejeli jsme do Anse De La Barque, kde jsme zůstali přes noc.

neděle 24.2.2008 – Po klidné noci startujeme motor a přejíždíme na Les Saintes. Celou dobu jedeme na motor a čekáme co udělá – ale vypadá to dobře. Nakonec v pořádku dojíždíme do Terre De Haut na Les Saintes a posádka se hned vydává na pláž.

pondělí 25.2.2008 – Ráno jedeme pro čerstvé pečivo k snídaní a kupujeme rybu. Dopoledne pak posádka vyráží na výlet po ostrově (pevnost, pláže, mětsečko) a my zůstáváme na Feře. Já šplhám na stěžeň a připojuji anténu inmarsat+, poté vezu opravit plachty a nakonec porcuji rybu a Jitka ji nakládá. Odpoledne se pak scházíme na molu. Všichni jsou hotový, výlet po ostrově byl náročnější než čekali, podcenili i zásobu vody. Navíc jsou otrávení z místní restaurace a lidí, protože když obsluha zjistila, že nemluví francouzsky, tak dělali jako by v restauraci ani nebyli a zvesela je přehlíželi. Takovéhle chování Francouzů je tu bohužel běžná věc. Navečer pak přejíždíme na vedlejší ostrůvek, kde kotvíme. Je tu sice trochu swel, ale jsme tu sami.

úterý 26.2.2008 – Ráno si na dinghy jedu vyzvednout opravené plachty a koupit benzín. Po návratu na Feru připravujeme vše k odjezdu a odplouváme na Dominiku. V 16:30 pak kotvíme v Portsmounth. Hned spouštíme dinghy a s Lá’dou jedeme na celnici. V noci pak kolem Fery projíždí dinghy a na něm někdo huláká česky!

středa 27.2.2008 – Dopoedne jdeme na prohlídku Portsmounthu. Cestou zpět potkáváme úžasného bubeníka. Má klacek a plastový kýbl od barvy, ale hraje báječně! Slim neodolá a ještě jednou se vrací, aby si ho natočil. Odpoledne se pak vydáváme na prohlídku pevnosti. Z pevnosti pak vidíme, jak povolila kotva nějaké charterové lodi a ta jen tak tak minula velikou jachtu na konci kotviště. Tipuji že jsou to Češi. Večeři si tentokrát dáváme v restauraci Big Papas. Dnes je to tu trochu jak v Čechách… Nejdříve potkáváme ne příliš přátelské “vodáky” z nějaké charterové lodě, pak se k nám hlásí Čech Zdeněk, který utekl v 68 a na své lodičce už obeplul svět. Kačence se Zdeněk moc líbil a když jsme se seznamovali, důležitě mu také podávala ruku a cítila se malinko zklamaná, když jsme ji málem přehlédli. Zdeněk se jí představil jako dědeček Zdeněček a pak už byla moc spokojená – dědečkové Kačence prostě chybí :-). Zdeněk při svých cestách strávil 6 let v pacifiku a tak vypráví co a jak a má radost, že se tam také chystáme. Jinak “čeští vodáci” na mě koukají nějak divně, když jim říkám, že jim nejspíš ujela loď a myslí si, že si z nich dělám legraci (z takových věcí si nedělám legraci nikdy). Nakonec to opravdu ujela jejich loď a černoušci ji chytli, odtahli zpět a uvázali na bóji. Naši “vodáci” se pak ještě cítí poškození tím, že jim černoušek zachránil loď a mají pocit, že se tu na ně všichni domluvili! 🙂 Večer pak jedeme ještě jednou do Big Papas na středeční “reaggeparty”.

čtvrtek 28.2.2008 – Dopoledne jsem prodal náš starý dinghy s motorem, ale už několik měsíců jsem s ním nejezdil a nějak zlobí motor. Chvíli jede a chvíli ne. Asi dvě hodiny se s ním vztekám, ale tu správnou závadu stále nemohu najít. Nakonec se s Janem domlouvám, že mu ho dám o 100 Eur levněji a je to… Pak ještě dopouštíme vodu na Janově tankovací bóji a odjíždíme na jih Dominiky do Roseau. V 15:30 se pak chytáme na bóji před hotelem Anchorage. Spouštíme dinghy a jdeme na procházku do Roseau. Hlavní město je ale úplně vylidněné, takhle na večer se tu vůbec nic neděje. Slim zůstal na Feře, protože ho rozbolely záda. Z Roseau se pak vracíme Martinovo autem, které nám nechal zaparkované na hlavním nábřeží.

pátek 29.2.2008 – Dnes máme naplánované výlety, ale nejprve začínáme návštěvou nemocnice. Slima už bolí záda moc a tak se rozhodl vyhledat pomoc. Všichni jedeme s ním a pak se domlouváme, že ho tu s Vandou vyzvedneme v poledne a jedeme do Roseau. Po našem občerstvení (kafíčku a zákusku) se vracíme do nemocnice, Vanda se Slimem už na nás čekají na parkovišti. Mají opravdu nezapomenutelné zážitky z místní nemocnice. Začalo to hned tím, že Slim tam sice přišel s bolestí zad, ale sestra mu stejně hned měří teplotu a tlak :-). Jinak mu vlastně jen napsali léky, původní plán s obstřikem se nezdařil, takovéhle věci tu vůbec nemají. Cestou z nemocnice se zastavujeme ve městě, já běžím do lékárny s receptem a ostatní jdou kupovat ovoce na tržiště. Dnes je tu velmi čilo, protože přijel velký cruisship (masokombinát plný otylých Američanů) a místní se snaží trhnout nějaký ten dolar. Po odvezení Slima na loď vyrážíme na plánovaný výlet. Nejprve jedeme na jezero, já zůstávám s Katy u auta a Jitka s ostatními vyráží na trek kolem. Vrací se nadšení, šel jsem to několikrát a je to opravdu fantastické, jde se po cestě v džungli z kopce do kopce, nikde ani živáčka a když se zadaří počasí je vidět moře na obou stranách ostrova. Pak jedeme na vodopády, vykoupeme se nejprve ve studené vodě přímo pod vodopádem a pak se nakládáme do horkých termálních bezénků, které jsou na vedlejší “řece”. Tyto přírodní bazénky jsou nádherné a okolní džungle kolem také… Příjemně unaveni se zastavujeme na jídlo v restauraci pod vodopády. Po výborném jídle se vracíme na Feru. Tam na nás už netrpělivě čeká Slim a my mu dovážíme večeři z restaurace.

sobota 1.3.2008 – Fera zůstává uvázaná na bóji a my všichni jedeme na další výlet po Dominice. Nejdříve jedeme šnorchlovat na Champain Beach, kde jsou pod vodou vidět bubliny jak si činný sopečný podklad “ulevuje”. Dále výlet pokračuje na poloostrov Scots head na jihu a cestou zpět se ještě stavíme v Soufriere springs, kde se procházíme po sirných polích a koupeme se v horkých lázních. Poté vysazujeme Slima s Jitkou a Kačenkou na lodi a ještě jedeme odvézt auto na nábřeží v Rosseau, kde si ho za pár dní vyzvedne Martin. Vracíme se pěšky. Na molu se mi pak trhá provázek s klíčky od dinghy, takže musím plavat na Feru pro rezervní. Zkouším je ještě vylovit, ale mám vybitou baterku a tak nic nevidím…

neděle 2.3.2008 – Ráno jedu nejdříve k molu podívat se po ztracených klíčcích. Ve dne jsem je našel na první potopení! Poté se vracím na Feru a přejíždíme z Roseau do Point Du Bout. Cestou máme pohodový výtr do 15 uzlů a téměř žádné vlny – pohodička. Se západem slunce máme na háčku tuňáka. Připlouváme těsně po setmění a kotvíme jižně od plavební dráhy.

pondělí 3.3.2008 – Z Point Du Bout odjíždíme na devátou. Nejdříve jedeme po větru jen s hlavní plachtou, po změně kurzu vytahujeme i kosatku a pomalu se plácáme kolem Martiniku. Asi dvě míle od Martiniku potkáváme spoustu delfínů. Chvíli na to se rozfouká a užíváme si krásné plavby až na St.Lucii do Marigot Bay. Plachty balíme až ve vjezdu do zátoky. K večeři dělá Jitka tuňáka ze včerejšího dne. Krásné jachtařské zážitky pak večer probíráme u koktejlu v jedné z restaurací.

úterý 4.3.2008 – Ráno se jedeme přihlásit a přitom si dáváme druhou snídani (kafíčko a croasan) v maríně, pak koupání a v 11:00 odjezd z Marigot Bay. Na motor jedeme do Rodney Bay, kde ve 12:30 kotvíme vedle Jirky Musila a jeho S/Y Valmont. V marině stojí i Mirek Jedlička se svým Solomonem, který čeká na nový motor, takže je tu opět “spousta” Čechů! Mirek si u nás vyzvedává nějaké věci, které mu vezeme od Martina z Dominiky. Poté vezeme posádku na pláž a sami jdeme na nákupy do Island Water World. Kupujeme záložní GPS a ruční VHF vysílačku. S vysílačkou je ale problém, protože nemám licenci na obsluhu rádia. Nakonec jim ukazuji chorvatský řidičák na loď a je to v pohodě. Večer je u nás Jirka na návštěvě, dlouho jsme se neviděli a máme o čem povídat.

středa 5.3.2008 – Před osmou připravujeme snídani a koukáme jak Valmont odplouvá. V 9:30 vytahujeme kotvu a vydáváme se na Martinik. Fouká dost a navíc to máme ostře proti větru, takže máme od začátku narefovanou kosatku. Fera ale na stoupačku potřebuje hodně “síly” a tak asi po hodině plavby vytahuji téměř celou genu a k ní máme celou hlavní. Fera má sice zábradlí pod vodou, ale jede jak střela! Měli jsme málem i muže přes palubu, Slim při vylézání z lodě téměř hodill šipku z kokpitu. Jednu chvíli se nám na stěžni snaží posadit unavený ptáček. Slim ho odhaduje na hrdličku, což mě pobaví a říkám, že Hrdlička má přiletět až zítra! Na Le Marin nám to nakonec stejně “nevyšplhá” a končíme u Martiniku, asi čtyři míle pod Le Marinem. Od levoboku k nám přijíždí plachetnice, kterou po chvíli poznáváme – je to Valmont. Dojeli jsme je. Valmont se točí a ještě se snaží stoupat na plachty, zatímco my startujeme motor a plachty balíme. Po chvíli to pak “balí” i Valmont. Po čtyřiceti minutách kotvíme na St.Anne. Večer jdeme do městečka na vynikající pizzu.

čtvrtek 6.3.2008 – Ráno vstávám, dělám Kačence mlíčko a pak jedu pro čerstvé bagety, Jitka si dnes trochu přispala. Po snídami jedu na dinghy do Le Marinu, kde nás přihlašuji u celníků a ověřuji auto u Bišíka /jméno místního podnikatele se servisem pro jachtaře/. U Bišíka to vypadalo na problém, protože mi nejprve tvrdil, že žádné auto namá a že ho nemám zamluvené. Nakonec se vše vysvětluje, protože auto jsem domlouval měsíc dopředu a bylo zamluvené na mé jméno místo na jméno lodě. Po návratu na Feru foukám flašky a jdu se Slimem na zkušební ponor. Ve čtyři ženu dinghy zpět do LeMarinu, odkud jedu pro Martina na letiště. Martin spolu s Láďou, který zůstává a letí domů jen jeho žena Hanka s námi budou absolvovat cestu až po Panamu. Zatímco já jsem na letišti, tak posádka i s Jitkou slaví doplavnou a dopíjí zbytky lahví vína. Nacházíme je v dobré náladě a Martin ještě stíhá i teplou večeři. Láďu bolí záda, užívá léky, neúčastní se doplavné, ale pilně dočítá knihu od Paula Coelha – Jedenáct minut a mezitím řádí s Kačenkou.

pátek 7.3.2008 – Ráno po snídani přejíždíme s Ferou do Le Marinu. Potom vyzvedáváme auto a od desíti do třech lítáme po nákupech. Poté vše vezeme na Feru, kde si dáváme kafíčko. Po “siestě” stěhujeme Slima s Vandou a Hankou na břeh, odkud je Láďa s Martinem vezou na letiště. My pak po úklidu jedeme na internet zavolat našim a do Mango Bay na pizzu, kde se scházíme s klukama.

sobota 8.3.2008 – “Sanitární a logistický den.” Jinými slovy – od rána hrozný blázinec. Začínáme nakupováním náhr. dílú na motor, celnicí, a nákupem ovoce na tržnici. Dokonce se nám po dvou letech podařilo koupit Jitky vysněný obraz! Podobný, v menším, jsme koupili i Láďovi k narozeninám. Vše odvážíme na loď a pokračujeme velikým nákupem potravin na cestu a velikým praním. Po jedné máme vše na palubě a s Ferou přejíždíme k pumpě pro vodu a potom honem na St.Anne (14°26,17N 60°53,00W) kde máme sraz s “Valmontem” a Yogim. S Jirkou zkoušíme můj windsurf, který jsem mu nakonec prodal (bude mi chybět…). Jitka přebírá a dosušuje prádlo a s hrůzou zjišťuje, že jsme to s Martinem nějak špatně roztřídili a co šlo má lehký nádech do modra, následně zjišťujeme, že za to může Láďovo nové modré tričko :-). Až po osmé večer se s Láďou dostáváme k Yogimu, kterého zastihnem až na podruhé. Nakonec se na Feru vracíme až skoro o půlnoci a už nikam nejedeme. /Yogi je náš známý z Margarity, potřebujem od něho info o San Blas, trávil tam rok a dobře to tam zná/

neděle 9.3.2008 – Vstáváme do deštivého rána, ještě v klidu dobře snídáme. Na devátou s “Valmontem” společně vyplouváme a vzájemně se fotíme. Je nám příjemné, že nás při začátku naší další “velké plavby” doprovází (i když vypluli o deset min. dřív :-)). Později nám Valmont mizí za zádí a Fera pokračuje kolem Svaté Lucie, která za námi mizí se západem slunce. Služby u kormidla si dělíme já s Lá’dou a Martinem po třech hodinách. Začíná krásná noc.

pondělí 10.3.2008 – Při východu slunce máme Bequii na levoboku. Asi po dalších deseti mílích hlásí Láďa opuštěný kajak na pravoboku. Vybíhám na palubu a nic nevidím – ještě spím a na palubě v raním slunci sotva koukám. Záchraný manévr jede Láďa, balíme kostaku a Láďovi se přitom povedla nechtěná halsa. Poté naboural kajak tak, že zůstal pod přídí… ( údajně zkoušel pevnost kajaku ). Kajak se nám poté povedlo dostat na palubu a dokonce se mu opravdu nic nestalo, horší bylo, že při návratu do púvodního kursu a další halse, to už jsem kormidloval já, se nám roztrhla hlavní plachta ve švu, a to po celé délce. V 10:00 kotvíme v Salt Whistle Bay (12°38,85N 61°23,47w) na Mayreau. Zkoušíme nový kajak, který je stejný jako náš starý, jen je dvousedadlový. Dokonce má i stejnou barvu. V 16:00 opět zvedáme kotvu a na motor přejíždíme na Union (12°35,78N 61°24,84W). Cestou ještě potkáváme kamaráda, kterého jsem učil “jachtat” v Chorvatsku, koupil si veliký katamaran a žije tu na něm. Večer jdeme na vynikající večeři do Bougenville, spojenou s oslavou Láďových narozenin. Dáváme si výbornou rybu a jako třešničku na dortu nám vylovili a připravili lobstra(langustu). Po večeři ještě jdeme k Lambimu na steelbandy, kde Katynka tancuje a řádí do jedenácti. Vyvrcholením večerního vystoupení byla poslední písnička, při které Láďa vystřídal jednoho z bubeníků a perfektně zapadl do kapely!!! Jen byl tak trochu bledý a bez dredů… 🙂

úterý 11.3.2008 – Po snídani jdeme na procházku na kopec, po procházce na internet zavolat domu rodičum. Přihlášení a odhlášení jsme už “nestihli” a v poledne jsme sbalili loď a vypluli směrem na Los Testigos. Po dlouhém “plácání” za Cariacou a Genadou se Fera rozjela do další krásné noci.

středa 12.3.2008 – Ve tři v noci, když mě střídá Martin, zmenšuji kostaku a jdu klidně spát. Na Feře je je celé dopoledne pohoda, ale začíná hrozné horko. Dopoledne ještě máme štěstí a vytahujeme tuňáka, spíš tuňáčka, jek říká Láďa akorát pro čtyři a Kačenku. Porcuji ho na filetky. Ve tři odpoledne doplouváme na Los Testigos. V půl čtvrté jsme zakotveni u Testigo Grande (11°22,16N 63°07,09W). Spouštíme dinghy na vodu a jedeme na vedlejší ostrov, kde sídli Guardecosta, a kde se musíme hlásit. Po přihlášení se vracíme na Feru pro Kačenku a hned pokračujeme na pláž/poušť. Na návětrné straně je u moře vidět několik míst, kde snáší želvy vejce. Několik těchto hnízd bylo lidmi vyhrabáno – patrně vykrádali vajíčka! Při cestě zpět válíme s Kačenkou sudy z příkrého písečného svahu. Nakonec všichni skáčem do vody a je nám báječně. Po návratu nás již očekává Jitka a tuňáček k večeři. Po večeři odpočíváme do deseti večer, kdy se pak opět vydáváme na cestu. Je opět krásná noc a kolem poměrně hodně rybářských člunů. Některé na nás opakoveně svítí se silným světlem a neumíme si moc vysvětlit proč.

čtvrtek 13.3.2008 – Před svítáním, kde se vzal tu se vzal, Láďu předjel masokombinát – údajně ho předjížděl těžko a stejně to ještě sved na Martina… 🙂 (masokombinát = cruiseship). Na sedmou, když mi začíná služba máme Porlamar (Isla Margarita) na pravoboku. V poledne pak přijíždíme do Chacachacare (10°57,55N 64°09,45W) do Varadera. Vyvazujeme Feru u mola před jeřábem a jdu nás ohlásit. Za hodinu už rovnáme Feru pod jeřáb a vyndaváme ji z vody. Po usazení na suchu nám ostříkávají dno Fery wapkou, ale část nešlo dodělat, protože přestala téct voda. Večer jdeme na procházku po Chacachacare. V obchodě se snažíme koupit pivo, ale nemáme Bolívary a USD neberou, pivo dostáváme, placení manjana. Stejná situace se opakuje i u Hektora, kde jsem si s Martinem dal hamburger.

pátek 14.3.2008 – Ráno po snídani domlouvám barvu (antifouling) a vše co budu potřebovat. U brány už čeká taxík, americký Ford ze šedesátých let, se kterým všichni jedeme do Porlamaru. Snažíme se koupit výlet do Canaimy (nakonec nevyšel), přihlašujeme se na imigračním a dalších dvou úřadech, objíždíme jachtařské obchody – kde nemají nic z toho co potřebujeme, nakupujeme oblečení a boty (Margarita je bezcelní ostrov a je tu docela levno), nakonec jedeme do supermarketu Sigo, kde dokupujeme potraviny (hlavně pivo a víno). Na Feru se úplně hotoví vracíme až kolem deváté. Nakonec ještě slavíme Láďovo narozeniny (již potřetí) a jdeme spát až dlouho po půlnoci.

sobota 15.3.2008 – Dopoledne připravuji Feru na natírání a přidělávám kloub na spinakrový peň. Oslatní jeli na výlet do mangrovů a na pláž La Restinga. Při jejich návratu ke mně Katy ani nechce jít a říká, že tatínek je bubák – jsem tak špinavý a mám roušku proti prachu, že se jí ani nedivím… Odpoledne pak společně natíráme antifouling. Martin se trochu připálil na pláži a co neopálil od sluníčka dodělal antifoulingem :-). Vůbec všichni vypadáme pěkně šmouhatě, nejdou sprchy a toalety, tak se vzájemně umýváme pod lodí.

neděle 16.3.2008 – Ráno Katy lítá po salonu s plácačkou a honí mouchy, pro nás je čas snídaně. Dnes je potřeba dodělat spoustu věcí. Musím vyměnit šponováky na vantech, nastrojit Windpilota, rozebrat a uložit dinghy, nafoukat flašky a uklidit kompresor, vyndat a zkontrolovat záchr.ostrůvek a spoustu dalších drobností…. Vše se nakonec daří, dokonce mě i překvapilo jek pěkně se ném podařilo uložit dinghy na přední palubu – i když to byl docela hlavolam a musel jsem sundat jeden větrák. Odpoledne ještě jdeme na pláž sbírat mušle. Jsou tu nádherné a je jich tisíce… Každý z nás si nakonec odnáší plný batoh – i Kačenka, která ten svůj ani nemůže unést :-). Večer ještě jdeme zaplatit dluh za hamburgery k Hektorovi.

pondělí 17.3.2008 – Dnes je velký den, alespoň to říkala hned po probuzení Katynka! Fera jde na vodu a pro mě vlastě až dnes opravdu začíná plavba do neznáma! Ráno v pohodě vstáváme snídáme. Já ještě měním šponováky na vantech a od Manuela donáším kýbl cementu. Pak podle plánu přijíždí jeřáb a zvedá Feru, abychom mohli vysunout a natřít ploutev. Láďa přitom ještě doplňuje vodu. V momentě, kdy jsem začal ploutev spouštět, se ozvala rána a Fera se otřásla. Prasknul řetízek na vytahování, naštěstí Fera nebyla ještě moc vysoko a 1200 kg těžká ploutev dopadla celou vahou na zem. Jinak by vše zachytil čep na ktetém je upevněná a hrozilo by jeho poškození. Nicméně nám se vše komplikuje a musím otevřít ploutvovou skříň a řetěz provizorně opravit. Po demontáži zjištuji, že na řetězu je totálně zkorodováno jen asi 30 cm hned na konci, takže ho stačí zkrátit a je hotovo. Jako naschvál se mi však vůbec nedaří provléct řetízek ani kladkostrojem, ani kladkou v ploutvi a vše mi trvá neskutečně dlouho… Naštěstí jsme ve Venezuele a nikdo nikam nechvátá! Obsluha jeřábu se sice diví co se stalo, ale nic neřeší a v klidu čekají. Dokonce ani nenabíhá placený čas na jeřábu! Ve 13:00 je závada odstraněna a Fera je během chvilky (při které jsme pohodlně poobědvali) na vodě. Ještě doplňujeme 200l nafty a 40l benzínu, které nám hadicí “vycucnul” z plastových barelů jeden ze zaměstnanců mariny. Naftu ani benzín jsme opět ani nemuseli platit! Je vidět, že Chavez ještě nezdražoval :-). Jinak marinu varadero Del Caribe v Chacachacare doporučuji všem! Email: delcaribe3000@yahoo.com. V 16:00 vyplouváme a asi hodinu a půl jedeme na motor, potřebujeme dobít baterky. Poté vytahujeme plachty a pomalu dojíždíme ke konci Isla Margarity – mysu Punta De Arenas, kde odpojuji kormidelní kolo a řízení předáváme našem Windpilotu. Na začátek máme příznivý vítr, rychlost okolo 6 uzlů a krátce dokonce i delfíny. Služby máme rozdělené po třech hodinách.

úterý 18.3.2008 – Od 3 do 6 mám službu “u kormidla”. Okolo páté zapadá měsíc a postupně nám opadá vítr až musím sundat kosatku, abychom vůbec zůstali v kurzu. Rychlost klesla na 2 – 2,5 uzle. Hodinu ke konci služby mi zpestřují delfíni, kteří nádherně ozáření planktonem doprovází Feru. Na 8:00 se trošku zvedá vítr a Láďa opět vytahuje kosatku, rychlost 4 uzle. V 16:00 kontroluji polohu a za 24 hodin máme upluto přibližně 95 mil – to je vzhledem ke slabému větru v pohodě. Při západu slunce Jitka objevuje ostrov na obzoru – La Orchilla. Před půlnocí pak s Láďou opět pozorujeme delfíny pod přídí Fery.

středa 19.3.2008 – Po půlnoci míjíme ostrov La Orchilla a na třetí hodinu doplouváme k atolu Los Roques. V 8:00 pak kotvíme u ostrova Cayo De Agua ( 11°49,74N 66°56,93W ) na západní straně Los Roques. Jsme tady zatím sami a hned vyrážíme na průzkum ostrova. Láďa s Martinem plavou, já s Jitkou a Katy jedeme na kajaku. Všem se nám tady moc líbí, všude jen písečné pláže, na vrcholcích tráva a sem tam palma. Kolem dokola úžasné moře plné korálů a ryb. Při obědě nás odchchytli správci parku a dožadovali se razítka, domlouvám dvě hodiny a že no problem. Za půl hodiny už máme plachty venku a Los Roques za zádí… Fera letí 7 uzlů za 30 min už Los Roques nevidíme. Stejnou rychlostí valíme až k Los Aves ( Aves de Barlovento ), kam doplouváme se západem slunce. Kousek před vnějším útesem Los Aves chytáme tuňáka – tak na pět porcí. Než stihnem zajet do laguny je už tma, která nám komplikuje navigaci. Nakonec kotvíme “někde mezi útesy”( 11°58,57N 67°28,61W ). Ještě hodinu potom řešíme kde asi jsme, nakonec zjišťuji že mapa se od souřadnic liší o míli! mimo mě se nikdo nevyspal, je tu silný proud a hodně nás to tahalo za kotvu.

čtvrtek 20.3.2008 – Ráno po snídani přejíždíme na lepší kotviště z druhé strany ostrova Isla Oeste ( 11°58,23N 67°27,92W ) , kde opuštěně trávíme nádherný den. Dopoledne se touláme po plážích plných ptáků Booby, kteří zde mají hnízdiště a mnoho mladých. Navíc se nebojí lidí, nejsou vůbec plaší, takže můžeme až na metr od nich. K obědu Jitka vaří včerejší úlovek – tuňáka. Po výborném obědě jedu nejprve s Jitkou na kajaku na břeh a potom s Láďou na průzkum korálové laguny,kterou jsme nadšeně fotili při příjezdu. V celé laguně je asi 20 – 50 cm vody a spousty mozkových korálů. Z jedné strany byla bariéra z mrtvých korálů, z druhé mangrovy obsypané ptáky. Po návratu na Feru se ihned připravujeme k odjezdu, balíme kajak a vše ostatní. Po hodině, v 16:00, už máme první Testigos za zádí a plujeme směrem na Curacao. Po dvou a půl hodinách plavby míjíme Aves de Sotavento, na kterých je za tmy vidět už jen maják.

pátek 21.3.2008 – V noci míjíme ostrov Bonaire a v 8:15 přijíždíme na Curacao, kde v 8:30 kotvíme v zátoce Spanisch Water ( 12°04,69N 68°51,49W ). Spanisch Water je v podstatě mnoho rozlehlých zátok (nebo jezero), kam se vjíždí dlouhým a úzkým kanálem, který není při vjezdu z moře ani označen. Sotva jsme zakotvili, začala na nás něco hulákat sousedka z vedlejší lodě. Nakonec skáče do dinghy a jede k nám. Vysvětluje nám že stojíme v plavební dráze, že to nevadí, ale jezdí tudy mnoho lodí dost rychle a nepříjemně blízko. Také nám sděluje spoustu informací a nabízí, že kdybychom něco potřebovali máme zajet. Feru překotvujeme o 200m dopředu mezi jiné lodě. Spouštíme dinghy na vodu a já musím odvrtat a předělat ulámané šrouby na motoru. Pak následuje jídlo a odpočinek. Ve 13:00 nasedáme na dinghy a vyrážíme na “průzkum” ostrova. První cesta vede na autobusovou zastávku, ale je Velikonoční velký pátek a tady je dnes svátek, takže nakonec jedeme taxíkem do hlavního města Willemstadu. Willemstad je pro nás veliké překvapení, opravdu vše je jako v Holandsku! Krásné, barevné domy, výstavní ulice, dětské koutky kde Katynka řádí, kavárničky, obchůdky… Všude čisto. Willemstad má i veliký přístav, podobný Spanisch Water, jen větší. Ve vjezdu do tohoto přístavu je zajímavý otvírací – plovoucí most. Po kafíčku a procházce se zastavujeme na výborný oběd (kluci nechali výběr na Jitce, aby si odpočinula od vaření:-)). Poté se taxíkem vracíme do Spanisch Water a na Feru. Cestou ještě zvládáme nákup u Číňanů, které zřejmě Velikonoce jako jediné na ostrově nezajímají. Protože u pumpy otevírají až zítra, odkládáme odjezd na ráno.

sobota 22.3.2008 – Po klidné snídani vše připravujeme k odjezdu a na desátou přejíždíme k pumpě. Tankujeme naftu i benzín, ale hlavně vodu. Ptám se na počasí, ale nikdo nic neví. V jedenáct vyplouváme. Hned jak vyjedeme s kanálu, vytahujeme hlavní plachtu. Na moři fouká silný vítr a jsou nepříjemné zalamovací vlny. Sotva jsme se začali vzdalovat od ostrova hlásí Jitka, že neteče voda. Rozbilo se čerpadlo, po hodině a půl byla závada odstraněna (stejně bych se nevracel) a voda opět teče. Jitka mezitím uvařila výborné těstoviny. Vlny se na volném moři natáhly a zvedly se na 2 – 3 metry a foukal stabilní silný vítr. Fera plula na zadobok, s hlavní plachtou a kouskem kosatky rychlostí 6 – 7 uzlů. V půlnoci máme za zádí už i ostrov Aruba.

neděle 23.3.2008 – V 1:00 přifukuje a tak s Martinem balíme kosatku a refujeme hl.plachtu, rychlost stále okolo 6,5 uzle. V 8:00 přidávám část kosatky. V 11:00 kontroluji polohu po 24 hodinách – 150 mil je zatím asi rekord Fery. Ve 14:30 míjíme první waypoint u mysu Gallinas – přezdívaném mysem Horn Karibiku. Balíme hl. plachtu a vytahujeme celou kosatku, vlny se ustálily na 3 m. Další waypoint se vzdáleností přes 500 mil málem způsobil vzpouru u posádky. 🙂 Jestli to nebylo i tím, že si dali pauzu od cigaret a až tady jim došla vzdálenost k další vysněné cigaretě.

pondělí 24.3.2008 – V 0:30 zmenšuji kosatku na 1/3 a stále frčíme 7 uzlů! Vlny se zvedají na 4m. Ráno přišli koledníci Láďa s Martinem a vyšlehali Katynku, přitom jak sehraná dvojice zpívali koledy :-). Jitka se tomu zatím vyhla, protože jí nebylo dobře a ležela. V 8.30 Láďa opět zvětšuje kosatku. V 11:00 máme upluto 140 mil za dalších 24h. V poledne jdu spát s Katynkou, které divoká plavba nic nedělá. V 15:30 vytahujeme hlavní plachtu. V 18:00 se podává večeře – salát, přitom dostala vyšleháno i Jitka. Katynka dostala znova, protože jí bylo líto, když dostala jen maminka. Venku je stále větrno a hrozně vlhko. V noci balíme hl. plachtu.

úterý 25.3.2008 – 5 min. po půlnoci nás obrovská vlna pokládá na bok a celá posádka je okamžitě na nohách. V 8:00 polevil vítr, v 9:30 vytahujeme hlavní plachtu, 13:00 opět refujeme. Ve 13:30 míjíme 200l sud. V 15:30 máme rybu na háčku, ale nedaří se ji vytahnout a tak měním návnadu. Večer objevujeme vodu ve studánce, zjišťuji, že opravená vodní pumpa sice funguje, ale teče.

středa 26.3.2008 – Vlny a vítr stále sílí! Vlny odhadujeme na 6m! Sem tam nás nějaká vlna položí na bok a zalévají záď Fery. Několikrát to dokonce nezvládá větrné kormidlo a Fera vyostřuje. Nakonec pokračujeme s kosatkou cca 3m čtvereční a rychlostí okolo 6 uzlů! Láďa prohlašuje, že je to neskutečný a jelo by nám to stejně i na dámský tanga. V 9:00 nám zbývá 125 mil na San Blas. Podle knížek je tato část plavby jednou z nejnáročnějších z celé cesty kolem světa! Nedivíme se! V 11.30 Láďa prohlašuje, že za všechno může Martin. Ve 14:30 nad námi krouží letadlo. Od 15:00 do 16:30 spím. V 18:00 potkáváme nákladní loď – první od Aruby. V 19:30 měníme kurs, sundaváme spi. peň a přehazujeme kosatku. Během noci se moře postupně zklidňuje.

čtvrtek 27.3.2008 – Během noci se moře uklidňuje a k ránu už Fera skoro nejede. Vstávám, měníme kurz a vytahujeme celou genu. Na zadobok pak pokračujeme rychlostí okolo 5 uzlů. V 9:30 přidáváme hlavní plachtu a opět trochu přiostřujeme, Fera zrychluje na 6 uzlů, na San Blas zbývá 16 mil. Ve 12:00 Jitka objevuje zemi, ve 12:30 chytáme asi 70cm velkého tuňáka. Ve 13:00 opět měníme kurz a zajíždíme do Mayflower Canal, který vede zkrz souostrový San Blas. Všichni běháme ze strany na stranu a nadšeně komentujeme krásu okolních ostrovů. V podstatě je jeden jako druhý, jen různě velký. Všechny jsou placatý a plný kokosových palem! Sem tam je vidět i nějaká ta chýše, kde žijí místní Kuna Indiáni. Jsou po Afrických Pigmejích druhá nejmenší rasa lidí na světě! Vypadají krásně a žijí zde tradičním způsobem života. Jsme z té krásy všichni vedle, zcela se to tu vymyká všemu, co v Karibiku známe. Jen malé množství lidí má šanci tuhle nepokaženou nádheru vidět…V kanále pak chytáme asi 40cm kranase, obě ryby pak najednou porcuji a připravuji na večeři (tuňák vydá tak na tři jídla). Nakonec kotvíme u ostrova Provenir ( 9°33,415N 78°57,062W ). Po zakotvení ihned skáčeme do vody a jsme rádi, že jsme tady! Potom spouštíme dinghy na vodu a jedeme se přihlásit k Panamským úřadům. Na imigračním a námořním úřadě nám vypisují asi deset účtenek na celkem 105 USD – po zaplacení jsme tu oficiálně… Láďa kupuje kartu na tel., protože mobily zde nefungují a pokouší se dovolat domů, jestli se podařilo posunout odlet, ale nepodařilo se dovolat. Po návratu na Feru rozděláváme oheň na grilu a k večeři děláme kranase i s tuňákem. Při grilování mi špalek masa z tuňáka upadl do moře – škoda, ale naštěstí je ho dost. Po večeři jdeme hned spát, všichni se těšíme na zaslouženou, klidnou noc.

Panama pátek 28.3.2008 – středa 7.5.2008

pátek 28.3.2008 – Jitka dělá ráno Kačce mléko, já ještě spím, kluci se koupají. Jen co je Kačenka uslyšela venku, vyběhla za nima a volala na ně do vody, ” Martine, je to moře báječné?” Kluci dostávají záchvat smíchu, ale odpovídaji jí, že je opravdu báječné! Aby ne, má ke 30 stupňům! Před snídaní odjíždíme na dinghy na ostrov, pokusit se znovu zavolat domů a zjistit stav Láďovi letenky. To se nám nakonec daří a zjišťujeme, že je vše při starém a změna se nezdařila. Po snídani k nám přijíždí kanoe vydlabaná z jednoho kusu kmene a na ní tři indiánky, které nám nabízely místní suvenýry. Neodolali jsme a několik ručně vyšívaných “obrázků” jsme si koupili. Láďa koupil i krásné tričko pro Katynku se stejným typem obrázku. Údajně jeden obrázek, kterým říkají MOLA, šijí několik dnů až týdnů. Skládá se z mnoha vrstev látek, prostříhaných a vyšitých. Katynku jsme během nákupu “půjčili” indiánkám na kanoi, kde se jí moc líbilo a kde jí namotaly náramek z korálků. Poté nám oznámila, že pojede s nima a jestli prý pojedeme taky… 🙂 Po “nákupech” vytahujeme kotvu a na motor přejíždíme k vedlejšímu ostrůvku Channel Island ( 9°32,943N 78°54,605W), v souostroví Lemon Cays. Hned po zakotvení děláme pár fotek z paluby Fery a jedeme na ostrov. Žije zde jedna rodina se dvěma dcerami a dědečkem. Jak ve snu obcházíme ostrov kolem dokola, trvá to max. 20min a to nikam nechvátáme. Ostrov je úplně placatý, porostlý kokosovými palmami. Na jedné straně stojí tři chýše, na druhé jedna a “vysutá” kadibudka nad korálovým útesem. Nádhera! Po siestě, strávené na Feře, se na dinghy vydáváme na další, bezejmený a neobydlený ostrov. Láďa s Martinem nezahálí a po chvíly už mají připraveno několik kokosáků k odvozu. Cestou zpět se ještě zastavujeme na třetím, menším ostrůvku, obydleném další, tentokráte početnější rodinou. Tento ostrov je v porovnání s tím prvním “zanedbanější”. Indiáni zde mají slepice a prasátko, které má bambusovou ohrádku. Jinak jsou si všechny ostrovy velmi podobné. Po návratu na Feru, nám Jitka připravuje vynikající těstoviny s čerstvým tuňákem.Večer ještě stahujeme fotky a znovu se kocháme nad tou nádherou.

sobota 29.3.2008 – Po snídani sledujeme jak za vedlejší ostrůvek zajíždí megajachta nějakého mr. Abramoviče. Vyhlédli si ,,náš ostrůvek” už ráno , kdy tu objížděl člun a pečlivě sledoval kde co je. Po deváté hodině najíždí na ostrůvek člun plný mladých mužů a asi 20 min. neustále vynášejí věci na pláž, za chvilku je postaven stan, přichystaná lehátka s poduškami atd. Poté zdvyháme kotvu (mezitím přivážejí z megajachty hosty…, pro žijící rodinu indiánů na ostrůvku je to vše nepochopitelná záležitost, žijí tu v chýši z bambusu se střechou z palmových listů na udusané zemi…) a vydáváme se na blízké Cayos Chichime, kde kotvíme ( 9°35,243N 78°52,936W ). Stojíme mezi třemi kouzelnými ostrůvky, z nichž na námořní mapě jsou jen dva. Na levoboku máme ostrov široký cca 300m, na pravoboku tak 3x větší a za zádí nejmenší – ten co ani není v mapě, široký tak 40m na kterém je 7 kokosových palem. Opět přijíždí indiáni nabízet svá mola, opět nějaké kupujeme, takže všichni máme krásné dárky i pro celou rodinu. Jitka s Láďou smlouvají a smlouvají, až Indiánka ukazuje i rozpíchané prsty:-)! Na další kanoi přijíždí indiánka s pěti dětmi, taková školka. Přidáváme jí i Kačenku, ale ta v kanoi ani neposedí a hned vše začíná organizovat. Ostatní dětičky na ní jen koulí oči. Postupně se dozvídáme, že jsou to děti ze dvou rodin, které společně žijí na ostově po našem levoboku. Domlouváme se, že je s Katynkou dojedeme navštívit. Odpoledne, když se Katy vyspinkala, nasedáme na dinghy a jedeme na návštěvu. Po vytažení člunu z vody se ještě čvachtáme na bílé pláži, Kačenka vytahuje z vody veliké hvězdice a hraje si s nimi, je jich tu plno. “Naše” rodiny s dětmi bydlý na druhé straně ostrova než co stojí Fera, takže když jsme přišli, dětičky chvilku pobíhaly a jak vyšly maminky, byly jim okamžitě u sukní a ani se nepohly. Katynka s sebou nesla míč, ale vypadaly jako když se jí bojí a vůbec si s ní nehrály. Až po chvíli se chytil největší chlapeček a začal Kačence házet míč zpět. Kačenku to ale přestalo bavit a utekla na pláž, kde si hrála s Jitkou v písku a ve vlnách. Mezitím jsem si házel a kopal s dětmi já, postupně se zapojily všechny a bylo na nich vidět jakou měly radost za každou přihrávku. Když už děti vypadaly uvolněněji ukončila hru Kačenka, která se bála o svůj míček… Veselo mezi dětmi bylo, i když jsem je začal fotit a poté jim jejich fotky ukazoval. Po návratu na Feru zjišťuji, že všichni už jsou unavení ze sluníčka a tak si beru kajak a jedu ještě chvíli šnorchlovat. Jen jsem si vybral blbé místo, takže jsem kromě písku, trávy a rejnoků neviděl dohromady nic. Zato teplota vody byla úplně neskutečná! Odhaduji min. tak 33°C u hladiny! K večeři Jitka připravila opět vinikajícího tuňáka – tentokrát na červeném víně, s olivami a rýží.

neděle 30.3.2008 – Ráno vstáváme s předsevzetím, že prozkoumáme největší z ostrovů. Po snídani nasedám s Jitkou a Katy na dinghy a jedeme na břeh, kluci plavou. Na tomto ostrově jsou nejspíš tři rodiny, ale to usuzuji jen podle rozložení chýší po ostrově, protože zde jsme s indiány moc nekomunikovali. Problém je, že indiáni Kuna mají i svůj jazyk, jen pár jich mluví španělsky a anglicky prakticky nikdo. Společně obcházíme ostrov kolem dokola. Je to taková nádhera, že já za tuto procházku jen na digitálním foťáku nadělal přes 120 snímků!!! A to jsem měl ještě druhý foťák a kameru! Sranda byla, když jsme se fotili na palmě, tak Láďovi se povedlo dvakrát spadnout… myslím že jsme to neměli nikde říkat :-). Na západní části ostrova je nejnádhernější pláž jakou jsem kdy viděl…. Uvnitř ostrova je pak vidět vykopané díry, odkud indiáni berou vodu, není pitná, ale asi je alespoň částečně profiltrovaná a odsolená. Pitnou vodu dováží z pevniny a je tu vzácná. Cestou na Feru jedu ještě vysadit a nafotit Láďu na “neexistujícím” ostrůvku se sedmi palmami. Málem jsem i odrbal vrtuli na motoru, když jsem s ním chytil o dno. Naštěstí už motor běžel na volnoběh a jen chcípl a nic se nestalo. Před odjezdem jsme ještě s Katy na kajaku vyrazili za “našimi” indiány. Vezli jsme jim dva kanystry vody a flašky na mlíčko pro mimino. Naši noví kamarádi se tvářili smutně, že odjíždíme. A tak jsme se rozloučili a odcházíme. Cestou zpět Katy ještě řádí v moři a hrozně se tomu smějě. Indiáni nás pomalu doprovází a tak se ještě několikrát vracíme a loučíme… Asi po hodině jsme se tedy rozloučili naposled a na kajaku odjeli na Feru, kterou jsme hned začali připravovat k odjezdu. Jitka ještě před cestou připravila jídlo a tak jsme přerušili přípravu k odjezdu a šli se najíst. Během jídla však někdo volal Katy. Když jsme vyběhli na palubu, byly u nás opět indiánci – přišli se znovu všichni rozloučit! A tak jdem s Kačenkou na záď všem zamávat. Nakonec přelézáme na dinghy abychom k sobě měli blíž. Když vidím jak koukají na náš člun, tak je zkouším naložit na náš dinghy. Na začátku opět nechtěly, ale sotva se odvážil jeden, chtěly všichni. A tak, když byli všichni “přeloženi”, startuji motor a děláme několik rychlých koleček. Těžko říci jak se jim to líbílo, ale myslím že hodně :-). Nakonec balíme dinghy a opravnu odjíždíme. Vyplouváme před šestou, což je později než jsme chtěli, ale rozhodně toho nelitujeme. Až vyřídíme formality na průjezd Panamským kanálem, určitě se ještě vrátíme. Hned jak na motor vyjedeme z teď již neviditelných útesů, vytahujeme plachty a za slabého větru plujeme do noci. Po necelé hodině už nikdo nechce kormidlovat a tak opět nastavuji našeho windpilota. Plavba je ostře proti větru a Fera pluje jen kolem 4 uzlů, místy i méně. Navíc jsme rádi, že vůbec vystoupáme kolem pobřeží bez křižování.

pondělí 31.3.2008 – Nad ránem přifukuje vítr a naše rychlost se zvedá na 5 – 6 uzlů. V 6:00 míjíme maják u Los Farallones a měníme kurz na Colón. V 7:00 opět polevuje vítr, navíc nás začíná tlačit čas a tak balíme plachty a startujeme motor. V 10:50 projíždíme mezi vlnolami v Colónu a v 11:15 kotvíme v prostoru vyhrazenému pro jachty ( 9°20,645N 79°54,573W ). Ihned spouštíme a kompletujeme dinghy. Když je dinghy na vodě, je čas na opožděnou snídani. Poté všichni společně, a se zbaleným Láďou opouštíme Feru a jedeme do místního jachtklubu. Domlouváme taxi do Panama city a na letiště na druhou hodinu. Mezitím se dozvídáme že v Panamě je o hodinu jinak čas, takže nám vzniká hodina navíc. Využívám ji k získání co nejvíce informací o průjezdu kanálem. Nevypadá to vůbec dobře! Momentální doba čekání na průjezd kanálem je okolo šesti týdnů!!! Navíc s každým dnem tato doba narůstá. Na nic nečekám a okamžitě začínám kolečko po úřadech. Jako průvodce mám Tita z jachtklubu, za vyřízení chce 35 USD, což je v porovnání s 300 USD za agenta výhodné. To že bych si vše vyřídil sám, jsem zavrhl hned a dobře jsem udělal! S Láďou a s Titem jsem za 30 min. objel dva hlavní úřady, celnici a proměřovací úřad. Na druhý den tedy máme dohodnuté proměření Fery, po kterém musíme rycle zaplatit za průjezd kanálem a teprve poté nám určí termín. Po návratu do jachtklubu už jen naložíme Martina a Jitku s Katynkou a jedeme do Panamy. Cestou stavíme u komory na Pacifické straně. Také přejíždíme most, který spojuje jižní a severní ameriku. Projíždíme centrem Panama city, kde nás udivuje obrovské množství mrakodrapů, ale nestavíme.

Je zácpa a máme to jen tak tak, abychom byli včas na letišti. To nakonec stíháme přesně na čas. Na letíšti se zdržujeme asi 20 minut. Chtěli jsme se společně najíst, ale nebylo kde. Tak nakonec jen vytahujeme peníze z bankomatu, loučíme se s Láďou a odjíždíme. Cestou zpět se v rychlosti stavíme u McDonalda a pak pokračujeme hroznou jízdou zpět do Colónu. Návrat na Feru po deváté večer.

úterý 1.4.2008 – před devátou jedu krátce do jachtklubu,ale zbytečně, protože pracují až od devíti. Já už ale na devátou musím být na Feře a vyčkávat na vyměření. V poledne už jsen nervozní že se nic neděje a tak se vydávám po známích na výzvědy. Když jsem pak viděl měřičský remorker, vidal jsem se k nim zjistit co a jak. Úřední mi řekl, že za hodinu (v 13:00), až bude hotov na jiné lodi přijede. To se také povedlo. Proměření Fery byla spíše papírová záležitost, naměřil délku přes vše (13,4m ) a vzdálenost kormidelního kola od přídě (okolo 7m). Letos nově je minimální rychlost pro projetí kanálu 8 uzlů! To však opravdu jede jen pár lodí a tak všichni lžou. Lžeme i mi a max. za rychlost udáváme 8 uzlů. Jako cestovní rychlost udávám 7 uzlů, to už Fera zvládne. Jsem zvědav jak to dopadne, zatím to všem prochází tak snad se to do našeho průjezdu nezmění! Riskuji kauci 850 USD ale projedeme. Po dalším zpřísnění pro nás jediná cesta do Pacifiku povede kolem mysu Horn! Ještě kontrola záchodu a vše OK. Ve 14:15 přijíždí remorker a odváží svého úředníka. Já s Martinem jedeme co nejrychleji s penězma do banky. Zde narážíme opět na komplikce, mám jen pár dolarů a eura. Jenže eura v bance neberou a je možné vyměnit pouze 200 eur na osobu a den! Takže vybírám z Martinovy karty 500 USD a jedeme zaplatit – za průjezd hotově, kauci Visa kartou. Čekáme půl hodiny u přepážky, abychom se dozvěděli, že posledním 15lodím neprošlo placení kartou a že od teď jedině vše hotově! Takže znovu do HSBC banky tahat peníze z dalších karet a urychleně zpět, než nám zavřou. Nakonec platíme hotově po zavírací době, ale máme další problem, nevím některé informace o svojí bance, pořebné pro převod kauce zpět. To se však už nechá vyřídit dodatečně. Po tomto blázinci se vracíme na Feru pro Jitku s Katy a společně jedeme na nákupy. V supermarketech nás překvapují velni nízké ceny! Kupuji si parádní kra’tasy/plavky RipCurl, které na Martiniku stojí okolo 60 eur za pouhých 7 USD! Okolo 5 USD stojí trika od O¨Neil, RipCurl nebo Reebok. Jitka kupuje Kačence sandály za 1 USD a klobouček za 1,25 USD! Těm cenám ani nemůžeme uvěřit… Po večeři v jachtklubu volám na zprávu kanálu o přidělení termínu. Ani nevím jak mám říci Jitce, že je to až 14.5.2008!!!! Tím budeme muset změnit celý rozvrh další plavby.

středa 2.4.2008 – Po snídani jedu krátce do jachtklubu zavolat domů o info k bance a ověřit Martinovi taxíka na letiště. Také začínám postupně dovážet vodu v kanystrech, protože zde pro nás není možnost dojet natankovat rovnou do nádrží Fery. Na Feře se mezitím Martin za asistence Kačenky balí k odjezdu. Poté odjíždíme na poslední společný oběd. Po obědě Martin odjíždí taxíkem na letiště do Panamy. My ještě vyřizujeme telefony domů a vracíme se na loď. Odpoledne trávíme na lodi, dopisujeme deník a koukáme na film.

čtvrtek 3.4.2008 – Na 9 hodinu jedeme do Colónu. Nejdříve se stavíme v bance, potřebujeme vyřídit převod kauce zpět na náš účet, ale opět narážíme na problém. Máme data od Jitky účtu, jenže vše ostatní je psané na mě a je poměrně složité nechat poslat peníze na “cizí” účet! No nic, musíme sem zítra znovu. Dále jedeme koupit místní mobilní telefon, protože neše telefony používají jinou frekvenci, a proto tu nefungují. Nakonec jedeme do nákupního komplexu, kde potřebujeme koupit dárek k narozeninám. Po druhé hodině, když se Kačenka vyspinkala, jedeme na narozeninovou párty. Slaví se na katamaranu u rakušanů, Kryštofa a Anny, jejich holčička Leoni má třetí narozeniny. S rakušany jsme do Colónu přijeli nastejně a průjezd kanálem máme čtyři dny od sebe. Zatímco my řešíme jak zdržení dohnat, rakušani jednoduše rozhodli, že kolem světa pojedou o rok déle! Katamarán koupili na Kanárských ostrovech od lidí, kteří se vydali na cestu kolem světa, ale po dojetí na Kanáry z Evropy to vzdali a katamarán rychle prodali i přes to, že byl pod cenou. Těchto příběhů je tu slyšet hodně, prostě to na volném oceánu není žádná sranda. Rakušani dali výpověď z práce, prodali vše co měli a za utržené peníze koupili tento katamarán, spočítali si, že utržené peníze jim vystačí na 3-4 roky, pak prodají katamarán a vtátí se k normálnímu životu. Na oslavě se opět setkáváme i se švícary Hansjorgenem, Tinou a jejich dětmi Noem (2,5 roku) a Marvinem (5 let), které známe již z Martiniku. Hansjorgen si lodičku stavěl sám a mají v plánu doplout na Nový Zéland, loď tam prodat a vrátit se domů. Oslava se nakonec protahuje až do tmy, Anna ještě chystá i rychlou večeři pro všechny. Těsně před naším odjezdem přijíždějí další rakušani, následující den vyrážejí přes kanál, to jim závidíme…. Paní vypráví, že vychovala na lodi svoje děti a moc nám fandí.

pátek 4.4.2008 – Ráno v jachtklubu zařizuji připojení na internet přes wifi, poté jedu do banky, kde se konečně daří dotahnout všechny formality do konce. Cestou z banky se ještě stavím v kopírovacím centru, kde si nechávám kopírovat námořní mapy Pacifiku. Jsou tu na to dobře vybavení a vypadá to, že snad ani nekopírují nic jiného. Pak ještě kupuji hamaky (tkaná houpací síť) a vracím se na loď, kde dávám dohromady termíny na další plavbu. Vypadá to všelijak a nejlepší by bylo sehnat jednu posádku sem do Panamy. Takže pokud máte někdo zájem podívat se do Panamy, procestovat s námi San Blas, Cerro Diablo, Portobelo a možná i projet Panamským kanálem, máte jedinečnou možnost!!! Stačí nás kontaktovat Emailem, nebo na tel.: 507 673 372 87 a domluvit se! Celé odpoledne nakonec prosedím v jachtklubu, kde úřaduji na internetu.

sobota 5.4.2008 – Celý den sedím u počítače a konečně přepisuji zanedbaný deník, přitom vůbec nevnímám co se děje kolem… Ještě že si píšu “deník” do diáře, jinak bych byl ztracen. Katynka řádí v hamaku a běhá po lodi, přitom chce abychom s ní zpívali písničku, nebo spíš jen melodii, z Jen počkej zajíci na kterou chce “závodit”! Odpoledne už ani nespouštíme dinghy na vodu a jsme doma. Člun tu poctivě vytahujeme z vody a dokonce ho zamykám na palubě, jak se tu krade. Za těch pár dnů co tu jsme, byly z okolních lodí ukradeny dva čluny a pět motorů! Jitka odmrazuje lednici a z různých zbytků vaří výbornou večeři – nějakou směs s kuřecím masem.

neděle 6.4.2008 – V podstatě se celý den nic neděje. Celé dopoledne trávíme střídavě s Jitkou u internetu. Kačenka běhá kolem po restauraci a celé marině a honí se s dětičkama, všichní u toho tak piští, že chvílema není slyšet vlastního slova. Pak si dáváme oběd v jachtklubu, kde Kačenka běhá s anglickou holčičkou a křičí na celou hospodu. V poledne se vracíme na Feru spinkat s Kačenkou. Odpoledne už jsme doma a koukáme na filmy, mám jich pár uložených v počítači, a protože už mám tak plnou paměť musím je smazat. Ani nás to nemrzí, už jsme je viděli několikrát :-). Pak ještě stahuji fotky na záložní paměť a čistím počítač od zbytečností, aby se nám trochu zrychlil.

pondělí 7.4.2008 – Ráno po snídani vyrážíme na nákupy. Dinghy necháváme jako vždy v jachtklubu, sice se za to platí dva dolary denně, což mě rozčiluje, ale zase se tu nekrade. Nejdříve jedeme do banky vybrat další peníze a pak stejným taxíkem do obchodu Super 99. Zde kupuji nová sluchátka s microfonem a prodlužovací kabel USB, abych mohl připojit GPS k počítači na navigačním stole a přitom nemusel tahat kabel improvizovaně vzduchem. Koukáme do obchodu s potravinami, ale ten, kde jsme byli dříve se nám líbil víc a tak už si jen ve vedlejší kavárně dáváme výborné kafíčko. Poté bereme taxíka a přejíždíme do nákupní zóny Quatro Alto, kde nakupujeme nějaké drobnosti do lodě, oblečení a jídlo. K obědu si zde dáváme pizzu. S Kačenkou je tu k nevydržení, od té doby co objevila hasičské auto pro děti, nechce nikam jinam…dokonce i ráno po probuzení a nezbytném mléku se začíná balit a chce na ten autobus! Po nákupech scháníme taxi zpět do jachtklubu, ale v ulicích je nějaká stávka a nikdo nás nechce svézt naším směrem! Po necelé hodině, kdy si Kačenka užila hasičského autíčka, je po stávce a my se vezeme zpět do jachtklubu. Při vykládání auta se k nám přihnal jeden černoch a scháněl se po jiné lodi, kterou jsem neznal a tak jsem ani moc nedával pozor co říká. Po nalodění na dinghy nás ještě odchytil polák Jarek, jestli ta loď co ten černoch hledá nejsme náhodou my. Údajně jim ten černoch narychlo zajistil průjezd kanálem a teď je nemůže sehnat! Tak ještě doháním černocha, jestli, když tu loď nesežene, není možné abychom jeli narychlo my! Černoch volá na operátora a změnu nelze udělat, jenže je možnost, že by nás “propašovali” na středu. Není to jisté, ale zítra mi to potvrdí nebo odřekne. Uvidíme. Poté chvátáme na Feru, protože Kačenka už měla dávno spinkat. Odpoledne jedu ještě něco vyřídit na internet a poté znovu do města. Chci dokoupit tři padesátilitrové kanystry na naftu, za 15USD za kus, a vyzvednout nakopírované mapy. Po návratu na Feru ještě beru Kačenku na dinghy a společně jedeme vrátit vypůjčené mapy.

úterý 8.4.2008 – Po snídani spouštíme dinghy na vodu a nakládáme pytle se špinavým prádlem. Hned po příjezdu do jachtklubu potkáváme černocha z předchozího dne, který říká, že středa nevyšla, ale že určitě úterý. Moc už mu nevěříme, ale co bychom za to dali, kdyby to opravdu vyšlo… Od černocha jdeme do prádelny, čekání si krátíme u internetu. Po obědě v jachtklubu vezeme Kačenku spinkat. Odpoledne se všichni vydáváme do freezony. Freezona je bezcelní zona v Colónu, kam nás pouští pouze na pas, údajně je to druhá největší bezcelní zóna na světě. Taxikář se hned za bránou musí otočit a dál nesmí. My sem jdeme koupit barvu (Jotun), kterou jinde nemají. Jsme však naprosto ohromeni velikostí této zóny! Je to další město ve městě, nebo spíš stát ve městě. Po půlhodině bloudění ulicemi plných obrovských obchodů se ptáme taxikáře, jestli ví, kde je obchod, který hledáme. Jenže neví a tak jdeme o další dvě ulice dál. Tam jsme našli další stanoviště taxi a tentokráte i taxikáře, který věděl koho hledáme. Po několika kilometrech (stále ve freezoně) jsme zastavili u haly s nápisem Marine Services. U haly byly otevřená vrata a uvnitř byly vidět regály plné barev Jotun. Hned se k nám i hlásil simpatický a ochotný prodavač. Barvu co hledáme samozřejmě mají, jenomže neberou balení menší než 5 galonů! To je okolo 20 l barvy! Prodavač nám také vysvětluje, že v Panamě jsou jediní kdo s barvami Jotun obchodují, takže menší balení nikde nedostaneme. Na druhou stranu, máme ocelovou loď a ta se stále natírá. A tak domlouváme, že nám barvu další den dopraví do jachtklubu. Hned si ji odvézt nemůžeme, protože to by nám ji na výjezdu z freezony zabavili celníci! Stejným taxíkem se necháváme odvézt do McDonalds. McDonalds je sice u vjezdu do freezony, ale taxikář vyjíždí z freezony zadní branou a objíždí celé město s tím, že to je kratší – a nakonec má asi i pravdu! V McDonaldu si dávám hamburger – podle chuti asi včerejší a Katy s Jitkou si dávejí dohromady dětské menu. Stejně jsme sem jeli jenom kvůli obrovskému dětskému koutku, aby se tu Kačka vyřádila, je to jediné bezpečné a čisté místo ! Během jídla přichází naši kamarádi Kryštof a malá Leoni, a tak si má Kačenka s kým hrát a já s kým povídat. Z McDonalda do jachtklubu jdeme společně pěšky. Pro nás je to první (a asi i poslední) procházka Colónem. Pořád mám nepříjemný pocit, že nás někdo přepadne, nebo na nás spadne nějakej barák… Jitka je v pohodě. Po návratu do jachtklubu si Kačenka s Leoni ještě asi hodinku hrají. Na molu obdivujeme krásnou repliku staré dřevěné lodě, v první chvíli váháme, zda se nejedná o českou Viktorku, ale tahle má o jeden stěžen víc a vlajku USA. Pak nasedáme každý na svůj dinghy a za tmy se vracíme na své lodě. Já ještě beru kanystry a jedu pro vodu.

středa 9.4.2008 – Na osmou nakládám naši roztrženou hlavní plachtu a jedu pro Kryštofa. Ten bere svůj roztržený genaker a jedeme na břeh. Společně pak jdeme k Brunovi, u kterého mám domluvené další mapy, které chci zkopírovat. Bruno má ale nějaké jednání a tak nejdříve jedeme k opraváři plachet. Domlouváme slušnou cenu za opravu a domlouváme se na úterý, kdy budou k vyzvednutí. Cestou zpět do jachtklubu mi zvoní telefon, že za 15min. bude řidič s barvou v jachtklubu, přijel hned minutu po našem příjezdu. A tak přebírám a platím barvu a hned na to přebírám i balíky map od Bruna. Půjčuji si je na týden, potřebuji vybrat ty které můžu potřebovat a musím je nechat okopírovat. Poté ještě vyřizuji věci na internetu a po desáté jsem zpět na Feře! Kdyby to tu takhle fungovalo vždy!!! Jitka se akorát pustila do vaření. Před polednem jsem vykoukl ven a vidím jak Kryštof odjíždí. Jitka akorát dovařila a tak narychlo vytahuji kotvu a pronásleduji Kryštofa. Byli jsme totiž domluveni, že společně pojedeme na řeku Rio Chagres. Normálně bych tam asi ani nejel, protože v úzkém a klikatém vjezdu je jen okolo 3m hloubky, ale když jedeme za ním, mám kontrolu, že najdeme tu správnou hloubku. A tak vyjíždíme z Colónu a za vlnolamem míříme na sever. Po šesti mílích plavby podél břehu, na kterém se střídají pláže s pralesem, se blížíme k ústí řeky Rio Chagres. Mám jen mapku z knížky a před sebou Kryštofa jako pilota. Do ústí řeky se ale začínám stáčet dříve než on, mám pocit, že oproti mapce jede příliš blízko břehu a hlavně útesům, které se zde zákeřně schovávají pod kalnou vodou z řeky. Nakonec projíždíme okolo rozpadlé pevnosti a míjíme místo od kterého je opět bezpečná hloubka. Nakonec si myslím, že podle naší mapky se jelo lépe a bezpečněji jen na kompas a podle hloubkoměru, než podle Kryštofovi GPS s ploterem! Také ta mapka nejspíš pochází z dob před GPS… V řece už pokračujeme opět na plnou cestovní rychlost a bezstarostně si užíváme okolní džungle. Koryto řeky se několikrát zaklikatilo a cestou jsme minuli další tři zakotvené jachty. Kotviště vybíráme v širokém místě řeky před další zatáčkou. V 13:30 spouštíme kotvu uprostřed řeky ( 9°17,01N 79°56,78W ). Kryštof kotví kousek od nás, ale něco se mu nezdá a tak ještě dvakrát překotvuje. My mezitím stojíme na palubě, posloucháme řev opic a kocháme se tou okolní nádherou. Fera je uprostřed džungle, zhruba deset kilometrů ve vnitrozemí Panamy. Po vykoupání v 35°C teplé vodě začínám pořádně drhnout palubu Fery, chudinka je celá zašlá a špinavá. Je neuvěřitelné jak zašle vypadá po týdnu v Colónu – a to se tam musíme v neděli vrátit… Mezi tím k nám ale plave Kryštof s Leoni. Leoni u nás zůstává a hraje si s Kačenkou. Po chvilce si s Jitkou měníme “práci”, takže Jitka jde drhnout palubu a já se starám o děti, protože se domluvím jak s Kačenkou tak i s Leoni. Navečer pak s Kačenkou sedáme do dinghy a jedeme se podívat na opice. Opice zrovna večeří a tak je můžeme v klidu sledovat ze člunu zaparkovaném přímo pod nimi. Opičky poskakují tak 10m nad námi, jenže už je šero, tak se ani nedají pořádně vyfotit. Jsou černé a asi půl metru vysoké s dlouhými zatočenými ocásky. Po návratu na čisťoučkou Feru sledujeme spoustu ptáků. Nejlepší jsou ale papoušci! Létají skoro vždy ve dvojicích, mávají srandovně křídli a přitom si stále “nadávají” :-). Po příchodu noci džungle ztichla, jen sem tam se ozve nějaký výkřik opice. Jitka nemůže spát horkem a v noci slyší i divoké kočky.

čtvrtek 10.4.2008 – Vstáváme do tichého rána, hned po snídani si beru Kačenku do vody a koupeme se v blízkosti lodě. Po “čvachtá to” jsem dal kajak na vodu a s Kačenkou jsem se vydal po okolí hledat krokodýly, kteří tu údajně žijí. Prozkoumali jsme všechny břehy v dohledu Fery, včetně malého travnatého ostrůvku, ale nikde žádny krokodýl. Tak se vracíme na Feru pro Jitku a všichni společně se vydáváme o něco dále k místu, kde jsme při příjezdu zahlédli další, menší říčku. K našemu zklamání to ale byla jen zátoka, která se v řeku promění jen za silných dešťů. Pokračujeme tedy kousek dál a skutečně nalézáme stopy, které mohl udělat krokodýl, jenže ten už je kdo ví kde, a tak se podél druhého břehu vracíme zpět. Kousek od Fery jsme na klacku trčícím z vody zahlédli nádherného motýla, měl černá “hranatá” křídla se svítivě zeleným malováním. Zřejmě se na klacku dočasně zachránil, když spadl do vody, protože při pokusu o odlet opět skončil ve vodě. Jitka ho pádlem vyzvedla na kajak a vezeme si ho na Feru. Na Feře ho dáváme na záď na sluníčko a děláme několik fotek. Má poškozené křídlo, a tak i když několik hodin tráví v bezpečí Fery, nakonec opět končí ve vodě… V poledne Jitka ukládá Kačenku na spinkání a zmoženi horkem, uleháme s ní. Nakonec je to ale tak, že spím já s Jitkou a Kačenka si hraje v pelíšku. Odpoledne si beru Kačenku a na kajaku jedeme na návštěvu ke švícarům, za Noem a Marvinem. Je tam i Leoni a tak si děti hrají a na Feru se vracíme, až když nás téměř za tmy volala Jitka na večeři. Ta mezitím trávila čas učením angličtiny. Je krásný večer, který trávíme venku a vzhledem k tomu, že tu není známka po komárech, tak usínám venku v síti. K ránu mě budí mrholení, dospávám v lodi. K ránu ještě přichází déšť, ale o ochlazení se mluvit nedá.

pátek 11.4.2008 – První vstává Kačenka s Jitkou ještě za šera a dělá mlíčko, pak sedí na palubě a pozoruje dalekohledem papoušky. Udělali si koncert hned vedle lodě ve stromech, dokonce i Kačenka říká, že na ní papoušci volali 🙂 ! Pak znovu uléhají a dospávají. Když pak vstávám já, ze všeho nejdříve spouštím člun na vodu a s Kačenkou jedu fotit Feru a okolí. Je na to nádherné světlo a hladina jako zrcadlo. Teprve potom se vracíme k snídani. Po snídani se na dinghy vydáváme za opicemi. Ty nám sice utekli, ale zato se nám povedlo vypátrat ktásný páreček tukanů! Seděli na vrcholu stromu kousek od nás a po chvilce odlétli, takže se nám je povedlo vyfotit i za letu. Dále jsme pokračovali až k místu, kde se dělí řeka na dvě ramena. Vlevo je vidět přehrada, za kterou je jezero Gatun, vpravo je pak jekési jezero. Vydáváme se dál přes jezero do stále se zužující řeky, která po několika stech metrech končí jako několik nesjízdných potůčků. Cestou zpět odbočujeme do ramene s přehradou. Kousek za touto odbočkou se najednou zavařila voda u křový. Po našem příjezdu už zde byla jen zvýřená stopa bahna – že by krokodýl?! Chvilku po našem příjezdu přijíždí Kryštof, jestli s nimi nechceme jet na průzkum jiného přítoku. A tak opět nasedáme na člun a vyrážíme tentokráte na druhou stranu. Jedeme tři čluny, český, rakouský a švícarský. Když vjíždíme do dalšího ramene, vypadá to krásně, jenže po asi 200 metrech dojíždíme k padlému stromu a tak se musíme vrátit. Cestou zpět objevujeme další nenápadnou říčku, ale po pár metrech opět zahrazenou ležícím stromem. Už si myslím, že to bylo vše, když najednou vidíme další, tak pět metrů široký vjezd! A tak neváháme a hurá do něj! Jedeme asi 15 minut pomalou jízdou, když narážíme na padlý strom. Ten ale nezbraňuje průjezdu úplně, a tak stačí vytahnout motor z vody a dá se projet! Pokračujeme dalších asi dvacet minut úzkou říčkou, když už si myslím že jsme zpět na hlavní řece Rio Chagres. To ale není pravda a vjíždíme do asi kilometr dlouhého a asi sto metrů širokého jezera. Jedeme až na konec, ale tam je opět jen několik nesjízdných potůčků. Cestou zpět to po chvilce nevydržím, předjíždím Kryštofa a rozjíždím se do skluzu. Je to nádherná jízda, Jitka nejdříve protestuje, ale pak se jí to také moc líbí! Jedeme na 3/4 výkonu a v podstatě pořád v náklonu jak neustále vytáčím nějakou tu zatáčku. Zpomaluji jen na překonání padlého stromu, to byla paráda! Odpoledne nám opět přestala téct voda, odešel spínač na vodní pumpě. Naštěstí Hansjorgen má ten samý náhradní, takže ho od něho kupujeme za 40€ a pumpu mohu hned opravit. Na čtvrtou hodinu volám na Marine Trafic Sheduler, jak to vypadá s termíny na projetí, ale zde žádná změna a tak ještě zkouším našeho černocha. Ten to stále vidí na příští týden a nám nezbývá než doufat, že to tentokrát vyjde. Hned po telefonování balíme věci na picknick a jedeme na břeh, kousek pod přehradu. Ostatní už jsou tady a sbírají dříví na oheń. Grilujeme buřty a děti řádí kolem jak divý. Mají tu zavěšenou i houpačku, takže neustále bojují, kdo se bude zrovna houpat. Probíhá i malování na místní asfaltce, která zde končí. Při sbírání dříví narážím na mravenčí dálnici, každý mravenec si pilně odnáší kousek listu, všechno fotím, při cestě zpět mě domorodec varuje abychom byli opatrní, že jsou tam hadi. Kryštof udělal tolik buřtů, že je nakonec rozdával i všem domorodcům, kteří se právě nacházeli kolem. Dokonce i když na nás po setmění přijela nějaká “oficiální” kontrola s tím, že se zde rozdělávat oheň a tábořit nesmí, doslova za párek a limonádu nám vše v pohodě prochází! Pivo si kluci úřednický nedali, protože jsou ve službě. Stejně po chvilce vše balíme a vracíme se na Feru. Večer pak ležíme s Jitkou v houpačce na přídi a probíráme, kam až jsme se to s Ferou dostali. Jitka říká, že Karibik už jí připadal normální, ale tady se to opět vše vymyká a kdo ví, co nás ještě na naší další cestě čeká…!?

sobota 12.4.2008 – Ráno vstáváme do hrozného horka, snídáme a pak jdu s Kačenkou do vody. Potom startuji motor, abychom dobili baterky a začínám dopisovat deník. Občas sem zavane štiplavý zápach z hořící skládky, která je asi 5 až 8 km odsud. Probíráme, jak se tady paradoxně budují národní parky s přísnými pravidly a v jejich těsné blízkosti se pálí kdejaký odpad a na ekologii se totálně kašle! V poledne jedu ke Kryštofovi vybírat mapy, které chceme zkopírovat. Myslel jsem si, že to bude chvilka, ale nakonec jsme vybírali mapy přes dvě hodiny! Ale máme všechny mapy na plavbu přes Pacifik a v pohodě i na přeplavbu Indického oceánu, jen Indonésie chybí. Když jsme měli vybráno přejíždíme na Feru a Kryštof mi instaluje do počítače nové mapy a program na navigaci. Mé staré Cmap a Tsunamis putují do koše a s nimi spoustu dalších programů – i když už je asi nejvyšší čas na nový notebook. Když jsme hotovi je den pryč a venku tma. Jitka mi pak vypráví, že zatímco my se vrtáme v počítači, kolem nás běhají opice a létá spousta různých ptáků, včetně pěti obrovských tukanů.

neděle 13.4.2008 – Ráno vsáváme brzy. Jitka fotí východ slunce nad řekou a hned po snídani vyrážíme na výlet. Asi kilometr od nás je malé molo, kde se nechá zaparkovat dinghy a kde začíná stezka džunglí. Přes poměrně nenápadný začátek nás překvapuje poměrně široká cesta. Ta zřejmě už kdysi sloužila k jiným účelům, protože občas jsou kolem cesty vidět betonové ruiny. Kolem nás jsou až pedesát metrů vysoké stromy, které zastiňují i vysoké palmy. Jinak působí okolní džungle docela vzdušným dojmem. Občas kolem nás něco zapraská ve větvích, ale nevěnujeme tomu příliš pozornosti. Až když kousek od nás přistane kus klacku, všímáme si opiček, které nás z výšky zvědavě sledují. Jak postupujeme po zemi přeskakují opičky ze stromu na strom a dlouho nás sledují. Po hodině vycházkové chůze přicházíme až k přehradě, která předěluje řeku Rio Chagres a díky ní vzniklo umělé jezero Gatun, používané jako součást průplavu. Po levé straně je vidět i nákladní lodě, které jsou zrovna v komorách. U přehrady fotíme krásného černého ptáka se žlutým ocasem a zobákem, velikostí asi jako vrána. Když letí, jeho křídla vydávají zvláštní zvuk, ale hlavně nás překvapili jejich velmi zvláštní hnízda. Ty jsou nejčastěji “napleteny” na koncích palmových listů, na kterých tvoří jekési ozdoby (jako zavěšené květináče). Cestou zpět vidíme tukana, tentokráte ale jen kousíček nad námi! Nalézáme a fotíme spoustu druhů motýlů. Poté se vracíme na Feru a všichni hned skáčeme do vody. Odpoledne jen krátce s Kačenkou objíždím okolní lodě a domlouváme další společné setkání.

pondělí 14.4.2008 – Vstáváme v 6:30 s Kačenkou a v 6:45 už běží motor a já vytahuji kotvu. Jitka mezitím připravuje snídani, kterou jíme už za jízdy. Jedeme zpět na moře a do Colónu. Řeka Rio Chagres je takhle z jitra nádherná. Fera naprosto lehce klouže po hladině, která je jako zrcadlo a nad námi létá spousty ukřičených zelených papoušků. Po necelé hodině opatrně přejíždíme mělčiny kolem ústí řeky a začínáme se opět houpat na vlnách Karibiku. Vítr je klasicky úplně proti, ale nám to moc nevadí protože stejně chceme motorovat. Po několika dnech v bezvětří na řece potřebujeme dobíjet baterky. V Colónu kotvíme na stejném místě jako posledně ( 9°20,645N 79°54,573W ). Okamžitě spouštíme dinghy na vodu a jedeme do jachtklubu. Odtud taxíkem nejdříve okopírovat mapy, a dále nakupovat do Quatro Alto. Ve 14:30 pokračujeme s naším “agentem” na imigrační vyřídit víza. Jako češi dostáváme víza pouze na 30 dnů, počítáno od data vstupu do země, takže je budeme muset ještě nějak prodloužit. Téměř všechny ostatní země dostávají víza na 90 dnů a to včetně Albánie, Maďarska, Rumunska a ostatních zemí EU…. V jachtklubu si po návratu dáváme oběd a jedeme zpět na Feru. Navečer nám na bok lodě klepe ukrajinec Alexander. Ptá se jestli známe Rudu Kreutschnaidera (doufám že jsem to napsal správně) a kluky z Viktorky, pak chvilku povídáme a domlouváme se, že zítra pojedeme společně vyzvednout nakopírované mapy a přitom pro něho necháme nakopírovat další sadu.

úterý 15.4.2008 – Vstávám s Katynkou v 6:00, dělám jí mlíčko a pouštím jí pohádky na DVD. Sobě pak zapínám počítač a dopisuji deník, aby byl dnes k odeslání. Od devíti do jedenácti pak sedím v jachtklubu u Internetu. Odesílám Emaily a volám si s našima. Dozvídám se, že nám v bankomatu na letišti v Panamě naúčtovali výběr z VISA karty 2x 500 USD, zatímco nám bankomat vydal pouze 1x 500 USD a předtím psal že nemá peníze!!! Jsem zvědav jestli to půjde nějak vyrelkamovat! Jinak by nás banka jednoduše okradla… Pak se vracím na Feru pro Kačenku, bereme motorku a jdeme si hrát na břeh. Jitce není nejlépe a tak zůstává na lodi. Po poledni se vracíme na spinkání. Já na druhou hodinu nakládám ukrajince Alexandra a jedeme do města. Nejdříve si jedu pro opravenou hlavní plachtu a potom jedeme do Copycentra pro mapy. Vyzvedávám si tam své nakopírované mapy a originály a sadu pro Kryštofa tam rovnou necháváme na další kopírování, tentokráte pro Alexandra. Po návratu na Feru jedu s Katynkou ještě jedno prohnat motorku a vrátit mapy Brunovi. Večer si Kačenka zalezla do postýlky a sama sobě krásně vyprávěla pohádky. Jitka jí šla pohladit, že je tak hodná a přitom zjistila, že Kačenka má horečku. Katynka se zabalila do deky a usla. Po hodině jí Jitka měří teplotu a už má 39,8°C. Sotva se Kačenka probudila, hned se bránila že nechce medicínku, ale neuspěla.

středa 16.4.2008 – Kačenka má celý den horečku a tak zůstáváme na Feře. Celé dopoledne prší a tak s Jitkou dopisujeme deník, odpoledne sundavám vrtuli z větrné elektrárny. Ta po nehodě z Margarity už vybrovala tak, že hrozila ulétnutím a tak ji musím dolepit, natřít a nově vyvážit. Poté ještě vyměřuji a vymýšlím nové “badeplato”. Večer volá Kryštof, že jim změnili termín o 4 dny. Hned voláme marine trafic scheduler, také máme změnu termínu na 6.5.2008!!!! Máme obrovskou radost, protože je to o 6 dnů dříve, než náš druhý termín!

čtvrtek 17.4.2008 – Jitka s Katynkou (už bez horečky) ještě zůstávají na lodi. Já balím počítač a vyrážím do jachtklubu na internet. Nejdříve si ale beru taxi a jedu shánět překližku na badeplato, tu dostávám až asi v pátém obchodě, takže je pozdě a z internetu už není nic. Po návratu na loď se za pomoci Kačenky pouštím do výroby badeplata. Také epoxidem dolepuji třísky na vrtuli větrné elektrárny. Na druhou hodinu jedu opět na internet, kde jsem domluven s Pavlem na hovor přes Skype. Připojení mi trvá skoro hodinu a i tak není nic moc a hovor má asi dvacetivteřinové zpoždění. Večer už je Kačence dobře a tak jedeme na břeh pro vodu. Kačenka mi nosí prázdné kanystry a napouští vodu hadicí – moc mi pomáhá :-).

pátek 18.4.2008 – Kačence už je dobře a tak brzo ráno jedeme na břeh. Přitom vyřizujeme internet, trávíme tam celkem asi dvě hodiny. Při tom Kačenka běhá kolem a přitahuje na sebe pozornost všech lidí. Seznamujeme se staršími Australany, fotí si Kačenku s koalou, kterou vozí jako talisman od vnoučat. Potom vidí Jitka přijíždět člun na kterém se vezou i dva malí knírači ve vestách. Hned se k nim hrnou s Kačenkou a seznamují se. Máme doma také knírače, tak je z nich Katynka celá unešená a říká, že jsou jako Áronek, ale malinkej. Dostává od nich fotky pejsků, které si hned schovává do batůžku!

Po příjezdu na loď obědváme, Katy jde spát a já opět pracuji na badeplatu a vrtuli. Odpoledne jedeme na nákup potravin a oblečení do Quatro Alto. Cestou zpět do jachtklubu se dělíme o taxi s dalším jachtařským párem. Paní nás překvapuje tím, že nám rozumí. Vysvětluje, že je původem Maďarka, vzala si Švéda a mluví i polsky :-). Po příezdu na loď máme přehlídku nového oblečení a hodnotíme značková trička v průměru za 2 USD.

sobota 19.4.2008 – Ráno je na lodi rušno, nejprve přijíždí na návštěvu Hening (známý z Margarity), hned po něm se u nás staví Kryštov s Leoni a po nich jedu na břeh pro “sailmakera”, bude nám šít persenik na hlavní plachtu a další drobnosti. Potom jedeme vyprat, Katy jede na motorce. V jachtklubu se potkáváme s Annou a malou Leoni a Marvinem. Společně si dáváme oběd a děti řádí tak, až si jeden senilní Angličan stěžuje na HLUK :-). Anna mu s klidem vše odkývala a po dvaceti minutách se mě zeptala na co si vlastně stěžoval, že mu vůbec nerozuměla. Po návratu na loď jdu spát s Katy a Jitka se učí angličtinu. Večer se opět trápím s elektrárnou a badeplatem.

neděle 20.4.2008 – Dopolednedoděláváme badeplato a zkušebně montuji vrtuli na elektrárnu. Elektrárna funguje lépe, ale ještě mám co dohánět. Odpoledne jsme v jachtklubu s Kačenkou a Annou. Na místním plácku u mariny probíhá “mezinárodní turnaj ve fotbale”, účastní se ho většina mladých jachtařů.Dnes večer probíhá odjezd 10 lodí přes kanál, je to vyjímka, jinak jezdí po 3. Doufáme, že tuhle akci ještě zopakují, potom bychom mohli poskočit s odjezdem na 2.5.08.

pondělí 21.4.2008 – Dopoledne trávíme pobíháním po freezoně a sháněním nového DVD pro Katynku.Nakonec kupujeme LCD obrazovku a nové autorádio s DVD přehrávačem. Poté se setkáváme s Kryštofem a Annou a společně jedeme do dalšího obchodu a následně na oběd do Quatro Alto. Po obědě jsme se na chvilku podívali do obchodu s oblečením a dětskými věci, Jitka si vybírala nové šaty a já hlídal Kačenku. Kačenka tam objevila kolo a vysvětlovala mi jak moc ho potřebuje :-), neodolal jsem a koupil jí ho, Jitka nám to ani nechtěla věřit. Ale nekupte kolo za deset dolarů když z něj má takovou radost – ani nevadí, že je na něj ještě malá :-). Večer jedeme na krátkou procházku po jachtklubu, ale než se rozkoukáme je tma, když už nasedáme na dinghy potkává nás další známý a zve nás na grilování. Na chvilku se jdeme podívat, ale Katynka už je unavená a tak se po chvilce loučíme a odjíždíme.

úterý 22.4.2008 – Ráno opět chvátáme na internet a voláme domů, Kačenka řádí kolem na motorce. Na desátou se vracíme na Feru a já až do odpoledne instaluji obrazovku s DVD. Nejhorší je odstrojit obložení salonu a natahat kabely pod stropem až k přehrávači. Jitka mi při tom pomáhá a někdy se i docela zasmějeme… Když je hotovo, pouštíme Kačence pohádku a večer si hned pouštíme i film. Moc se nám to líbí, máme pěkný obraz a zvuk ze všech repráků v lodi, takže je to v podstatě takové domácí kino.

středa 23.4.2008 – Dopledne opět vyrážíme na nákupy, tentokrát do Super99. Já si obědnávám nové brýle a kupujeme pohledy. Pohledy jak u nás za socialismu ale opravdu neměli lepší… Poté děláme další nákup potravin. Odpoledne u Heninga rozebíráme ploutev našeho větrného kormidla a pak ještě se “sailmakerem” domlouváme nové matrace do Fery. Už za tmy dovážím vodu.

čtvrtek 24.4.2008 – Ráno jedu narychlo na internet, poté jedeme všichni na oběd do McDonalds. Kačenka se tu pěkně vyřádí na prolejzačkách. Po návratu jde Kačenka spinkat a tentokrát i my s ní. Odpoledne pracuji na ploutvi Windpilotu. Večer s Jitkou dopisujeme deník.

pátek 25.4.2008 – Hned ráno drhneme palubu, poté berema doklady a jedme do jachtklubu, kde hledáme našeho “agenta”, se kterým chceme prodloužit víza. Nejdříve se domlouváme telefonem, že se sejdeme za hodinu. To využíváme k rychlému nákupu v supermarketu Quaro Alto. Po návratu se opět telefonicky domlouváme, že ještě potřebuje čtvrt hodiny. To se nám hodí a vezeme nákup na Feru. Opět se vracíme do jachtkubu a čekáme. Z dlouhé chvíle si dáváme i oběd a stále čekáme. Mezitím Kačenka “bojuje” s Marvinem a Noem o jejich kolo. Nakonec to kolem druhé hodiny odpoledne vzdáváme, telefonicky vše domlouváme na pondělí a jedeme spinkat na Feru. Já odpoledne natírám ploutev a korouhvičku nešeho Winpilotu.

sobota 26.4.2008 – Celé dopoledne jsme v jachtklubu, vyřizujeme maily. Kačenka si jezdí kolem na motorce a zlobí indiánskou holčičku, která tu s maminkou prodává suvenýry vlastní výroby. Mezitím už na nás čeká “sailmaker” s hotovým persenikem na lazy jacky. Nakládám ho na dinghy a společně ho jedeme vyzkoušet. Ještě si vymýšlím pár dodělávek a vezu ho zpět na břeh. Pak se s Jitkou a Kačenkou vracíme na Feru. Za hodinu jedu opět pro “sailmakera”, ktrerý mezitím vše dodělal a společně dáváme nový persenik na ráhno pod hlavní plachtu. Jsem moc spokojen a domlouváme ještě další perseniky na dinghy. Platím mu zálohu na další práci a vezu ho k našim známým na jejich loď. Ti však už sedí na vedlejší lodi, připraveni k odjezdu do kanálu. Dozvídám se, že se změnil čas odjezdu z 15:30 na 14:00. Vzhledem k tomu, že mám jet na druhé lodi jako pomocník a je už 14:15 jsem zaskočen a chvátám na břeh vysadit “sailmakera” a hned zpět na Feru. Tam se během pěti minut sbalím a sotva vytahneme dinghy z vody, už mě vyzvedávají Australani s katamaranem. Postupně objíždíme ještě několik lodí až je posádka kompletní. Vlastně je nás docela dost, Didj domluvil dalších pět lidí, takže nakonec nás jelo sedm plus pilot! Didj měl radost že nás bude víc – přece víc lidí = víc srandy! Když se všichni nalodili, zakotvili jsme kousek vedle Fery a nastalo dlouhé čekání. Po večeři jsem se natáhl do sítě a skoro jsem usnul. Byl jsem asi jedinej, kdo dlouhé čekání moc neřešil (už jsem to tu viděl mockrát). Didj si mě dobíral že jsem jak “místní”. Nakonec (nebo vlastně na začátek) náš pilot přijel až ve 22:00! Ohlásili se v rádiu a hned vše nabralo rychlý spád. Vytahnout kotvu, bokem přirazit k remorkeru naložit našeho pilota a rovnou jedeme k první komoře. Akorát musíme nechat předjet nákladní loď, se kterou budeme komory projíždět. Náš pilot se přitom zlobí, jak pomalu přijíždí nákladní loď a vysvětluje nám, že vše mají na svědomí právě piloti, kteří v podstatě stávkují. On sám není pilot, ale pracuje na zprávě kanálu a s jachtami jezdí jen někdy “jako vedlejšák”. Vypráví nám, že piloti již několik let mají roční plat kolem 200.000 USD a je jim to málo. Úplně stávkovat prý nesmí (asi by je hned vyhodili), ale vše zdržují jak to jen jde. Údajně zpomalují provoz kanálu téměř o polovinu! A tak nákladní lodě stojí okolo pěti dnů a jachty okolo dvou měsíců!!! Mezitím však už velká loď nejížděla do první komory a my začali svazovat jachty dohromady. Náš 12ti metrový katamaran uprostřed a z každé strany máme jednu, zhruba stejně velkou plachetnici (kanálem jezdí jen tři jachty každé dva dny). Společně pak najíždíme do první komory. Nejdříve se chytá loď na pravoboku, potá loď na pravoboku. Pro nás už není žádná práce, protože všechny lana se ovládají z krajních lodí. Jen náš kapitán má práci pořád. Vzhledem k tomu, že katamaran má dva motory, ovládá se vše jen od nás. Na krajních lodích se používá motor jen výjmečně. Po zavření obrovských vrat komory, začíná stoupat voda. Jde to opravdu rychle, na hladině se tvoří víry a s loděmi to nepříjemně hází. Přitom se musí dbát na to, aby na vnějších lodích stále dotahovali lana, která jsou uvázaná na pacholatech na komoře a ovládají se z paluby lodí. Na palubě našeho katamaranu je veselo. Didj dokonce vytahuje “didjeridu” (typický australský hudební nástroj) a “hraje” na něj. Já mám dost času na natáčení a focení. Během deseti minut je komora plná a jede se do další. Nejdříve nákladní loď, která nám dělá nepříjenmé proudy od propeleru, potom naše lodičky. Druhá a třetí komora probíhají stejně. Po projetí třetí komory jsme v jezeře Gatun, rozvazujeme lodě a už každý sám přejíždíme k bóji, vzdálené zhruba míli. Po uvázání k veliké ocelové bóji přijíždí remorker a odváží našeho pilota. Jsou dvě hodiny ráno a na sedmou se bude pokračovat. Spím venku v síti.

neděle 27.4.2008 – Ráno mě budí příjezd remorkeru. Je 6:45 – přijeli o čtvrt hodiny dřív. Okamžitě se odvazujeme a vyplouváme napříč jezerem. Pilot volá na centálu kde mu hlásí čas našeho vjezdu do první komory na druhé straně. Náš čas je 11:15 takže máme času dost a stačí nám rychlost 6,2 uzle. I tak přijíždíme o patnáct min.dříve a tak máme dost času svázat lodě dohromady a pomalu najet do první komory. Tentokrát jsme v komoře sami. Ani není znát když začne ubývat voda, dolů to jde snadno. Další komora je vzdálená asi míli a nic nám nebrání rovnou do ní zajet. Naopak nás popohání ať chvátáme, protože za námi už najíždí obrovská nákladní loď. Na druhou komoru rovnou navazuje poslední komora a v 13:23 se břed námi začínají otevírat vrata do Pacifiku. Trošku mě jen mrzí že Fera stále stojí na kotvišti v Colónu… Poté přejíždíme do Balboa yacht clubu a kotvíme. Taxíkem pak odjíždíme na autobusové nádraží a vracíme se do Colónu.

pondělí 28.4.2008 – Ráno jedeme do jachtklubu a s naším agentem se vydáváme prodloužit víza. Začínáme opět čekáním, i když tentokrát čekáme jen necelou hodinu. Nejedme ale sami. Jede s námi jeden starší Australan. Pamatuje si naší loď, ale to je asi vše… Při první zastávce si zapoměl klobouk, takže jsme se pro něj museli vrátit. Když se vrátil z druhého úřadu, vzpoměl si, že vlastně někde zapoměl i batoh! A tak jsme se vraceli nejdřív do druhého úřadu, kde nebyl a pak do prvního úřadu, kde se batoh našel… Teprve poté jsme jeli na imigrační, kam jsme potřebovali i my! Na imigračním jsme pak vše vyřídili do pěti minut! Po dopoledni stráveném v autě jsme pěkně otrávení a těšíme se zpět na Feru. Cestou zpět se ještě stavíme na poště poslat pohledy. Odpoledne zůstáváme doma na Feře.

úterý 29.4.2008 – Uprostřed noci začíná pršet a leje ještě ráno. Ráno spouštíme dinghy na vodu a já od vedlejší kanadské lodě dovážím 12 pneumatik, které se v kanále používají jako fendry. Dopoledne na chvilku přestává pršet a já s Kačenkou jedeme vyprat a pro benzín, Jitka mezitím vaří oběd. Sotva se vrátíme začíná opět silně pršet – podle předpovědi právě začalo období deš’tů. Celý den se “flákáme” v lodi, Jitka kouká na film, já spím, jen odpoledne využívám, že chvilku neprší a jedu do jachtklubu na internet. Při nasedání do dinghy mě “napadlo” obrovské hejno nějakých létavých potvor – něco jako obrovské černé jepice. Z jachtklubu telefonuji na Marine Trafic Sheduler a dozvídám se, že se náš termín zřejmě posouvá na 3.5.2008, ale ještě to musím zítra odpoledne ověřit.

středa 30.4.2008 – Dopoledne si jedu vyzvednout nové brýle, poté děláme malý nákup v Super99 a cestou zpět se stavíme u McDonalda. Sotva jsme dojedli volá mi “sailmaker” David a domlouváme si sraz za deset min. v jachtklubu. Když přijíždíme do jachtklubu David už nás čeká a společně jedeme na Feru, kde nám David vyměřuje nové matrace. Kačenka celou cestou fňuká, nechce aby k nám David jezdil, protože už jednou jí vyndaval matraci a ona má strach, že jí vezme pelíšek:-), Jitka jí říká, že jede jen na kávu, ale moc to nezabírá. Na lodi potom dojde k přetahování o matračku, vyhrává Katy a musíme jí dát do salonu na sezení, nanosila si na ní všechny své důležité hračky a polštářky a nehla se z ní dokud David neodešel na palubu. David za tu chvíli co vyměřoval nové matrace dostal mořskou nemoc :-), Jitka mu dělá kafe aby se trochu postavil na nohy, vítr venku mu dělá dobře. No jo, ti suchozemci! Při kávě se ho vyptáváme na místní poměry, řešíme ten obrovský rozdíl mezi zaostalým Colonem, který se tváří, že musí každou chvíli celý spadnout a Panamou. V Panama City se staví jeden mrakodrap za druhým, ceny nemovitostí tu stouply o 300% za poslední dva roky a vše se prodá. David říká, že byty skupují obchodníci z celého světa, hlavně z Indie, Arabie, Číny a USA. Pak ho odvážím na břeh a jdu za naším agentem Titem. Tito mi potvrzuje změnu termínu na tuto sobotu 3.6.2008. Takže jestli nás někdo chcete vidět “živě”, máte možnost 4.5.2008 mezi 17:00 až 19 hod. vašeho času. Stačí si najít www.pancanal.com a tam najít webcamery z mostu a komory Miraflores! Po poledni natírám větrnou elektrárnu a připravuji Feru na cestu kanálem. S Jitkou přiděláváme kajaky k ráhnu a dáváme na svá místa fendry a pneumatiky. Poté co se Kačenka vyspinkala, jedeme na návštěvu krásného švícarského keče s gaflovým oplachtěním. S jeho majitelem máme v podstatě stejné plány a tak je o čem povídat. Večer opět dopisujeme deník…. A zase leje….

čtvrtek 1.5.2008 – Po snídani se vyjasňuje a i když předpověď říká, že bude pršet jedeme honem na břeh vyprat. Je opravdu teplý den bez deště, takže perfektně dosušíme prádlo. Vyřídili jsme i internet a Kačenka se vyřádila na motorce, bylo to tu naposledy, když spí tak ji uklízíme. Snažím se někam zabudovat i Kačenky nové kolo, ale je celkem neskladné a nejraději bych ho za tu cenu 10 USD poslal do moře. Uklízím přední ložnice od nářadí a Jitka zatím nandavá vyprané záclonky. Po Kačenky hají jedeme na břeh a přesto že je dnes svátek, tak vyrážíme na nákup jídla a pití na cestu. Stačíme shlédnout i bouračku u našeho jachtklubu a pak už taxikem jedeme do Super99. Máme toho dost, taxikář nám ochotně pomáhá vše nakládat do jeho auta. Při příjezdu do jachtklubu vystupuji z auta a Jitka také, to však taxikář nevidí a opět se rozjíždí. Jitce trochu přejel nohu a přišla o botu, naštěstí pak stačil zastavit… Po nastěhování do lodě kontrolujeme důkladně nákup kvůli broučkům a pod. a opravdu nacházíme v trvanlivém pečivu larvy a broučky, všechno zabalujeme a chceme druhý den vrátit. Musí se tu opravdu kontrolovat všechno, z lodě se tyhle potvůrky těžko dostávají. Jitka vaří výbornou večeři.

pátek 2.5.2008 – Prší a pršet bude, je komplet zatažená obloha. Mně však nezbývá než vyrazit na břeh a vyřídit papíry k odjezdu. A tak beru papíry a v lehčím deštíku vyrážím do jachtklubu. Tito má dnes napilno, ale protože jsme byli domluveni, hned se mi věnuje. Opět se vyskytl problém, protože naše “zarpe” (cruising permit) propadlo před třemi dny. Nové “zarpe” stojí 60 USD a k tomu je “normální” pokuta dalších 100 USD! Tito má naštěstí všude známé, tak to “řeší” komplet za 60 USD. Já ale musím v pořádném slejváku znovu na loď pro peníze… Jako další problém se ukazuje doplnění nafty. V jachtklubu prostě není a tak beru tři 50l kanystry a jedu taxíkem k pumpě. Cestou zpět si vyzvedávám hotové papíry a jdu se zeptat na imigrační, jestli se mám ještě hned vrátit s pasy, nebo jestli se vše dá vyřídit i v sobotu. Paní mi ochotně sděluje, že jsou zde i v sobotu dopoledne, a že není rozdíl jestli se odhlásíme dnes, nebo zítra. Nechávám to tedy na zítra. Když se Kačenka vyspinkala, vyrážíme na další nákup do Super99, kde chceme i vyreklamovat chlebíčky s brouky. Nejdříve však ještě máme schůzku s Davidem, kterému ještě dávám starou stříšku k opravě a dekl z motoru jako “model” pro výrobu perseniku. David nás rovnou veze svým autem do supermarketu. V supermarketu nastal trošku problém s neochotou obsluhy domlouvat se s námi anglicky, ale to lze i přičíst právě probíhající výměně směn. Další paní na informacích nám už poměrně ochotně vyhověla. Abychom to dnes neměli opravdu jednoduché, nejde zde vybrat peníze z bankomatů! Jsou tu dva, jeden mino provoz a druhý nedává peníze – a to nikomu. Nezbývá mi než opět sednout do taxíka a jet vybrat peníze jinam. Kolem osmé večer volá David, že nám veze hotové matrace a všechny perseniky. Když jsem vše dovezl na loď a vyzkoušeli jsme s Jitkou nové matrace bylo po náladě. Vůbec nepasovaly a navíc byly hrozně slabé. Hned jsem volal Davidovi co a jak a domlováme se na osmou ráno – říká, že to není problém a zítra to vyřeší. Vůbec nechápem co s tím chce dělat… Zítra je náš poslední den ve vodách Karibiku…

sobota 3.5.2008 – Dnes máme velký den, jen nevím jak to vše stihneme… Na osmou jedu pro Davida a beru ho na loď, ukázat mu co napáchal. Stříšku, perseniky a lazy jacky udělal parádně, ale ty matrace… David vše znovu měří a říká, že to vyřeší. Bud´ ještě dnes, nebo nám vše doveze v pondělí na druhou stanu kanálu. Poté jdeme vyprat, na internet a odhlásit nás na imigrační. Paní na imigračním nás s úsměvem přivítala a sdělila nám, že dnes má přesčasy a chce 25 USD za razítko do pasu… Koukáme na ní jako blázni a ptáme se, jestli to myslí vážně! Myslí, prý v pondělí, že to bude zadarmo… Už máme dost místních úředníků / vyděračů/ a odcházíme s tím, že si přijdeme pro razítko až v pondělí… Obědváme naposled v jachtklubu, pak posíláme e-maily, vyzvedáváme lana, pneumatiky a vracíme se na loď. V 15:00 volá David, že nestíhaj, ale že tak za hodinu by mohlo být hotovo. Tak mu dávám ještě hodinu. V 16:00 volá znovu, že je hotovo a jede do jachtklubu. Já ještě během hodiny očistil loď pod vodou a Jitka si chystala večeři pro 7 lidí, při průjezdu komorami by na to nebyl čas. S Davidem jedeme společně na Feru vyzkoušet nové matrace. Napodruhé to vypadalo úplně jinak, jediné co zůstalo ze včerejších matrací byl pruh látky se suchými zipy. Tentokráte jsme moc spokojení a dáváme Davidovi doplatek + 30 USD navíc. David vypadá opravdu šťastně a my asi také, že se vše dobře vyřešilo. Pak vezu Davida na břeh a vše nabýrá rychlý spád. Jedu pro Heninga a Eriku, vezeme jejich dinghy do jachtklubu a pak jedeme na Feru připravit se k odjezdu do kanálu. Jen Alexander mi dělá starosti, protože je ještě kdo ví kde. S Heningem balíme dinghy na palubu Fery, připravujeme lana na svá místa. Já pak oddělávám obrostlá lana z kotevního řetězu. Po páté přijíždí Alexander, takže jsme kompletní posádka. Náš čas je 17:35, ale nebereme ho moc vážně, protože zatím všichni čekali do pozdních nočních hodin. Tentokrát je však všechno jinak a před 18 hodinou přijíždí první remorker a dováží pilota na další dvě lodě co s námi pojedou. Za pět minut přijíždí další remorker, tentokrát s naším pilotem. Kotva už je vytažená a okamžitě vyrážíme za ostatními. Pilot ještě kontroluje lana a ani moc neříká co máme dělat. Kousek před první komorou Gatun se vážeme dohromady. Uprostřed jede zbrusu nový katamaran Lagoon Power Cat, na jeho levoboku je uvázaná Fera, na pravoboku závodní, 44 stop dlouhá jachta Blizzard. Společně tak ovládáni z katamaránu vplouváme do první komory – tentokrát ještě za světla. S Kačenkou pak všichni máváme Karibiku, když se za námi zavírají první obrovská nýtovaná vrata. Abychom to měli zajímavější a napínavější, tak se tyto obrovská vrata zasekly! Trvalo to asi 5 minut, než se v 19:23 dovřeli a začala stoupat voda. Tím jsme po téměř čtyřech letech definitivně opustili vody Karibiku… Když jsme vystoupali, přetahli mašinky nákladní loď před námi a pak jsme popojeli do druhé komory, která přímo navazuje s první i třetí komorou. Já při tom úplně ztratil pojem o čase a tak trochu i o tom co se dějě kolem. Znervozňovalo mě, že jsme byli “v rukou” kapitána katamaranu a nepřišlo mi, že by k tomu měl zrovna cit. Nicméně jsme v pořádku projeli všemi třemi komorami a octli se na hladině umělého jezera Gatun, 26 metrů nad hladinou moře. Zde jsme se opět rozvázali a rozdělili. Katamaran pokračoval rovnou dál a my s druhou plachetnicí zakotvili bokem na veliké bóji, kde čekáme do rána na nové piloty. Na vedlejší bóji stojí lodička, která kvůli nízké max. rychlosti nestihla projet v určeném čase, což se jim dost prodraží. Ve 21:00 podává Jitka večeři, ještě chvíli posedíme na palubě a jdeme spát.

neděle 4.5.2008 – V noci se několikrát potkáváme s Jitkou – ani jeden nemůžeme v klidu spát… Na sedmou ráno přijíždí remorker a dostáváme nové piloty. Pro mě je příjemné překvapení, že máme stejného pilota jako před týdnem s Australany! Opět okamžítě vyplouváme a já jsem nervozní jak pes, dokud se nedozvím přesný čas na komoru Pedro Miguel. To je pro nás rozhodující, kvůli potřebné rychlosti, min.rychlost je od letošního roku 8 uzlů, jinak se plánuje delší průjezd, který přijde o cca 800 USD dráž. Z Fery, ale vytlačíme jen 7,2 uzle a to ještě nevím na jak dlouho! Náš čas je 11:15, takže nám stačí průměrná rychlost 6,5 uzle a mě se dost ulevilo…. Jezero přejíždíme zkratkou, tzv. Banana Cut (dříve tudy vedla cesta kudy přepravovali banány, teď je samozřejmě pod hladinou) a asi po 10 mílích vplouváme do hlavní plavební dráhy. Cesta po jezeře je úchvatná, všude vykukují původní před 100 lety zaplavené stromy a špičky kopců tu tvoří nespočet kouzelných ostrůvků s bujnou vegetací. Žije tu mnoho ptatctva, ryb a krokodýlů, také se nám jednoho podařilo zahlédnout. Jezero je chráněná rezervace a je tu i výzkumná přírodovědecká stanice. Na palubě je veselo a takhle “mezinárodní” posádku Fera asi nepamatuje 🙂 , já s Jitkou a Katy jsme samozřejmě Češi, Hening – Němec, Erika – Columbie, Alexander – Ukrajina, Karel Marx (pilot) – Panama. Když jsme na kontrolním bodu v umělém kanálu Gullards Cut, dozvídáme se o posunutí našeho času o dalších 30 min a tak zpomalujeme na 5 uzlů a později téměř zastavujeme. Kačenka řádí i v tom příšerném horku na palubě, až jí spadne míč do vody, prostě dárek kanálu…, všem nám vysvětluje, že nemáme být smutní, protože koupíme novej:-). Pod mostem se opět svazujeme s další jachtou k projetí zbylých komor. Tentokrát jsme pouze dvě jednotrupé lodě a Fera na levoboku je lodí vedoucí, což znamená, že vše musím odřídit já. To mi také vyhovuje, jen starší Novozélandský kapitán je “trochu” nervozní. Pořád se mu něco nezdá a určitě se bojí co s ním provedu :-). A tak nás tedy vedu do komory Pedro Miguel. Přitom ještě píšeme asi 60 SMS s našima doma, kteří nás sledují na online kamerách. Nakonec nás tedy “živě” viděli i doma! Vjezd do první komory začal dobře, chytli jsme se lany na levoboku a přejeli více doprava, aby se mohla uvázat i loď na pravoboku. Pak nastal pro mě nepříjemný moment, kdy jsem v proudu těžko uřídil natočené a svázané lodě. Musel jsem hodně zabrat zpátečkou, aby jsme se ztočili a pak opět kormidlo nadoraz a plný plyn vpřed – pak jsme opět nabrali rychlost a bylo dobře. Domluvil jsem se s druhým kapitánem, že bude poslouchat mě a našeho pilota a pak už vše fungovalo dobře. Uvázali jsme se a sestoupali v komoře Pedro Miguel na hladinu dalšího, menšího jezera, po kterém přejíždíme k poslední dojkomoře Miraflores. Jsme stále svázáni a vše jde rychle a bez problému. Poslední komora je trochu zrádná. Po otevření vrat se začíná mísít slaná a sladká voda a vzniká zde proud okolo 4 uzlů, který nás doslova vcucne. K tomu se ještě přidává vítr cca 15 uzlů, takže se jen necháváme vcucnout a občas brzdíme zpátečkou, aby nám “uvazovači” na břehu vůbec stačili. Ve 13:13 Jitky času a 13:23 mého (každému nám šli jinak hodinky a už jsme nestihly určit správný čas) se před Ferou otevírají vrata do Pacifiku… Vyjíždíme z komory, rozvazujeme lodě a vydáváme se do Balboa Yacht Clubu vrátit vypůjčená lana. Po pravé straně kanálu vidíme několik mol a u jednoho je vyvázaná i ponorka. Náš pilot nám říká, že je Kolumbijská a že Kolumbie jich má deset – tedy oficiálních. Tamní drogová mafije jich prý má snad třicet! Pod mostem Amerik k nám přijíždí remorker a odváží našeho skvělého pilota. Po vrácení lan přejíždíme do Flemenco YC, u kterého kotvíme mezi loděmi našich kamarádů (8°54,58N 79°31,49W). Sotva jsme zakotvili, přijíždí Američan z vedlejší lodě a ptá se na pneumatiky, moc rád mu je dávám, jen si musí vzít všech čtrnáct. Dáváme dinghy na vodu a Jitka připravuje jídlo. Po jídle se loučíme s posádkou a Kačenka se diví, že už všichni odjíždí… Máme to za sebou…

pondělí 5.5.2008 – Pro dnešek necháváme příprav k další plavbě a vydáváme se na výlet. Začínáme dopolednem v historické Panamě, kam jedeme taxíkem z maríny Flamenco. Taxikář nám cestou ukazoval sídliště paneláků, ke kterému se v žádném případě nemáme ani přiblížit. Je to tu opravdu hrozné a z místních lidí zde vůbec nikdo ani neplatí nájem… Poté nám taxikář zastavuje před kostelem San Jose, kde nám dává přednášku kam a kudy máme jít, aby to bylo bezpečné. Po prohlídce nádherného kostela už pokračujeme pěšky starým městem. Najednou na nás dýchla úplně jiná atmosféra, něco takového jsme tady nečekali, připadáme si jako když procházíme ,,místním” Č.Krumlovem. Úzké křivolaké uličky dlážděné kočičími hlavami nebo cihlami, okolo nalepené úzké dvoupatrové domky ve velmi udržovaném stavu ( tedy místy také ne…). Sem tam obchůdek se suvenýry, galerie a luxusnější restaurace. Po uličkách se pohybuje i dost policistů na kolech, nemluvě o zóně kde se blížíme k Prezidentskému paláci, tam jsou dokonce zamřížované celé bloky ulic, závory a hlídkující vojáci. Jitka neustále fotí, míjíme park a dostáváme se až k moři na Francouzské náměstí, odkud je krásný výhled přes zátoku na mrakodrapy v moderní části Panama City. Jitka napočítala okolo 30 těch nejvyšších mrakodrapů a bezpočet menších! (první slovo, které Katynka komolí – říká jim mrakobapy). Odtud jsme pokračovali kolem Národního divadla k Prezidentskému paláci a Metropolitní katedrále. Jitka byla ve svém živlu a divila se jakou architekturu a jaké památky zde vidí! Je to pro nás nepřirozený pohled, přes staré uličky průhledy všude vidíme v dálce přes moře vysoké mrakodrapy. Když už jsme byly dostatečně “ušlí”, vzali jsme si dalšího taxíka a vydali se na oběd a na nákupy do obrovské nákupní zóny spojené s autobusovým nádražím, Albrook Mall. Tady jsme se rychle najedli v mega hale plné rychlého občerstvení všeho ražení u McDonalds. Pak jsme obcházeli nekonečné obchody se vším možným… Nikdy jsme v takovémhle obřím nákupním centru nebyli, pokud bychom chtěli navštívit všechny obchody, trávili bychom tam nejméně 3 dny, a to je zaplněno pouze přízemí, horní patro je zatím prázdné, ale se vším všudy připravené pro další obchody. Skončili jsme v supermarketu Super99, ve kterém jsme však příliš nepochodili, protože jsme potřebovali čerstvé ovoce a zeleninu (hlavně pomeranče) a toho tu moc nebylo. Úplně hotoví se taxíkem vracíme na loď. Chvíli po nás přijíždí i “Ischani”, která právě proplula kanálem. Večer jsme ještě se Švícary pozvaní na návštěvu a tak se opět všichni scházíme na Pacifické straně. Kryštof vypráví, jak měli smůlu a “řídící” loď, se kterou byli svázáni, nezvládla manévr v komoře a jejich katamaran přirazila ke stěně komory. Pneumatiky dostatečně nevydržely nápor, takže mají zedřený celý bok. Naštěstí, ale žádná díra. Kačenka si po odjezdu kluků krásně hrála s Leoni a na Feru se vracíme až po deváté večer…

úterý 6.5.2008 – Ráno začínáme tím, že opět jedeme taxíkem nakupovat – tentokrát do supermarketu Ray. Tam mají pomeranče! Po návratu na Feru dolévám naftu z kanystrů, které pak jedu doplnit k pumpě. Musím vzít kanystry do dinghy, protože je odliv a u mola je asi jen metr vody, rozdíl příliv a odliv je tu až 3m! A tak do dinghy tankuji 250l nafty (celkem máme asi 440l). Poté vše ukládám na palubě Fery a to samé opakuji i s vodou. Dolít nádrže, kanystry do dinghy, k pumpě a zpět a nakonec opět uložit kanystry. Než jsme se rozkoukali, jsou dvě odpoledne a tak odkládáme odjezd na ráno – nechceme na Las Perlas přijet v noci. Dnes chtěli odjet i Švícaři a Australani (Didj), ale nakonec poměrně pozdě vyplouvají jen Švícaři, kteří jedou rovnou na Galapágy. Společně ještě koukáme na předpověď počasí, podle které by nám mělo asi dva dny foukat od břehu (NE), poté bezvětří a po cca 5 dnech jižní vítr. Pokud se včas dostaneme dostatečně daleko na jih, tak to nevypadá nejhůř. Všichni tu řeší jakou zvolit cestovní strategii, na Galapágy není daleko, ale je někdy velký problém se tam dostat. Musíme počítat i s tím, že nebude vítr, nebo bude foukat proti, znamenalo by to jet celou cestu na motor, i tak se to jezdí-bohužel. Proto máme naftu kde se dá. Nejhorší varianta by byla minout ostrovy kvůli nepřízni počasí a jet rovnou na Markézy, ale to bychom neradi, tak se uvidí co nám Neptun nachystá.

středa 7.5.2008 – Vstáváme v 5:00 a asi po dvaceti minutách vyplouváme. Dnešní den vyplutí na Pacifik mám stylově k svátku! Nejdřív se na motor asi hodinu proplétáme mezi zakotvenými nákladními loděmi (je jich tu na šedesát) a pak vytahujeme plachty. Ze začátku jedeme okolo 5 uzlů a vypadá to dobře. V moři vidíme spousty ryb a rejnoků! Naše rychlost, ale neustále klesá až na 2.5 uzle. Nechci pálit naftu hned od začátku, tak se dál trápíme na plachty. Asi v polovině cesty na Las Perlas nám na Feru sedá malinkej, unavenej ptáček a naše Kačenka je šťastná a pořád to komentuje. Ve 14:45 přijíždíme k ostrovu Isla Bayoneta, balíme plachty a startujeme motor. V tom chytáme na háček nějakou rybu, ale vyprostila se z háčku dřív, než se nám jí povedlo přitáhnout k lodi. Ostrov Isla Bayoneta se nám pro kotvení moc nezamlouvá a tak ještě přejíždíme kus dál k ostrovu Isla Pedro Gonzáles, kde kotvíme (8°24,02N 79°09,95W). Pět minut po nás dojíždí i Didj na jejich katamaranu. Hned s Kačenkou skáčeme do “ledové” vody. Moře je zde ochlazováno a živeno studeným proudem z Peru, takže voda je tmavě zelená, se špatnou viditelností a hlavně studená… Tedy asi tak 26°C. Poté dáváme kajak na vodu a po kafíčku se jdeme projít po pláži. Hned za pláží začíná doslova prales, kvetou tu ibišky, banánovníky, je právě po přílivu, takže je tu spousty mušlí a bohužel i odpadků. Na začátku pláže stojí chýše ve které někdo bydlí. Cestou zpět Kačenka s klidem říká Jitce “maminko něco mě kouslo” a jde dál jako by nic. My si myslíme, že jen na něco špatně šlápla a až na kajaku si Jitka všimla, že má v noze zapíchlý nějaký trn. Máme z toho strach a tak čekáme do rána, jestli bude v pořádku a jestli se jí to nepodebere. Pokoušíme se jí to vytáhnout, ale Kačenka hrozně řádí a nedaří se. Didj ještě na noc vyplouvá a chvíli poté se zvedá silný vítr a do zátoky přichází veliké vlny. Nastavuji kotevní řetěz lanem a čekám co to udělá, ale po hodině se vše uklidňuje a máme klidnou noc.

Panama čtvrtek 8.5.2008 – Galapágy středa 21.5.2008

čtvrtek 8.5.2008 – Hned ráno kontrolujeme Kačenky nožičku. Vypadá to dobře a Jitka rozhoduje, že to pár dnů do Galapág určitě vydrží a tak hned po snídani vyplouváme. Na motor míjíme Isla San José a vytahujeme plachty. Na boční vítr jedeme asi tři hodiny rychlostí okolo třech uzlů, poté se vítr točí přímo proti nám. Balíme plachty a na motor pokračujeme po klidné hladině směrem na oceán. Potkáváme delfína a z vody několikrát vyskakují rejnoci! Nikdy bych neřekl, že to dokáží! Vypadají přitom srandovně, protože mávají “křídli” jako ptáci. Po setmění vše kolem působí trochu hororovým dojmem. Moře je temně černé, nikde ani světélko, dvě bouřky na pravoboku a jedna za zádí… Ještě, že kolem občas projede nákladní loď. Na noc si domlouváme služby, já od 20:00 do 24:00, Jitka 24:00 – 04:00 a pak opět já do 8:00. Přes den to necháváme volně.

pátek 9.5.2008 – V 10:00 dolévám první 50ti litrový kanystr nafty. Jedeme celý den na motor a kolem nás je poměrně veliký provoz nákladních lodí. Vítr 5 – 10 uzlů fouká stále proti a dobrá nálada je pryč, začínám si dělat starosti, abychom měli dost nafty. Odpoledne chytáme malou, asi třiceticentimetrovou rybku. Nevím co to je za rybu a nechce se mi ani tak malou rybku porcovat, proto ji hážu zpět do moře. Se západem sluce dolévám další 50ti litrový kanystr nafty. V noci je opět jedna bouřka za zádí a jedna na pravoboku – nám se naštěstí vyhýbají.

sobota 10.5.2008 – Přes noc stále zesiluje vítr a stále fouká přímo proti nám. Zajímalo by mě, kdo dělá ty předpovědi! Do teď jsme měli jet po větru a pak mělo přijít bezvětří, jenže o tom se nám může jen zdát… V 7:00 už nejedeme ani 3 uzle a jen rozrážíme vlny. Proto vzdáváme jízdu na motor a začínáme křižovat na plachty – pomalu postupovat nebo se jen udžet na místě, hlavně necouvat! V 11:00 polevuje vítr a tak opět balíme plachty a startujeme motor, dolévám další 50ti litrový kanystr nafty. Snažím se dostat co nejvíce na jih a doufám, že včas narazíme na příznivější vítr. Máme pocit, že s větrem se proti nám spykly i proudy. Máme jet s proudem a místo toho máme nejspíš proud proti, protože proti vodě máme rychlost 5 uzlů a podle GPS pouze 2,5 uzle! Už z toho pomalu začínáme ztrácet nervy a začínáme brát v úvahu zajížďku do Ekvádoru k případnému doplnění nafty. Jitka ulévá své oblíbené Cinzano Neptunovi a snaží se mu domluvit! Na noc už toho motorování máme úplně dost a rozhodujeme se plout na plachty, jedno kam a tak nejdříve stáčíme Feru na západ.

neděle 11.5.2008 – Noc pod plachtami je klidná a větru akorát tak, aby se neplácaly plachty. Dokonce nám za noc ubylo 20 mil do cíle. V 8:00 opět startujeme motor a valíme správným směrem – a přímo proti větru. Neumím si představit těch 900 mil na Galapágy křižovat! Dokonce jsem slyšel, že bylo i několik lodí, které na tuto plavbu potřebovaly přes dva měsíce! Bez motoru se tu člověk může dostat do dlouhotrvajícího bezvětří a do zajetí proudů, ze kterých se pak těžko uniká! A tak opět motorujeme ve snaze dostat se co nejjižněji, kde je větší šance na vítr. V poledne míjíme ostrov Malpelo. Jsme od něho vzdáleni necelých 5 mil. Málokdo asi ví, že tu nějaký ostrov vůbec je! Je to vlastně taková obrovská skála trčící z moře, kolem které je v moři ještě pár skalisek. Trochu připomíná tajný ostrov kapitána Nema. Sotva jsme ostrov míjeli, Jitka zpozorovala nějakou loď těsně u břehu. Byl to motorový člun Kolumbijské pobřežní hlídky. Pokusil jsem se je zavolat VHF a nic. Po pěti minutách však oni volali nás a varovali nás, že je sem zakázán přístup a že pokud nemáme povolení (které oni nesmí dát), máme pokračovat v plavbě. Ptám se, jestli mají aktuální předpověď počasí? Mají, údajně má několik dní foukat od jihozápadu. To nám tedy scházelo… Chvilku nato máme “záběr” na háčku a tak tahám a tahám. Z dálky bylo vidět (a podle tahu i cítit), že to je něco velkého. Podle toho jak se dalo odhadnout přes vodu (stále se ta potvora držela okolo metru pod hladinou) to vypadalo skoro jak žralok. Jitka ještě říká, že žraloka nebude umět připravit. Jaké je pak naše překvapení, když po dvaceti minutách “boje” vytahujeme obrovského 60cm racka!!! Jó když se daří… Proto není k obědu ryba, ale kuřecí steaky s bramborem. Ve 13:00 se lehce stáčí vítr a tak opět vytahujeme plachty. Jedeme ostře proti větru, jak jen to jde, ale na Galapágy to nedá. V 17:00 měníme hlavní plachtu za jinou – tu největší a nejrychlejší co máme. Okolo desáté večer se stáčí vítr a konečně míříme na Galapágy!!! V noci máme opět bouřku za zádí, dnes už je dál. Do Galapág nám chybí 530 mil. Někdy v noci zmenšuji kosatku. Jitku při noční hlídce znervozňují blesky na našem pravoboku, ale máme štěstí a bouřka jde opět od nás. V 5hod. ráno máme na GPS 501 Nm – hurá, konečně trochu jedeme.

pondělí 12.5.2008 – Na 9:00 vybaluji celou kosatku a Fera jede 4,5 až 5 uzlů správným směrem. To je pro nás důvod k radosti! Celé dopoledne a pak i odpoledne jsou úplně idilka! I když kolem poledne trochu polevil vítr a Fera zpomalila. Jsou malé vlny a ve Feře, nebýt slušného náklonu tak není ani cítit že jede. Celý den si s Kačenkou hraju s Duplem. K obědu Jitka vaří “kočičák” a k večeři makarony se sýrovou omáčkou.Ve 20:00 zbývá 448 mil ke Galapágám. Noc je nádherná a stejně nádherně pluje i Fera, vrací se nám dobrá nálada a nepříjemné předešlé dny bereme jako nutné zlo a minulost. Začínám věřit, že nám podobné počasí vydrží.

úterý 13.5.2008 – Ve dvě v noci sedím na palubě a pozoruji okolí, připadám si jak ve snu. V dálce za námi je opět bouřka, nad námi černý mrak a létající racci. Poté si jdu lehnout a už ani nebudím Jitku do služby, občas se probudím a zkontroluji okolí, ale v podstatě si Fera pluje sama. Ráno pak vstává Jitka s Kačenkou a mě nechávají dospat, když vstanu já, jde si zase lehnout Jitka. Dopoledne nám na zadní palubu dosedl racek a ne a ne odletět – vůbec se nás nebál, a i když jsem do něj strkal, neměl se k odletu! Větrnou elektrárnu jsem mohl spustit až když odletěl. K obědu Jitka vaří úplně vynikající kuřecí maso na medu s čínskými nudlemi a zeleninou. Já odpoledne dopisuji deník. Ve 20:00 zbývá 265 mil ke Galapágám. Noc klidná a snad poprvé v Pacifiku bez blesků. Je znát i citelné ochlazení, nejen vody.

středa 14.5.2008 – K ránu se zvedá vítr na dvacet uzlů a s ním i vlny. Nás to jen víc pokládá na bok, o co víc zrychlujeme větrem, o to víc nás sráží vlny. Jsme pořád zavření v lodi, protože venku cáká voda, jak se Fera neúnavně probíjí proti vlnám. Ještě, že máme takového šikovného “kormidelníka” (větrné kormidlo)! Tak to vydrží celé dopoledne a odpoledne vítr slábne – vlny zůstávají a zatahuje se. My trávíme den koukáním na filmy a pohádky, hrajeme si s Kačenkou. Její nožička je ve stále stejném stavu, nehnisá ani není oteklá. Jitka se jí snažila trn vytáhnout ve spánku, ale nejde to, je to moc hluboko a trn má asi 1,5cm, domlouváme se, že na Galapágách navštívíme lékaře. Ve 20:00 zbývá 255 mil ke Galapágám (ale postup není přesný, protože jsem změnil waypoint v GPS). Kolem 22:00 je vítr opět ke 20 uzlům, tak zmenšuji kosatku a jdu spát.

čtvrtek 15.5.2008 – Ve 3:00 ráno se budím a na obzoru vidím světélko. Ve 3:30 kousek před námi projíždí nákladní loď. Volám mu vysílačkou a jsem příjemně překvapen okamžitou odpovědí (aspoň někdo nespí a hlídá :-)). Mysleli, že jsme rybáři, naše ocelová loď je dobře vidět na radaru. Dávají mi počasí – na dalších 24h má foukat z jihu do 20 uzlů. Dopolede píšu deník a pokouším se napsat nějaký článek o Panamě, Jitka nakládá maso a nadává na neustálý náklon. Jenže co se dá dělat, neustále musíme jet proti větru co to jen jde. Kolem poledne najednou přišla veliká vlna a pěkně nám nacákalo do lodě. V 16:00 se mění vítr na jihozápadní a náš Windpilot se přizpůsobuje – jen jedeme někam na západ. Ve 20:00 zbývá 170 mil ke Galapágám. V noci míjíme nějaké bílé světlo, asi rybáři. Jako každý večer a noc, i dnes jsou u lodě delfíni, ale je jich tu zatím nejvíc, asi 8 jedinců. Kolem lodě nám jedou téměř hodinu, jejich pískání je slyšet všude v lodi.

pátek 16.5.2008 – Ráno se točí vítr zpět na jižní a Fera se opět sama stáčí do kurzu ke Galapágám. Poprvé nám přichází předpověď počasí na NAVTEX – ale kdo mu má ještě věřit?! Jitka se budí s “blbou” náladou, nějak se přepočítala ve dnech a je přesvědčená, že cesta na Galapágy nám bude trvat čtrnáct dní – přitom to nejspíš bude přesně deset… Já dopoledne musím pořádně vydrbat palubu Fery, protože se nám v noci na salingu usadil racek a do rána posral co šlo… Musel jsem vydrhnout i plachty a kajak! Hrůza – ten ať se tu ještě ukáže!V poledne se začíná stáčet vítr k jihovýchodu a tak můžeme lehce odpadnout a trochu povolit plachty. Tím se nám po téměř pěti dnech i zmenšuje náklon lodě a Fera upaluje úplně lehce okolo 5 uzlů. Navečer lehá vítr, jen tak tak, že jedeme okol 3,5 uzle. Aspoň bude v noci klid. Ve 20:00 zbývá 84 mil ke Galapágám. Měním souřadnice v GPS na ostrov Santa Cruz. Večer dopisuji deník.

sobota 17.5.2008 – Po snídani koukáme na první díl Pirátů z Karibiku. Kačenka je úplně unešená a huláká, že se jmenuje Kačenka Kubíčková a že je pirát! Dokonce došla tak daleko, že chtěla vyměnit kapitána :-). V 10:39 přejíždíme rovník! Naše souřadnice jsou 00°00,00S a 89°00,16W – málem jsme ten rovník propásli! Celý den nám fouká vítr okolo 15 uzlů a Fera stoupá rychlostí okolo 5 uzlů. 17:00 hurá Galapágy na dohled!!!!!!!! Zatím tedy jen ostrov San Cristobal, který je asi 23 mil jižně od nás. Pokračujeme bez změny kurzu až do západu slunce, kdy úplně přestává foukat. Do našeho cíle na ostrov Santa Cruz nám zbývá 50 mil. V bezvětří se Fera točí bokem k vlnám a proud nás unáší rychlostí 1,2 uzle severozápadním směrem. V klidu balím všechny plachty a na motor pokračujeme dál.

neděle 18.5.2008 – Kolem třetí hodiny ráno, 20 mil od cíle, se od motoru začal ozývat divný, syčivý zvuk. Okamžitě motor vypínám a jdu zjistit závadu. Kačenka už stojí pod schody a Jitka přichází za ní. Jitka se ptá co se děje a Kačenka jí pohotově odpovídá dřív než já. “Rozbil se nám motor maminko” a hned na to dodává, “ale neboj, tatínek to spraví”. Závada byla drobnost, podfoukla se hadice výfuku v místě napojení na motor. Nejdříve jsem jen zkusil dotáhnout objímky, ale to nepomohlo a tak jsem musel hadici sundat úplně, zkrátit a vše pak smontovat zpět. Naštěstí byla dost dlouhá a tak, po asi dvaceti minutách jedeme dál. Jedeme s proudem, takže nám Fera upaluje na lehký plyn 7 uzlů a přístav se rychle přibližuje. Je téměř úplněk a tak si říkám, že bude sranda do něho zajet. Jenomže s naším štěstím nám měsíc rychle zapadl. Těsně předtím, než zajíždíme do zátoky. Když už jsme v zátoce, začíná svítat a během chvilky je vidět. Když v 5:30 místního času spouštíme kotvu v Puerto Ayora (00°44,83S 019°18,07W) , už vidíme kolem sebe. Všechny lodě kolem stojí na dvou kotvách, takže nám nezbývá, než si také vyvézt záďovou kotvu. To se ukazuje jako malý problém, protože kotvu na zádi jsem několik let nepoužíval a ta jaksi “srostla” dohromady a nedala se tak snadno rozebrat. Pomohlo až veliké kladivo! Při dolování kotvy na mě přímo pod badeplatem, tedy asi půl metru ode mne, vybafl veliký lachtan! Nejdřív jsem se pěkně lekl, ale hned na to jsem úplně nadšený a volám na holky, ať se běží podívat. Jsou tu dva a jsou krásní! Poté vyvážím druhou kotvu, takže jsme zakotveni přídí proti vlnám, které sem jdou z jiného směru než vítr. Z Panamy na Galapágy jsme napluli 1049 mil za bezmála deset dnů plavby. Plavba byla náročná. První dny na motor psychicky a poté už byl náročný pouze “život” v trvale silném náklonu. Ještě, že Fera “nemlátí” o vodu, nic v ní nevrže a vůbec je velmi stabilní. V salonu je jako v pokojíčku a člověk má často dojem, že ani nejede. Fera jela opravdu báječně, až jsem byl sám překvapen a naše větrné kormidlo si samo trvale drželo nejlepší možný kurz. Dopoledne se pak vydáváme na břeh. Jedeme s Tinou, Noem a Marvinem. Na břeh se jezdí vodním taxi za 50 centů na osobu, není tu kde uvázat dighy. Jedeme se projít a přihlásit na úřadech. Městečko nás překvapuje jak je hezké a upravené, se vším všudy zaměřené na turismus. Kačenka si nejdříve hrála s Noem a Marvinem na dětském hřišti, potom jsme se vydali na kapitanát. Tam nás chvíli nechali čekat až přišel ten “správný” úředník. Ten si prohlédl naše doklady, něco si zapsal a poté nás poslal za místním agentem Johnym. Ten nám vysvětlil, že dnes je neděle a že přihlášení je o 100% dražší a že nás přihlásí zítra. Souhlasíme a domlouváme se, že za námi přijede ráno v 8hod. na Feru. Pak se procházíme po upravených uličkách, jdeme na internet napsat domů, že jsme tady a že je vše v pořádku. Poté se ještě pokoušíme zavolat, ale to se nedaří. S Tinou se scházíme v pizzerii na oběd. Kolem druhé hodiny se vracíme na loď a dospáváme probdělou noc. Budíme se až za tmy, jen abychom šli znovu spát.

pondělí 19.5.2008 – Na osmou čekáme na agenta Johnyho. S Kačenkou vyhlížíme lachtany, ale kolem lodě nám proplaval jenom žralok. Skoro metrový žralok Black Tip – Kačence se ale taky moc líbil! V půl deváté se rozhodujeme, že necháme agenta agentem a pojedeme se zkusit přihlásit sami. Jedeme tedy na břeh a jdeme na kapitanát. Přihlášení bez agenta se nám ale nedaří ani napodruhé a tak opět končíme u Johnyho. Ten nás bere do své kanceláře, kde to vypadá jak u pašeráků limonád. Dělají i dodávky proviantu pro jachty a 2/3 kanceláře je opravdu zaplněno limonádami. Mimo jiné i dodávají naftu a vodu, což je tady jinak problém – a podle toho jsou i ceny. Voda tu přijde na 0.5 USD za galon (necelé 4 litry), nafta na 2,5 USD galon (u pumpy 1 USD ale jachtařům ji neprodají). Necháváme mu naše pasy a okopírované doklady od lodě a domlouváme se na třetí hodinu. Z Johnyho kanceláře jdeme rovnou do Darwinovi výzkumné stanice. Ta se zaměřuje hlavně na odchov sloních želv, které později vypouští do volné přírody. Také sem jezdí vědci z celého světa studovat místní, zcela unikátní přírodu. Pro nás je to hezká procházka a setkání s obrovskými želvami je parádním zážitkem. Příroda je zde opravdu unikátní, všude je spousty mořských leguánů, ještěrek, ptáků a o bohatém životu v moři ani nemluvě. Téměř žádná zvířata se nebojí lidí, takže občas máme pocit, že na nás přistane nějaký ptáček a někdy to vypadá, že zašlápneme ještěrku nebo na kamenech téměř neviditelné mořské leguány. Cestou zpět si kupujeme nějaké suvenýry a jdeme na internet. Kačenka je po návratu úplně hotová a hned jde spinkat, není divu, protože jsme chodili od 9 do 13hod. bez zastávky v pořádném horku, a to je na 2,5 letou holčičku docela dost. Odpoledne jedeme znovu na břeh vyprat, na procházku, zjistit kde se dá sehnat voda a nakonec na kafíčko se zákuskem.(mají tu tiramisu a je fantastické:-)).

úterý 20.5.2008 – Puerto Ayora – máme pohodový den a opravdu si ho užíváme. Necháváme si dovézt naftu a vodu. Procházíme se po okolí a užíváme si volna. Večer jdeme na večeři a dáváme si skutečně tak výborné jídlo, že i Kačenka sedí způsobně za stolem, napichuje jídlo na vydličku a celou dobu se ani nepohne…

středa 21.5.2008 – Vyplouváme na 3000 mil dlouhou plavbu z Galapág na Markézy! Tedy tak to bylo v plánu… Ve skutečnosti nám to nějak nevychází. Hned ráno nám opět přestala fungovat pumpa na pitnou vodu a když jsem nás šel odhlásit, tak jsem se dozvěděl, že papíry budou až další den. S taxikářem a taškama nacpanýma ovocem a zeleninou na cestu objíždíme všechny možné obchody, kde by byla šance sehnat pumpu, ale nepochodíme ani v jednom… V poledne pak děláme “generálku” vodní pumpy, do které má Hansjorg naštěstí spoustu náhradních dílů, takže se nám ji daří úspěšně opravit a vyčistit. Odpoledne pak jen leje a leje, takže jsme zalezlí v lodi…

Galapágy čtvrtek 22.5.2008 – Markézy pondělí 30.6.2008

čtvrtek 22.5.2008 – Ráno vyrážíme na tržnici dokoupit čerstvé ovoce a zeleninu na cestu. Na 9:00 si jdeme vyzvednout papíry k odjezdu a cestou na Feru se ještě stavíme na poslední nákup v obchodě. Místní obchod je slušně zásobený a i ceny jsou v pohodě. Na Feru se vracíme okolo 11:00 a hned vše začínáme připravovat k odjezdu. Těsně před polednem vytahuji obě kotvy a vyplouváme! Ze zátoky se nejdřív probíjíme asi pět mil proti vlnám a pak měníme kurz a vytahujeme plachty. GPS nám ukazuje 2980 námořních mil ideální trasou k ostrovu Hiva Oa! Fouká nám dost, ale ze špatného směru a tak jedeme nejdřív do ostrova Isla Isabela. Asi pět mil před ním točíme loď na druhý bok a snažíme se stoupat kolem ostrova. Mezi ostrovy chytáme malou dorádu. Po další asi hodině přichází několik mraků se silným větrem a deštěm a pak přestává foukat úplně – jen vlny zůstávají. Startujeme motor a až do půlnoci motorujeme. Od půlnoci se opět vyjasnilo a začalo foukat – tentokráte již z jihovýchodu, pro nás zadobočního směru. Už jsme dostatečně minuli ostrov Isla Isabela, a tak vytahuji plachty, nastavuji windpilota a jdu spát – Fera jede sama.

pátek 23.5.2008 – Celý den jedem klidně na plné plachty a téměř boční vítr. V poledne zbývá 2855 mil k Hiva Oa. K obědu máme rybu (wahoo z tržnice) s rýží. V noci nám lehá vítr.

sobota 24.5.2008 – Ráno se Fera rozjíždí na 6 uzlů a přechází mraky se silným větrem a deštěm (sqoll). Dopoledne chytáme asi metrovou dorádu. V poledne zbývá 2743 mil k Hiva Oa. K obědu je doráda s hranolkama. Odpoledne a v noci si Fera jede klidně a je pohoda.

neděle 25.5.2008 – Od východu slunce chodí jeden sqoll za druhým. Vždy se silným větrem a pak zase nic… Je to k zbláznění! Jednou dokonce balím všechny plachty! Jaké pak ale bylo překvapení, když jsme podle GPS najednou pluli 1,2 uzle směrem zpět Galapágy…! To znamená, že proud, který má být s námi je proti nám:-)! V poledne zbývá 2642 mil k Hiva Oa. K obědu wahoo s brokolicí, těstovinou a smetanovou omáčkou. Odpoledne se rozfoukalo tak, že jedeme plnou rychlostí pouze s hlavní plachtou na druhý ref. Na noc se vítr uklidňuje a tak opět vytahujeme plné plachty. Je krásná, klidná noc.

pondělí 26.5.2008 – Vstáváme do krásného dne bez jediného mráčku, je klid. Vytahujeme všechny matrace a polštáře a probíhá větrání na palubě. V poledne zbývá 2535 mil k Hiva Oa. K obědu dvoknedlíčková polévka doladěná vajíčkem a pórkem. K večeři máme dorádu s hranolkami a zeleninovou oblohou. Večer pozorujeme červené světlo na obzoru, nakonec se z něho vyklube další hvězda. Hvězdy jsou viditelné od hladiny moře, neskutečná podívaná! V noci nás budí bezvětří, plachty se plácají a Fera už ani nedrží směr…

úterý 27.5.2008 – Opět krásný den, ale málo větru a tak plujeme jen okolo 3 uzlů.V poledne zbývá 2439 mil k Hiva Oa. K obědu máme polévku hrachovou. Odpoledne máme na háčku dorádu, ale nepovedla se nám vytáhnout, těsně u lodě se nám trhá z háčku. Nevadí, ryby máme i tak plnou lednici. A tak k večeři opět doráda s těstovinami a brokolicí. Noc klidná s příjemným větrem.

středa 28.5.2008 – Ráno s východem slunce přifukuje, a tak vstávám a dolaďuji plachty a windpilota. Dopoledne měním řetěz na ovládání kormidla. V poledne zbývá 2322 mil k Hiva Oa. Obědvá pouze Katynka, my dnes máme až večeři – dorádu s bramborem a mrkvovým salátem, ten Katynka zbožňuje. Až do noci je poměrně málo větru.

čtvrtek 29.5.2008 – V noci přichází několik nepříjemných sqolls. Celé dopoledne je pak zataženo, fouká a jsou vlny okolo tří metrů. Před polednem vítr slábne, ale vlny zůstávají a tak sem tam mlátí plachty. V poledne zbývá 2208 mil k Hiva Oa. K obědu doráda s rýží. Odpoledne se opět zvedá vítr a po 14 hodině už fouká přes 30 uzlů a vlny jsou okolo 4 metrů. Dáváme hlavní na druhý ref a k tomu kosatku cca.10 m2. Pár vln nám vletí i na palubu. Na noc se vše stabilizuje.

pátek 30.5.2008 – Nad ránem mě budí obrovská rána, ale byla to jen vlna. V poledne nám zbývá 2063 mil k Hiva Oa. K obědu opět doráda s brokolicí a špagetami-opět vynikající. Ve 13hod. vytahuji celou kosatku. Během noci vítr polevuje a tak vytahuji hlavní plachtu a zmenšuji kosatku.

sobota 31.5.2008 – Dopoledne je vítr a proud s námi, jen občas nepříjemně prásknou plachty, když Feru nakopne vlna. V poledne zbývá 1906 mil k Hiva Oa. Jsme šťastní, že už je to pod 2000 a vytahujeme na oslavu čokoládu – ta je dobrá na nervy! K obědu Jitka uvařila dorádu v těstíčku s hranolkami. Odpoledne se stáčí vítr na téměř zadní a polevuje. V noci nepříjemně mlátí plachty a dvakrát přichází pořádný déšť.

neděle 1.6.2008 – Ráno měním plachty na motýla a jedeme tak celé dopoledne. V poledne jedeme opět na zadobok. V poledne zbývá 1774 mil k Hiva Oa. Kačenka má dnes svátek, je Den dětí, dostává malinký dáreček a je moc ráda. K obědu jsou dnes špagety s čerstvými rajčaty, parmezánem a olivami, dnes změna, ryby už máme dost. Jitka už odmítá otevírat i lednici:-)! Po 13 hod. vytahujeme rybu – wahoo. Má něco přes metr na délku. Odpoledne ji porcuji a máme opět narvanou lednici masem…

pondělí 2.6.2008 – Noc byla zcela bez větru. Ráno dokonce sedím u kormidla a snažím se udržet směr. Dopoledne fouká málo a s proudem jedeme 4 uzle, ale trochu mimo kurz. Kačenka má dnes koupání ve vaničce v kokpitu celkem klidné bez houpání. V poledne 1667 mil k Hiva Oa. K obědu wahoo s divokou rýží a poslední brokolicí. Odpoledne stále málo větru.

úterý 3.6.2008 – Vítr stále nic moc, ale v noci se uklidnily vlny, a tak nemlátí plachty a je klid a my se konečně v klidu vyspíme. Během dopoledne přechází plno mraků s deštěm. Před polednem na hodinu startujeme a dobíjíme baterie.V poledne zbývá 1585 mil k Hiva Oa. K obědu máme opět rybu s rýží a zeleninou. Kolem 15hod. se začíná zvedat vítr a na noc už jedeme 5-6 uzlů.

středa 4.6.2008 – Vítr je stále silnější a s poloviční kosatkou jedeme 6-8 uzlů! Dopoledne koupeme Kačenku a rozčesáváme její dredy. V 10,30 se nám to “láme” a máme za sebou polovinu cesty z Galapág na Markézy. V poledne nám chybí 1453 mil k Hiva Oa. K obědu polévka s knedlíčky a pozdní oběd mozzarela s rajčaty. Odpoledne je to neskutečná jízda – vítr nad 20 uzlů, vlny k 5 metrům, rychlost okolo 7 uzlů a jasná obloha. Kačenka se ve spánku uhodila a má monokla.

čtvrtek 5.6.2008 – Nad ránem přichází několik sqolls a chvíli před polednem Fera v silném větru vyostří. Vyvlály se nám plachty a navíc jsem si všiml, že máme díru v hlavní plachtě. Ta se za několik minulých dnů probila o saling. Měníme ji za jinou, naštěstí jich máme dost. V poledne zbývá 1295 mil k Hiva Oa. Po obědě, wahoo s rýží, měníme plachty na motýla, protože slábne vítr a mění směr. Dnes měla Kačenka další nehodu, spadla ze schodů, rozbila si ret a narazila nos, naštěstí přistála na koberci a dopadla na ručičky. Se západem slunce měním kurz a plachty na zadobok, během noci balím kosatku.

pátek 6.6.2008 – Ráno opět přidávám kosatku, v poledne zbývá 1148 mil k Hiva Oa. K obědu je wahoo s těstovinami a špenátovou omáčkou. Odpoledne spousty sqolls a často prší. Na noc zmenšuji kosatku a Feru stáčím víc po větru.

sobota 7.6.2008 – Kačenka nás jako každé ráno budí před východem slunce. Dopoledne dolévám naftu a vodu z kanystrů, které máme na palubě. Kačenka mi vydatně pomáhá. V poledne zbývá 1012 mil k Hiva Oa. K obědu wahoo na kousky s těstovinami ve špenátovosmetanové omáčce s parmezánem. Celý den jedeme na motýla, až na noc se opět vítr mění na zadobok.

neděle 8.6.2008 – V noci a dopoledne žádná změna, čas trávíme hraním a čvachtáním ve vaničce s Kačenkou. V poledne zbývá 892 mil k Hiva Oa. K obědu Wahoo s rýží a cuketou. Odpoledne o kousek míjíme něco červeného pod hladinou, mohl to být klidně ztracený kontejner!!!

pondělí 9.6.2008 – Nad ránem zmenšuji kosatku a po snídani jde zpět. V poledne zbývá 746 mil k Hiva Oa. K obědu je wahoo s rýží a cuketou. Večer, před západem slunce, se těsně před námi objevil ošklivý černý mrak přes celý západní horizont. Vypadalo to jako fronta od západu, ale zastavila se, a pak se začala “vracet” zpět na západ a v noci se rozplynula. Každopádně jsem vše připravoval na změnu větru, která naštěstí nepřišla. Katy vycítila náši nervozitu a pořád se k nám tulila a říkala, že bouřka nebude a ať jde ten mrak pryč!

úterý 10.6.2008 –Ve 4:00 ráno, 650 mil od Markéz potkáváme první loď! Je to nějaká velká rybářská a asi míli od ní je osvětlená bóje. V poledne zbývá 608 mil k Hiva Oa. K obědu máme wahoo s rýží, rajčaty a cibulkou. Jitka prohlašuje že rybu už nemůže ani vidět… a přitom co by za ní jindy dala :-). Celý den máme zadoboční vítr a odpoledne s námi pohazují obrovské vlny, asi 4 – 5 m vysoké. Je dost náročné vařit za plavby, ale dnes je to extrém.

středa 11.6.2008 – Ráno po snídani měním plachty na motýla a plavba se zklidňuje. V poledne zbývá 473 mil k Hiva Oa. Vyhazuji asi 2 kg masa z wahoo, protože už ji nemůžeme ani vidět a k obědu máme těstoviny s krevetkami, olivami a paprikou. Se západem slunce se opět mění vítr a tak přehazuji plachty na zadobok, na noc nechávám pouze hlavní. Během noci potkáváme další rybářskou loď, ale tentokráte ji máme daleko za zádí.

čtvrtek 12.6.2008 – Celý den máme příznivý zadoboční vítr. V poledne zbývá 350 mil k Hiva Oa. K obědu je houbová polévka Vitana a omeleta se zeleninou. Na noc nám slábne vítr.

pátek 13.6.2008 – K ránu se stočil vítr a Fera si to sama namířila přímo na jih. Ujela tak asi deset mil než jsem změnil kurz a přehodil plachty na motýla. V poledne zbývá 236 mil k Hiva Oa. K obědu je polévka a později špagety. Kolem 16:00 hod. se točí vítr k severu a tak poprvé jedeme na zadoboční vítr s plachtami na levoboku. Už se nás nějak zmocnil pocit, že to máme téměř za sebou, ale najednou to vůbec neutíká! Přitom nám zbývají dva dny plavby a navíc slábne vítr.

sobota 14.6.2008 – Ráno přehazuji plachty opět na motýla. Během dopoledne k nám připluli delfíni, je celkem klidná hladina – konečně, tak jsme si jich všimli i na dálku. Jezdí nám u lodě a před přídí, Kačenka i my jsme nadšení a konečně máme nějaký kontakt s živou bytostí. V poledne zbývá 124 mil k Hiva Oa. K obědu máme těstoviny z pytlíku a zelí. Kolem 17:00 hod se nám na GPS ukazuje posledních 100 mil, ale zrovna jsme to zaspali. Chvíli předtím jsem Jitce schoval čokoládu pod GPS, ale než jí našla, tak se akorát roztekla :-). Večer ještě slábne vítr a tak se během noci víceméně plácáme.

neděle 15.6.2008 – V 10:37 ZEMĚ NA OBZORU! Po necelých 24 dnech jsme opět zahlédli obrys ostrova Hiva Oa! Netrvalo ale dlouho a opět se ztratil v oparu. V 11:30 balíme plachty a windpilota a posledních asi 40 mil dojíždíme na motor s autopilotem. Už skoro vůbec nefouká a navíc potřebujeme dobít baterky. V poledne zbývá 23 mil k Hiva Oa. K obědu máme špagety s pestem. Projíždíme kolem ostrova a kocháme se jeho nádherou, oba nás překvapila výška ostrova a to jsme ještě neviděli jeho nejvyšší kopec, který se schovával za hranicí mraků. Má 1276 metrů a doslova trčí z moře, my z něho nejprve vidíme jen špičku vystupující z mraků, při příjezdu do zátoky už ale můžeme obdivovat celou jeho mohutnost. Okolo 17:00 hodiny kotvíme v Atuoně na ostrově Hiva Oa (9°48,17S 139°01,88W). Hned nám přijíždí na pomoc Američan z vedlejší loďě a na dinghy nám vyváží záďovou kotvu. Při kotveví se nám prohání rejnoci kolem lodě a občas vyskakují vysoko z vody. Máme za sebou 3080 námořních mil za 24 dnů a 5 hodin. S průměrnou rychlostí podle GPS 5,4 uzle. Jsme šťastní, že to máme za sebou a máme všeho dost… Fera nám za tu dobu zarostla až do poloviny boků, takže hned spouštíme dinghy na vodu a okamžitě ji drhneme, něž nám to na ní naschne. Američani z vedlejší jachty jen závistivě sledují, jak pěkně nám to jde dolů (i když ne úplně dočista). Sami čekali tři dny a pak už to dolu nedostali… V zátoce je na místní poměry “narváno”, stojí tu dalších 7 lodí a dvě stojí před zátokou. Nutno říct, že všechny vypadají dost zbědovaně, tady máme velikou výhodu s tím, že naše loď je železná a nezachází jí tak barva jako u plastových. Všechny lodě připluli ze stejného směru jako my a všichni toho mají dost. Psychicky nejhůř jsou na tom Rakušani na katamaranu, kteří kousek od Galapág narazili do velkého kmene stromu a ten se jim zpříčil mezi trupy a do jednoho udělal díru. Ta se pak během plavby, jak trup pracuje na vlnách, zvětšovala a do lodě jim teklo čím dál tím víc. Přitom měli strach, aby se jim celá loď nerozpadla úplně! Celkově musím říct, že opravdu plavba přes Pacifik má úplně jiné dimenze než naše plavby přes Atlantik. Co se týká cesty sem, je to 3100 mil z Galapág, ale čtyři dny na Galapágách nejsou dostatečný odpočinek a pocitově tak musíte přičíst dalších 1000 mil! Navíc většina lodí na Galapágách řeší problémy typu přihlášení, úklid, vodu, naftu a různé závady, takže va finále máte sotva den klidu na nějaký výlet. Ten kdo vymyslel “nouzovou zastávku” na 72 hodin dobře věděl, že normální člověk toho víc nestihne… Navíc zde všude narazíte na malé ostrůvky bez jakéhokoliv zázemí a možnosti oprav, ale to nám s Ferou asi vyhovuje. No, je to strašná dálka… Pro úplnost dodávám výtah z Jitky dopisu domů:

Plavba nám naštěstí netrvala plánovaných 30 dní, ale jen 24. Ale i tak to bylo neskutečně dlouhé…, zdaleka jsme si to neužívali tak jako plavbu přes Atlantik…

Byli jsme hrozně urvaný, Katynka nám nedala chvíli pokoj, navíc Tichý oceán nebyl zdaleka tak tichý jak všichni říkali, měli jsme slušné vlny, chodily i skvols. Myslím, že nám neudělala dobře ta Panama, trvalo tam všechno moc dlouho. Kdybychom jeli okamžitě přes kanál bylo by vše asi lepší, takhle už jsme měli oba lodě plné zuby a vlastně jsme si od října ani neodpočinuli, to se na nás dost podepsalo a fakt jsme nemysleli na nic jiného, než na to abychom tam už byli!!! Byli jsme tak hotoví, že jediná síla, která nám zbývala se vydala pro Kačenku. Nebyli jsme schopní ani pořádně číst, i to nás hrozně vysilovalo. Měli jsme pocit, že nám to ani nemyslí:-). To jsme ještě nezažili. Navíc první dva týdny jsme ani moc nechodili na palubu, protože byly vlny a celkem dost chladno, i když slunce svítilo. Pak, jak jsme asi vyjeli ze studeného proudu se pozvolna oteplovalo a i nám to udělalo lépe a trávili jsme i nějaký čas na palubě. Katy nechtěla ven chodit vůbec, kromě denodenního koupání ve vaničce v kokpitu, a ani nevím, jak poděkovat výrobci Lega, protože to nás zachránilo:-)! Katynka si s ním opravdu vydržela půl dne hrát, skládá tak krásné a dokonalé věci, že z toho se Standou kolikrát úplně žasneme. Má všechno v dokonalé harmonii barev a tvarů, navíc vždy to, co postaví dává smysl a jde jí to hodně rychle a má propracované barevně i kostičky nebo dílky, které nejsou ani vidět… Šikulka. No a potom pohádky, ale ty ji bavily jen první 2 týdny, pak už ani na nic koukat nechtěla, to samé bylo i s knížkama. Prostě v té druhé polovině už nás nikoho nebavilo nic… , ale i přesto jsme přečetli každý 3 knihy(tím se vyčerpala zásoba nových knih) a jednu jsme si předčítali nahlas. Nakonec jsme skončili u pohádek pro Kačku a předčítali si nahlas Erbenovi pohádky :-), ty nás uklidňovali. Asi 4 dny před doplutím jsme vytáhli karty, to nám trochu zvedlo náladu, ale především to bylo tím, že už nám zbývalo tak málo do konce. No, plout to třeba 40 dní, tak nám z toho snad začalo houkat všem… Ale je to určitě tím, že jsme si prostě nikde neorazili a jedeme pořád naplno…ani ty Galapágy nám nepomohly, protože to bylo moc krátké a navíc jsme tam měli potíže a nervy s čerpadlem a celkově starosti s vodou a naftou, nebylo to tam moc jednoduché. A stejně musíme vždycky odpoledne na loď, protože Kačenka jde spát, takže ani jeden celý den na břehu… Ke všemu nám nedělalo dobře v lodi to, že jsme měli zadní vítr a tudíž nám téměř nešel čerstvý vítr dovnitř do lodě. V noci jsme těžko spali, nebo spíš nespali, protože jsme měli vydýchanou loď… Ale Fera jakoby tohle všechno tušila a jela jak o závod, té se opravdu nedá vyčíst vůbec nic, naopak nás velmi mile překvapila! Dělali jsme dokonce několikrát i přes 160mil za den a naše rychlost na GPS kolísala od 6 uzlů po 9 uzlů, což je nevídané! Ale jeli jsme s proudem a v období nejsilnějšího a nejstabilnějšího pasátu, proto i ty zmíněné vlny. Vlastně ani po dojetí na Hiva Oa se nás nezmocnila ta krásná euforie jako při přejetí Atlantiku. Navíc jsme lítali kolem lodě, byla hrozně obrostlá asi 80 cm nad vodoryskou, Standa jí musel celou odrbat rejžákem, což nebylo tak jednoduché. Kdybychom to nechali, tak už to dolů nedostaneme. Problém byl i s kotvením, museli jsme vyvézt i záďovou kotvu, zátoka je chráněna jen krátkým kamenným molem a chodí sem mrtvé nepříjemné vlny. Zátoka je celkem hluboká, ale malá a přeplněná loděmi. Teď během naší doby sem najelo 7 lodí a teprve dnes nějaké odjíždí. Zátoka je kouzelná, těžko se to popisuje, nad námi se tyčí hora příkře dramaticky se zvedající z moře do výše téměř 1300metrů. A vůbec všude kolem jsou vysoké úpatí kopců. Je to tu jak rajská zahrada, neuvěřitelně krásné, až to bere dech. A to jsme zdaleka nebyli v té nejhezčí zátoce, ty jsou na druhé straně ostrova, ale tam pojedem až s posádkou, teď máme hodně práce na lodi. Krásně to tu všude voní, palmy jsou tu doma, ne jak v Karibiku- dovezené, jsou i jednou tak vysoké (tam už Standa nevyleze…), ibišky mnohem sytějších barev než v Karibiku, vůbec všechno je tu barevnější i tráva svěže zelená. A všude tu rostou volně keře feferonek. Je tu hodně ptáčků, ženy tu všechny nosí květy ve vlasech, za ušima nebo rovnou celé věnce na hlavách, jsou milí, usměvaví, bez vrásek. Taky aby ne, protože tady slovo stres nemůže nikdy nikde zaznít, tady prostě neexistuje! Klima je tu příjemné, v noci, ráno a večer krásně svěže a chladno, první noc jsem se ani neprobudila, takhle jsem se vyspala naposledy doma. Ten náš spánek je asi taky tím faktorem, co se na nás při plavbě podepsal, vlastně jsme od října nespali ani jednou v klidu, já každou noc minimálně jednou vstávám… I při plavbě jsme teď byli tak urvaní, že jsme někdy nemohli ani mluvit a celý den jen pospávali, Katy vyžadovala taky polední spánek, ač nevyvíjela žádnou fyzickou činnost, ale to neustálé houpání je samo o sobě vysilující…

Už rozumím tomu, když nám pan Varšány (obeplul jako první Slovák svět na plachetnici za 1,5 roku) říkal, že už by to nikdy nejel, že je to strašný… Při tom na něm bylo vidět, že mu to ale moc schází… My od konce října napluli 7500mil a už toho prostě občas máme také plné zuby…

Včera jsme vyrazili do místního města, ale při zjištění stavu osídlení se vlastně nejedná o žádné město, ale o vesnici asi poloviční než Dubičné… Ale jsou tu samé obchody, ve kterých stejně nic moc nemají. Jen dvoje potraviny jsou dobře zásobeny, ale ty ceny… Navíc pro nás bylo nepříjemné zjištění, že tu neplatí €ura, ale používají vlastní měnu, a to Polyn.franky. Takže jsme asi hodinu strávili v jediné prťavé bance. Za 1€ jsme dostali 120 franků. Víno tu stojí okolo 1800, džem 200. Za pohledy jsme na naše peníze nechali asi 600,-Kč!!! Objevili jsme tu dvě restaurace, jedna z nich je pizzerie, ceny v přepočtu od 12€, to je dobré, ale otevírají až v 19 hod., je to pěšky 2 km a Katy by to tam nevydržela se spaním, tak si asi budeme muset nechat zajít chuť… Jo, já už se tak těším, až mi ji někdo alespoň na hodinku pohlídá… Jinak je to ale naše zlatíčko, je moc hodná, ale energie má na rozdávání… Včera jsem se musela smát, přiběhla ke mě a říká mi, že Jurášek šel na výlet malýma schůdkama! Začala říkat Standovi Jurášku, jako má Popelka svého bělouše. On jí Standa musí dělat koníčka a vozí ji na zádech po lodi, Katy si na něho položí prostírání jako sedlo a už jedou. Taky umí spoustu písniček a vypráví svým plyšákům pohádky. Ale jednoznačně nejoblíbenější hračka je Bohoušek, ten zajíček, tomu dělá postýlku, přikrévá ho, dělá mu mlíčko a spinká s ním. Včera drhla se Standou palubu, chce se vším pomáhat, jenže to nám potom všechno trvá třikrát tak dlouho :-).Jinak se tu nedá koupat, všichni se na nás dost divně dívali, protože hned po zakotvení skočil Standa s Katy do vody..je tu prý hodně žraloků, ale nikdo zatím žádného neviděl, prohání se tu jen spoustu velkých rejnoků. Ale žraloci tu asi budou, mají tu všude vyvěšené druhy, které se tu vyskytují, a je jich fakt dost… Markézy nemají korálové ryfy, takže je to tu pro ně vše přístupné z volného moře. Pak vás asi bude zajímat co měla Katy za pády cestou, bylo to až při posledním týdnu na začátku, myslím, že na tom začínala být stejně jak my, taky už jí moc nepracovala hlavička, chodila jak bez přemýšlení. Spadla nám v salonu ze schodů, naštěstí ne úplně shora, ale i tak měla rozražený ret, naražený nos a kolínko. Seděla pak asi 2 hodiny s mokrým kapesníkem na pusince. Pak si udělala moncla ve spánku a jednou upadla nějak na Standu a prokousla si trochu spodní ret. Je ale statečná!

pondělí 16.6.2008 – Ráno po snídani překotvujeme Feru a hned potom se vydáváme do města. Městečko Atuona je v podstatě ve vedlejší zátoce. Ostatní jachtaři nám doporučují zkratku po pláži. Je to sice horší cesta a musí se přebrodit řeka, ale zato je to delší… Další “výhoda” této zkratky je, že vás nikdo nesveze! Hned jak jsme vylezli zpět na silnici, staví nám auto a zbytek cesty se vezeme. Atuona je “město” na největším ostrově Markéz. “Centrum” je jedna silnice kolem které je pošta, policie, banka, gendamarie, turistické centrum a 5 obchodů. Vše v miniaturním vydání :-). Kousek stranou jsou musea J.Brela a P.Gauguina, za nimi fotbalové hřiště s perfektně udržovaným trávníkem. Domečky místních jsou roztroušeny po okolních kopcích a téměř nejsou vidět. Naše první cesta vede na gendamarie, kde se musíme přihlásit. To probíhá v pohodě a za deset minut odcházíme s hotovými papíry. Jen musíme na poště poslat Crewlist do Papeete. Další zastávkou je banka, protože zde k našemu překvapení neplatí Eura, ale Polynézské Franky. Pak zjišťujeme kde je jaký obchod a na poště posíláme dopis do Papeete a kupujeme kartu na internet. Jeden počítač a Wifi internet je pouze na poště. Cestou zpět už sotva pleteme nohama a Kačenka je tak unavená, že mi usíná za krkem… Jdeme zkratkou… Odpoledne se opět věnujeme úklidu – Jitka uvnitř, já s Kačenkou venku. Večer sedíme na palubě, povídáme si, popíjíme portské a je nám báječně! Jsme tady a chvíli nikam nemusíme…!!!

úterý 17.6.2008 – Dopoledne dopisujeme deník a pak jedeme na břeh vyprat matrace. Kačenka je nadšená když dostává hadici s vodou na hraní :-). Odpoledne odjíždí sousední katamaran a hned začíná být rušno. Na jeho místo se “tlačíme” my a zároveň Francouz kotvící vedle nás. Francouz ale kotví tak blbě, že musím ještě znovu vytahnout záďovou kotvu a hodit ji o kus na stranu, takže už nestojíme úplně proti vlnám a trchu se houpem… Navečer se vydáváme na procházku po okolí a na molo. Pak Jitka vaří večeři a pokračujeme v dopisování deníku. Zároveň kopírujeme data a fotky z počítače na externí harddisk, protože náš notebook už se s námi pomalu odmítá bavit…

středa 18.6.2008 – Ráno přijíždí cruiseship a na molu, kde se normálně parkují dinghy je rušno. Domorodci vše nazdobili květinami a nás z Fery vytáhl zvuk bubnů. Balíme kameru, foťáky a počítač a vyrážíme na břeh. Nejříve si natáčíme a fotíme muzikanty kteří bubnují na břehu. Za nimi je krásně vidět naše zátoka a 1300m vysoká hora nad ní. Jen pohled na Feru nám zakrývá sousední loď. Když jeden muzikant chce aby si Kačenka taky zabubnovala, tak ta se ho bojí a utíká. Obdivujeme a fotíme jejich bubny, vyrábí je jeden umělec na Markézách a jak se následně dozvídáme, začal s opětovnou výrobou těchto nástrojů až v roce 1989. První buben okopírovali z Tahitského muzea, bubny jsou až 1,5m vysoké s vyřezávanými ornamenty a bývají z jednoho kusu dřeva, ponejvíce z chlebovníku (uru). Místní obyvatelé se pyšní i krásným tetováním, které se ale vrátilo mezi lidi také ve velmi nedávné době, i když má svou kolébku právě v Polynésii… Ale mysionářům se podařilo vymítit i toto… Potom vyrážíme do města. Ujdeme asi 300m a staví nám domorodec s dredy na hlavě i na vousech, tak se opět vezeme. Domlouváme rezervaci na pronájem auta, abychom mohli vyzvednout kluky na letišti a z ceny se nám podlamují kolena… V přepočtu vychází 140 € na den + benzín! Na poště pak odesíláme a stahujeme Emaily. Počítač s sebou táhneme zbytečně, protože s námi opět úplně nespolupracuje a nechce nám otevřít jekékoli stránky na webu… Alespoň jsme z něho vytahli co jsme si napsali a připravili k odeslání. V obchodě pak kupujeme bagety a na ulici rajčata. Na travnatém prostoru vedle banky domorodci grilují místní jídla, jako ochutnávku pro turisty z cruiseshipu. Byli jsme také pozvaní, ale nějak jsme neměli chuť a radši jsme dali přednost čerstvé bagetě. Místní lidé jsou neuvěřitelně milí a totálně v klidu. Nikdo nikam nechvátá a vypadá to, že nikoho ani nic netrápí. Cestou zpět jdeme polovinu cesty pěšky. Kolem jezdí auta plná turistů mířících zpět do přístavu a teprve až na druhou pol. cesty se nám daří stopnout poloprázdné auto. Odpoledne pracuji na palubě a Jitka drhne lednici a loď uvnitř. Říká, že máme takový nekonečný “vánoční” úklid… Večer k nám jede na večeři Švícar Martin, který už podruhé pluje okolo světa a tak je o čem povídat. Nicméně jsme všichni unaveni a jdeme brzy spát (jak je v Polynésii zvykem, tady po 21h. nikoho nepotkáte, natož aby byla otevřená restaurace, tedy pokud je vůbec nějaká:-).

čtvtek 19.6.2008 – Po snídani dopisuji deník a Jitka pokračuje ve “vánočním” úklidu. Odpoledne jdeme na hezkou procházku do kopců nad zátokou. Prohlížíme si domečky místních. Některé, tedy asi většina, jsou opravdu na nádherných místech a u každého stojí většinou nové, velké terénní auto. Místní si určitě nežijou špatně! Navíc všude mají spoustu ovocných stromů, ze kterých padá přezrálé ovoce, které nikdo nejí. Na druhou stranu každý strom někomu patří a tak je třeba vždy se zeptat, jestli je možné to či ono ovoce nasbírat. Většinou ale asi nikdo neodmítne. Večer Kačenka dostává horečku.

pátek 20.6:2008 – Kačenka má stále horečku a je celá nesvá. Jitka jí opět dává “medicínku,” která jí nechutná, ale nakonec pomůže. Odpoledne přijíždí naši kamarádi na katamaranu Ischani. Leoni pobíhá po palubě a huláká na Kačenku. Přeplavba z Galapág jim trvala jen 20 dnů, ale z toho tři dny motorovali.Jitka dostává odpoledne také teplotu a tak s Kačkou přebývají v lodi a koukají na pohádky.

sobota 21.6.2008 – V pět ráno vstávám, dělám Kačence mlíčko, pouštím pohádku a běžím do Atuony pro čerstvé bagety. Beru dvě navíc, jako “překvapení” pro Ischani. Dnes začíná pro změnu marodit Jitka, Kačence už je dobře. Já trávím dopoledne na Ischani a povídáme si zážitky z plavby a celkově Kryštofa a Annu hodně zajímají naše plány do budoucna. Mám pocit, že se čím dál víc obávají návratu do “normálního” života v Rakousku :-). Domlouváme se na večer, že se sejdeme v Atuoně na slavnostech a pak společně půjdeme na pizzu. Odpoledne je Jitce o dost lépe a tak vyrážíme do “města”. Jdeme kus pěšky a pak nám sama staví pani s Cliem, která nás veze až na místo slavností. Dnes hraje hudba a všude kolem je spoustu dětí. Kačenká dovádí s Leoni a já je musím pořád honit! Pak se na mě obě vrhnou a úplně nejradši jsou, když mě mohou povalit na zem… :-). Asi po hodině odcházíme do restaurace na pizzu. Každý si objednáváme jednu, ze které sníme asi třetinu a máme dost! Porce jsou obrovské! Není divu, že tu tak osmdesát procent lidí vypadá jak bojovníci sumo! Z restaurace nás k lodím veze asi stokilová servírka…

neděle 22.6.2008 – Jitce se opět přitížilo a nasadila si “rychlé” antibiotika. Já se sterám o Kačenku a jdu s ní na břeh – na výlet s motorkou. Na břehu se potkáváme s Martinem, který si zrovna veze manželku a dceru z letiště. Hned se tady seznamujeme a dozvídáme se, že jejich malá rozumí česky! Jsou jí čtyři roky a je velká jako naše Kačenka.

pondělí 23.6.2008 – Dopledne se opět starám o Kačenku. Když pak v poledne s Jitkou spinká, mám čas udělat nějakou údržbu na Feře. Čistím a natírám lukny a odřená místa na palubě. Také čistím dinghy a navlékám nové perseniky na motor a nádrž. Ladím novou stříšku nad kokpitem a jiné drobnosti.

úterý 24.6.2008 – Dáváme vyprat dva pytle špinavého prádla. V poledne vyrážím vyměnit peníze a vyřídit nějaké e-maily. V bance jsem akorát po polední pauze, ale jsem čtvrtej na řadě a než se dostanu na řadu uběhne přes hodinu! Na poště potřebuji koupit kartu, ale přede mnou je jedna paní u okénka a tak čekám asi třicet minut… Na Feru se vracím kolem půl páté a den je pryč…

středa 25.6.2008 – Dopledně opět “běžím” na internet. Dnes nejsem na nikoho odkázán a tak jsem už v poledne zpět. Celé odpoledne pak připravuji Feru na příjezd Vaška. Ten ale nakonec nesehnal letenku z Papeete a tak přiletí až s Pájou a Jirkou. Jitka se stále léčí, ale už je jí lépe. Navečer nám dováží vyprané prádlo. Jitka ho na lodi prohlíží a je jí do breku, za neuvěřitelně vysokou cenu nám obarvili polovinu oblečení! Mezi tím i všechny její nové věci z Panamy, ze kterých měla takovou radost…

čtvrtek 26.6.2008 – Dopoledne naposledy dávám sušit vyprané matrace, je to úplně na den, že včas proschly! Doklízím co je potřeba a odpoledne, když se Kačenka vyspinkala, jedeme na návštěvu k Martinovy. Jedeme tam ale zbytečně, protože Kačenka “na tu pirátskou loď” nechce! Brání se a fňuká. Jedeme tedy na břeh společně s Martinem, Theres a jejich dcerou, jdeme na zmrzlinu k benzínové pumpě. Odpoledne jsem s Kačenkou na Ischani. Leoni a Kačenka si spolu moc hezky hrajou a tak se vracíme skoro za tmy. Kačence ani nevadí, že “maminka pláče doma na Feře”. Na večer se vracíme na loď, kde na nás podle Kačenky čeká ,,plačící a tesknící” maminka s večeří.

pátek 27.6.2008 – Ráno a celé dopoledne “načisto” uklízíme loď a připravujeme ji na příjezd posádky. V 11:00 přijíždí Angelo se svým Landroverem a společně jedeme pro kluky na letiště. Pro mě je to poprvé co se vydávám tímto směrem. Letiště je přímou čarou asi 5 km, ale cesta autem trvá 30 min. Když tam dorazíme, mám pocit, že se zde sešla polovina ostrova! Je tu asi 100 lidí kteří čekají na přílet malého letadélka! Já jen tak projdu okolo odbavení a vycházím na druhé straně haly – stojím kousek od přistávací dráhy. Letadlo přistává na čas a já na něj mám nádherný výhled. Je nádherné jak vylétlo z mraku a zalétá do prosluněného údolí, jen mě mrzí že nemám kameru! Během deseti minut už z něho vystupují lidé a mezi nimi i Pavel, Jirka a Vašek, neše posádka na plavbu přes Francouzskou Polynésii. Po návratu na Feru se kluci “ubytují” a ještě se pěšky vydáváme do Atuony. Cestou zpět se stavíme na večeři v pizzerii. Já s Jitkou a Kačenkou máme jednu pizzu, Vašek druhou a Jirka s Pavlem si dávají syrovou rybu se salátem. Poisson cru – místní specialita, syrová ryba nakládaná v kokosovém mléce. Kluci jsou z cesty zcela vyčerpáni a Pája dokonce usnulnad jídlem. Zpět na Feru se necháváme odvézt.

sobota 28.6.2008 – Na osmou ráno běžím do půjčovny pro auto. Půjčujeme si Toyotu Hi-Lux za 160 EUR na den, do malého Suzuki se nevejdeme a rozdíl v ceně je stejně jen 20 EUR. V půjčovně mě čeká slečna a převáží mě svým Hummerem H3 k pumpě, kde stojí “naše” Toyota. Tu si převezmu a vracím se pro ostatní na loď. Posnídáme a vyrážíme nejdříve na nákup a pak na výlet. V Atuoně probíhá nějaká “ženská” soutěž o nejhezčí květiny, jen škoda že prší… Jitka s Pavlem jsou v samošce a my ostatní koukáme na zahájení soutěže. Když je nakoupeno tak s Jirkou, Jitkou a Kačenkou vezeme nákup na Feru, poté se vracíme pro Pavla s Vaškem do Atuony a společně jedeme na výlet po ostrově. Nejdříve jedeme po krásné asfaltové silnici směrem na letiště. Asi 300m od letiště je křižovatka, kde tentokráte odbočujeme vpravo. Jaké je ale naše překvapení když 50m za křižovatkou končí asfalt a zbylých 45km jedeme po neupravených “polních” cestách. Serpentyny vysoko nad útesy vypadají, jako by tudy jen projel bělorus a prostě “udělal” cestu. Žádné svodidla, značení a nebo “zpevnění” silnice třeba jen štěrkem! V jedné zatáčce si dokonce musím najet a couvnout, abych vytočil neuvěřitelně ostrou zatáčku a přitom nespad z vysoké skály! Ale jsem rád, že máme pořádné auto a řízení si opravdu užívám! Cestou třikrát stavíme a mačetou sklízíme banány, jednou jsem uklouzl a málem skončil jako trs banánů – někde hluboko dole pod srázem… Po téměř třech hodinách jízdy dojíždíme do cíle, do archeologického naleziště Ipona nad vesničkou Puamau. Zde je údajně nejvýznamější naleziště z předmarkézké civilizace. Na kameném prostranství, zde stojí pět kamených soch tii. Nejvyšší z nich je 2,67m vysoká a všechny působí úžasně! I to místo pod vysokou skálou a s džunglí kolem je prostě nádherné! Asi po hodinové prohlídce, na konci které sklízíme limetky z jednoho keře stojícího poblíž, se vydáváme na cestu zpět. Při návratu ještě stíháme zajet do Atuony na prohlídku hřbitova, kde mají svůj hrob malíř Paul Gauguin a zpěvák Jacques Brel. Po lehké večeři na Feře a hodině odpočinku vyrážíme opět do Atuony, dnes je volba miss a missák Hiva Oa! To si přece nemůžeme nechat ujít! Jen Jitku mrzí, že musí zůstat doma s Kačenkou, která dnes už má cestování dost a jde spinkat. Volba Miss a missák Hiva Oa probíhá v tělocvičně v Atuoně. Sjelo se zde veliké množství lidí z celého okolí. Vstupné 500 PF, sedí se na tribuně a pod námi je molo ozdobené květinami a trsy banánů. Všude běhá spousty dětí a všude je spousty občerstvení. Od různých jídel až po vnikající domácí buchty :-).

Program začíná zpívanou modlitbou, kdy “zpěvák” s mikrofonem začíná zpívat a postupně se všichni přidávají. Pak představení sedmi soutěžících děvčat v tradičních “oblecích” a v prvním kole domorodé tance – nádhera! Po krátké přestávce nastupuje pět kluků v domorodých “oblečcích” a opět předvádí své tance. Dva z nich doprovází veký buben a tak je to pěkné, ti ostatní ale působí spíš komicky. Následovala promenáda v plavkách, večerní obek, pak nějaké plážové šaty… pak se vše nějak začalo táhnout a vléct, do toho vyhlašování dopolední soutěže květin… a pak už jsme my únavou nevydželi a po jedenácté večer odjeli zpět na loď… takže nakonec ani nevíme, jak to dopadlo…

neděle 29.6.2008 – Ráno před osmou jedu s Pavlem vrátit auto. Jsem trochu nervozní, aby nám ještě nenaúčtovali umytí, protože naše auto je koule bahna. Asi jsou zvyklý a tak to dopadlo dobře, ještě i stíháme poslat pohledy na poště. Při naloďování na dinghy Pája zavrávoral a spadnul do vody. Ještě jsem na něho zavolal ať neutopí kameru a byl tam! Kameru zachránil a nenamočíl, ale telefon měl v kapse u kalhot… Ještě všichni jedeme na břeh a doplňujeme vodu a probíhá sprchování na břehu. V poledme pak vytahujeme kotvu a na motor přejíždíme na vedlejší ostrov Tahuata. Kotvíme v zátoce Hanamoena (9°54,40S 139°06,32W), před krásnou pláží. Po zakotvení a “pauze” na kafíčko balíme dinghy a jedeme šnorchlovat do vedlejší zátoky. Večer pohoda a klídek. Pája rozebírá svůj mobil a snaží se ho zachránit. Všechny nás tím baví a podle toho, jak ten tel. vypadá nevěříme, že by ještě někdy mohl fungovat.

pondělí 30.6.2008 – Ráno mě budí Pája, jak křičí že máme žraloky hned vedle lodě. Krátký pohled mi ale stačí na to, abych poznal mantu, která si “hraje” asi 15 metrů od Fery! Neváhám ani vteřinu, beru si masku a ploutve a hurá za ní! Bez problému jsem ji dohnal a pak s ní nerušeně plaval. Možná plavala spíš ona se mnou :-). Měla možná metr a půl rozpětí a neustále kolem mne kroužila, nejbíž se přibližovala tak na 50 cm! Asi po deseti minutách připlaval Vašek a trochu ji poplašil, já se proto otočil a odplaval. Mantu to ale asi bavilo a tak byla během minuty zpět a kroužila tentokráte kolem Vaška. Už ji pak ani nepoplašilo, když k ní dorazili i Jirka s Pájou. Poté co se všichni “pobavili”, podávala Jitka snídani a všichni jsme se rozplývali, jak to bylo krásné! Vaškovi se dokonce podařila i její pěkná fotka. Dopledne pak kluci trávili na pláži, kde jim místní nabýzeli grepy a limetky, ty jsme pak s dinghy dovezli na Feru. Dvě tašky limetek a tašku grepů pak kluci dobrovolně “zaplatili” čtyřmi chlazenými pivy. Ve 13:30 vytahujeme kotvu a přejíždíme do další zátoky na jihu Tahuaty asi po 20 minutách začíná pršet. Zátoka je sice krásná, pod vysokými horamy a se spoustou palem, ale pořád tu prší a prší. Děláme jen kolečko a vracíme se zpět do zátoky Hanamoena, kde není po dešti ani památky. Sotva jsme zakotvili, přijíždí Kryštof a nabízí nám tři pěkné ryby. Než nám je ale dá, varuje nás, že jsou od místních jako jedlé, jenomže… když je domlouval, tak mu rybáři tvrdili, že zde ciguatera není, a když pro ně dojel s Leoni (3,5roku) tak mu zase řekli ať je malá nejí, že tu přeci jen někdy je… a tak se rozhodli ryby nejíst vůbec a přivezli je s tímto vysvětlením k nám. Naši kluci se rozhodli je sníst jed ne-jed. A tak je Jirka připravil a ugriloval. Moc si pochutnali a… přežili…, my se hostiny neúčastnili. Ryby bylo i na další den.

Markézy úterý 1.7.2008 – Tuamotu – Tahiti – Raiatea – Bora Bora úterý 29.7.2008

úterý 1.7.2008 – Po snídani se koupeme a začínáme balit Feru na další cestu. Já ještě musím na stěžeň vyměnit žárovku na trojsektor a upravit ložisko rolfoku. Pak balíme dinghy a ve 12:30 vyplouváme na 439 mil vzdálený atol Takaroa v souostrový Tuamotu. Hned u zátoky vytahujeme plachty, které za dvacet min. znovu balíme a v dešti na motor jedeme asi dvacet mil. Pak začíná foukat tak opět vytahujeme plachty a spouštíme Windpilota. Fouká předoboční vítr, který se postupně točí na zadobok. V noci ještě několikrát prší, ale pak už je pěkně. Od podvečera se střídáme po čtyřech hodinách na službě “u kormidla”.

středa 2.7.2008 – Pohodový den na moři. Denní služby necháváme tak nějak volné, kdo je zrovna venku tak dává pozor na jiné lodě – teda ne, že bychom nějakou potkali, jenže člověk nikdy neví… V poledne nám zbývá 309 mil do cíle.

čtvrtek 3.7.2008 – Den jako včera, pouze malinko zpomalujeme. V poledne zbývá 184 mil do cíle. Den trávíme poleháváním na palubě na sluníčku, četbou a sledováním filmů. Pája neustále opravuje svůj mobil :-). A je celý nesvůj, že nemůže nikomu napsat ani zavolat, stejně by to nešlo, není dosah…

pátek 4.7.2008 – Zpomalujeme ještě víc, jinak je krásně. V poledne zbývá 71 mil do cíle a tak se rozhodujeme ztrávit ještě noc na moři. Se západem slunce zpomalujeme loď, necháváme pouze hlavní plachtu. Jinak jsem krásně odpočatej, je znát když se na službách střídáme…

sobota 5.7.2008 – V 7:00 priplouváme k vjezdu do atolu Takaroa (Tuamotu). Stojí zde již jedna plachetnice a tak nám trvá půl hodiny, než najdeme kousek místa na zakotvení (14°32,25S 146°21,62W). Všude kolem padá hlobka do desítek metrů a do atolu nejde pro malou hloubku cca 1,5 – 2 m zajet. Po zakotvení spouštíme dinghy na vodu a jedeme na prohlídku ostrova, kde žije i většina obyvatel tohoto atolu. Na druhou stranu ostrova je to asi deset minut Kačenky chůze! Ale jsme rádi, že se můžeme projít po pevné zemi. Navíc se zrovna vykládá zásobovací loď a tak je “v přístavu” rušno. Kupujeme si čerstvé pečivo – něco jako naše kobliha bez mermelády a nemá to tvar kuličky, ale osmičky. A je to moc dobrý :-), i když já mám rád všechno sladký… Vesnici – ostrov oběhneme dvakrát dokola a v poledne se vracíme na oběd na Feru. Původně jsme si chtěli dát oběd na ostrově, ale neexistuje zde žádná restaurace! Taky pro koho :-). Po obědě jdeme šnorchlovat na útes u vjezdu do kanálu. Já jsem spokojen, viděl jsem i žraloka, ale Pája se vrací celej utrápenej na loď. Nefunguje mu kamera a navíc mu teče do jeho nového vodotěsného pouzdra AQUABOX, které si koupil právě kvůli této cestě. Na Feře se pak snaží najít v čem je problém, ale bezvýsledně. Pod vodou mu nefunguje infra ovládání kamery, a ani neví, kudy teče do pouzdra. Od Angličanů z vedlejší lodě dostáváme dva pěkné, harpunované kanice. Popisují, jak jim každou druhou střelenou rybu seberou žraloci, dřív, než ji vytahnou na člun. V 17:00 máme opět vše sbaleno a opět pokračujeme v cestě, tentokráte do 105 mil vzdáleného kotviště v atolu Ahe. Jedeme na zadobok a vítr super!

neděle 6.7.2008 – Po velmi rychlé přeplavbě zpomalujeme v závětří atolu Ahe a na 11:00 zajíždíme dovnitř. Čas nebyl úplně ideální, protože proti nám byl proud přes pět uzlů. Na plnou rychlost Fery postupujeme rychlostí pouze 1,2 – 1,4 uzle proti dnu! Mám pocit, že vjezd do atolu trvá věčně! Kousek za vězdem se situace zklidňuje a tak po další hodině jízdy, teď už na motor, kotvíme u vesničky Tenukupara v atolu Ahe (14°32,25S 146°21,62W). Opět jde dinghy na vodu a tentoktáte i kajaky. Kačenka v poledne spinká a tak se kluci vydávají sami na výlet v kajacích. Když později zkompletuji motor na dinghy, doháním je se studeným pivem. Odpoledne se pak všichni vydáváme na procházku do vsi. Kačenka si chvilku hrála s místními dětmi, ale moc si nerozuměli. Pak jsme potkali místní kluky, kteří se živí kultivací černých perel na jedné farmě. Jdeme se s nimi na nějaké perly podívat. Prohlížíme si je dlouho, snažíme se nějaké vybrat, ale skoro všechny jsou krásné a jde to těžko… Domlouváme se, že se přijdeme podívat druhý den, jak dělají svou práci a že si vyměníme peníze a nějaké perly určitě koupíme. Cestou zpět přes vesnici potkáváme nějakého domorodce s pečivem. Ptáme se, kde ho můžeme koupit, ale jen se směje, pak něco zahuláká a ukazuje o kus dál. Tam už se na nás směje bezzubá babička a každému nám dává jednu “místní koblihu”. Ještě se nám ji povedlo přemluvit, aby nám jich pár prodala i sebou. K večeři Jirka griluje kanice z Takaroi, téma večer je opět ziguatera. Kluci mají pocit, že to riziko beru až příliž vážně. Čtu jim o tom něco z “jachtařské” knihy od Jimyho Cornela. Ziguatera se vyskytuje ve všech tropických mořích, ale asi nejhůř je na tom právě Francouzská Polynésie! Po večeři si pouštíme film.

pondělí 7.7.2008 – Hned po snídani vyrážíme na břeh a naše cesta vede nejdřív vyměnit peníze na poštu. Jenomže, na poště peníze zrovna nemění, banka nebo bankomat tu také není a tak máme pouze Eura a dolary. Nevadí, jdeme tedy rovnou na perlovou farmu. Ta je na konci vesnice, dřevěný domeček na konci dlouhého mola. Tam už jsou všichni v plné práci. Sledujeme jak pootevírají perly a “chirurgicky” vyjímají perly. Na jejich místo se vkládají kuličky o velikosti vyjmuté perly, zhotovené ze “shránky” ústřic perlorodek. Tento postup se u každé ústřice opakuje maximálně 3x. Prohlížíme si hromadu perel, vybíráme, vybíráme a vybíráme… Nakonec si každý nějakou tu perlu kupujeme :-). Jen Kačeka dostává dvě perly jako dárek! Jednu menší stříbrnou – krásnou a druhou zelenou – “kazovou”, ta je “šišatá”, ale také krásná! Klukům se líbí mé sluneční brýle, nabízím jim mé starší a později jim je vezu. Myslel jsem to jako dárek, ale na další návštěvě byla úplně jiná nálada a já za brýle dostal další tři perly! Kluci už mají hotovo, baví se a pokuřují távu. Vracím se na Feru a nadšeně ukazuji další perly. Pájovy to nedá, bere své nové brýle a jedeme znovu “měnit”. Přibalujeme pár venezuelských piv a nějaké limetky a banány z Markéz. Tady toho mimo kokosů moc neroste! Pájovy brýle se zalíbili majiteli farmy. Ten si je nasadil a řekl Pájovi ať si vybere… 🙂 Vracíme se na Feru a Pája jede na kajak za Jirkou a Vaškem. K nám na Feru přijíždí majitel jiné farmy, nabízet své perly k prodeji. Je ale drahej a když mu ukazuji naše perly tak jen kouká! Asi jich máme moc 🙂 a to jsem mu ani neřek na co nás přišli! Po návratu kluků a po kafíčku se balíme k odjezdu. Máme ale problém se zaseklou kotvou a tak musím pod vodu. Řetěz je v 16 m hloubce zaseklý pod obrobským korálem a dá mi dost práce ho uvolnit! Celkově máme půl hodiny zpoždění a já jsem nervozní, abychom stihly výjezd z atolu za světla. Podařilo se. Proud byl opět proti nám, t.j. do atolu. Rychlost proudu tentokrát “jen” okolo čtyř uzlů, s lehce rozbouřenou vodou. Sotva jsme projeli, zapadá slunce. Vytahujeme plachty, Windpilota a pokračujeme na další atol – Rangioru. Jedeme po větru na motýla a je klidná noc.

úterý 8.7.2008 – V 9:00 balíme kosatku a odpojuji Windpilota. Jsme těsně před vjezdem Tiputa do atolu Rangiora. Projíždíme na klidné vodě a v 9:30 kotvíme západně od vjezdu (14°58,08S 147°38,68W). Dopoledne foukáme flašky, koupeme se a odpočíváme. V poledne si bereme kajak a s Jitkou a Kačenkou jedeme na výlet. Procházíme se po břehu, a konstatujeme, že z lodě tu pláže vypadají nádherně, ale realita je poněkud jiná… Ale na pohlednicích a fotkách vypadají báječně, co na tom, že se na nich nedá ležet a koupat se. Ve 14:30 jedeme na ponor na pot.lokalitu Aquarium. Nedřív jdu pod vodu s Jirkou, pak s Pájou. Ponory jsou fajn, s Jirkou potkáváme dokonce sedm žraloků! S Pájou “jen” dva. Večer jdeme na několikakilometrovou procházku do restaurace a na internet. Kluci si cestou posbírali a otevřeli pár kokosů na svačinku. Je to opravdu dálka, ale máme tak strašnou chuť dát si něco v restauraci a popít k tomu vínečko, že jdeme a jdeme! Nakonec přicházíme k zavřené restauraci, snažíme se doklepat personálu, protože už by měli mít otevřeno. Nakonec se to daří, jsme první hosté a nedočkavost z nás asi září:-)! Dáváme si dobrou večeři, vypijeme všechny zásoby bílého muškátu, Katy postaví několik kopiček z kamení, Jirka si zahraje na číšníka (personál nestíhá,) pak ještě sladká tečka a úplně spokojení se necháváme od majitelky odvést na loď. Velmi příjemný den!

středa 9.7.2008 – Ráno jedeme s Pájou koupit bagety k snídani. To se ukazuje jako docela problém, až v třetím obchodě se nakonec smilovali a tři bagety, které měl někdo zamluvené, nám prodali. Přitom Páju chytla nákupní horečka a tak máme tři bagety a plný batoh… :-). Po snídani všichni jedeme šnorchlovat do průlivu. Zde se v proudech zdržují velké ryby a my máme štěstí na velké rejnoky, které se mi daří i slušně nafotit. Jitka s Katy se procházejí po ostrově a sledují prázdný člun, který za sebou v průlivu taháme. Po návratu na Feru foukáme flašky a jedeme na další ponor. Tentokrát jdeme pod vodu všichni – tedy já, Jirka a Pája. Opět vidíme žraloky, ale celý ponor stále doháníme Páju… Večer pak všichni jedeme do krásného hotelu Kia Ora na Polynézské tanečky. Ještě se musíme dojet převléct do košil, protože do hotelu nás v tričkách nepustí… Holky tancování očividně baví, jen ta nekvalitní reprodukovaná hudba trochu kazí dojem.

čtvrtek 10.7.2008 – Ráno se opakuje historka s Pájou a nákupem baget, jen já s Kačenkou zůstávám u internetu na poště. Po snídani vytahujeme kotvu a přejíždíme k Avatoru – druhému vjezdu do atolu. Změnil se ale vítr a až na místě zjišťujeme, že zde není kde zakotvit. Nezbývá než se vrátit. Tentoktát kotvíme víc v zátoce (14°58,27S 147°38,29W). Odpoledne nám už jen leje a leje. Neděláme nic, jen lenošíme a koukáme na filmy. Navečer zkoušíme chytat pitnou vodu do stříšky, daří se nám 60 litrů!

pátek 11.7.2008 – Pršelo celou noc, ale ráno už je lépe. Po snídani se vydáváme na procházku, uvažujeme, že bychom si půjčili kola na objetí ostrova, ale nakonec se na procházce zdržíme moc dlouho a výlet na kolech bychom už nestihli. Scházíme se v restauraci na molu a dáváme si kávu. V poledne se vydáváme na další ponor. Jdeme opět na lokalitu “Aquarium”. Ponor se nám mimořádně povedl a útesového žraloka bělocípého téměř tahám za ocas, chybí sotva 20cm… Jirka je hned vedle mne a Pája nás “jistí” opodál. Po ponoru jedeme na molo do restaurace na oběd. Mají velké porce, dobré jídlo a na místní poměry slušné ceny. Jediný “problém” je, že platíme v Eurech a musíme skoro hodinu čekat, než nás přijde zkasírovat majitelka (ta je tak prostorově výrazná, že když sedne do velkého džípu, i ten se okamžitě nakloní na její stranu…pravá Polynézanka). Celou dobu se ale bavíme krmením rybyček, kterých je tu spousty. Nakonec sledujeme i zápas murény s chobotnicí, Katy o něm ještě dlouho vypráví! Po návratu na Feru si dáváme kafíčko a vše balíme k odjezdu. V 17:10 vyplouváme na 215 mil vzdálené Tahiti. Čas vyplutí nebyl zrovna ideální a ve výjezdu z atolu nás překvapují obrovské zalamovací vlny. Poměrně silný proud je totiž ven z atolu, ale vítr a vlny jdou proti, čimž vznikají přibližně třímetrové, kolmé vlny! Fera se jen těžko probíjí ven a když se nám zaboří příď do vlny, málem to i smete kluky z nástavby na kormidelně, která je napůl pod vodou! Po asi 300 metrech je to lepší a když stočím Feru západním směrem je po všem. Vytahujeme všechny plachty a rychlostí okolo 6 uzlů jedeme podél atolu. Dokonce máme po hodině plavby i rybu na háčku. Máme ale smůlu, protože to je velká barakuda a ty se tady nejí. Když jsme na konci atolu Rangiora, měníme směr na Tahiti a plachty na motýla. Vítr slábne.

sobota 12.7.2008 – V 0:30 jsme na konci atolů a před námi je volné moře až k Tahiti. Potkáváme trajekt a pak jdu spát. Pomalá plavba pokračuje i dopoledne. V poledne máme 139 mil na Tahiti, Pája vaří polévku. Odpoledne klid a stále málo větru. Po západu slunce nás při večeři těsně míjí motorový člun.

neděle 13.7.2008 – Větru je čím dál tím méně a tak v 9:30 startujeme motor a jedeme. V poledne zbývá 47 mil na Tahiti. Odpoledne dopisuji deník. V 19:30 se vysílačkou spojuji s Port Control, kde mi potvrzují možnost vplout do Papeete. Za patnáct minut nato vplouváme mezi majáky označující vjezd do laguny a zároveň přístavu Papeete. Po další půlhodince se již vyvazujeme v marině v centru města. Hned večer se vydáváme na procházku. Kousek od mariny je na nábřeží parkoviště, na které se v 18:00 sjíždí spousty dodávek s jídlem. Najdete tu vše od pizzerie, přes ryby až po čínská jídla. Je tu neuvěřitelně rušno a dobrá jídla za dobré ceny, já s Jitkou a Kačenkou si dáváme pizzu a kluci čínu. Navíc hned vedle je plácek, na kterém si hraje spousty dětí a Kačenka je tu jak v ráji! Nemůžeme ji odsud dostat ani pozdě v noci, kdy už normálně dávno spinká… je nám tu všem moc dobře, má to tu úžasnou atmosféru. Po delší době na vodě si to prostě všichni užíváme a jsme i naprosto klidní, protože máme loď bezpečně vyvázanou v marině.

pondělí 14.7.2008 – Ráno si dáváme kafíčko a jdeme se projít po centru Papeete. Dnes je svátek – den dobití Bastily a tak je všude zavřeno. To je ale fajn na procházku, protože nikde nikdo není a tak si vše můžeme v klidu prohlédnout. Je otevřená asi jediná hospoda, kde si k pozdní snídani dáváme kafe a bagetu. Kluci si pak vedle v bufetu dávají rovnou oběd, ale moc nadšeni nejsou. S Jitkou a Kačenkou se vracím na oběd na Feru. Potom opět vyrážíme do města. Jdeme do parku a následujeme hudbu, která je slyšet z druhé strany. Přicházíme až na místo oslav dobití Bastily. Hraje zde živá hudba, jídlo a pití je zdarma a všude samá VIP společnost. Potkáváme zde i prezidenta Francouzské Polynésie! Dlouho se tu ale nezdržujeme a pokračujeme na nábřeží, kde se konají závody polynézských kajaků. Ty největší mají asi 20 lidí a všichni mají na hlavách květinové věnce! Zrovna jsme zastihli finále této hlavní disciplíny. Je to na Tahiti určitě sport č.1, návštěvnost i v největším horku je obrovská! Nakonec se ale největšího aplausu dočkávají závodníci s jedním zcela ponořeným plovákem, kteří ale bojují až do cílové rovinky! Po Katynky poledním spánku bereme “motorku” a vydáváme se na plácek těch “pojízdných restaurací” (roouletes), kde si dáváme vynikající dorádu (mahi-mahi).

úterý 15.7.2008 – Den začínáme opět procházkou po Papeete. Snídáme cestou v pouliční kavárně, kafíčko a croasany. Pak prohlídka krásně barevné a voňavé tržnice tržnice, a dál se vydáváme po obchodech s lodním příslušenstvím. Potřeboval bych asi dvacet různých náhradních dílů, ale nepodařilo se nám sehnat ani jedinou věc! Ještě se pokoušíme najít nějakou autopůjčovnu, což se nám daří až na podruhé, v té první už auta nepůjčují. V poledne se vracíme úplně utahaní zpět na Feru. Přichází zaměstnanec mariny a posílá mě zapsat se na recepci. Je to o kousek dál, tak tam jdu když Kačenka spinká. Když tam dojdu a hlásím náš příjezd a odjezd, úředník mě ujištuje, že marina je opravdu drahá a že nás přihlásí až odedneška! Takže zaplatíme jen za dva dny 8000 PF(cca75€). V 16:30 si na den půjčujeme auto. Forda Fiestu (za 100€) mi předává slečna s příjmením Otčenášek, její děda byl Čech! Vracím se na Feru a s Jitkou, Kačenkou, Pájou a Jirkou jedeme na velký nákup do Carrefouru. Mám pochybnosti, jestli se s třemi plnými vozíky ještě vejdeme, ale ano. I když Fiesta je plná nadoraz :-). S vykládáním a nošením na loď nám ochotně pomáhá i hlídač v marině, nechce ani nic za odměnu. Na večeři jdeme opět do “pojízdných restaurací”.

středa 16.7.2008 – Na osmou hodinu vyrážíme na celodení výlet. Začínáme návštěvou Carrefouru, kde si dáváme snídani a dokupujeme nějaké drobnosti. Nakonec se vše hrozně protahuje… Další zastávku máme u marae Arahurahu. Je veliké a zachovalé, procházíme se tu a cítíme zvláštní energii tohoto místa. Dále se stavíme u jeskyň Maragroto, které jsou hned u silnice. Přilehlé parkoviště a zakázaný vstup dovnitř dělají z tohoto jinak hezkého místa spíš atrakci pro autobusové zájezdy… Dále jsme tak trochu náhodou zastavili u krásné zahrady, Bain de Vaima s vodopádem Vaipahi, kde malé děti z nějaké školy cvičily zpěv. Kačenka jim nadšeně tleská, ale moc se jí mezi ně nechce – natož s nimi tancovat :-). Další na programu bylo Gaugainovo museum. Je v něm přehled Gaugainovo tvoby a života. Dále jsou zde tři tiki, které sem byly dovezeny z jiných ostrovů. Podle legend se s těmito posvátnými sochami nemá hýbat a vypráví se, že člověk, který je sem stěhoval během pár týdnů záhadně zemřel…je to pro místní velké tabu. Toto slovo má původ právě tady a je skutečně obestřeno tajemnem. Na parkovišti si v restauraci dáváme občerstvení a domlouváme se, že vynecháme návštěvu botanické zahrady (asi už by tam neměli nic co už bychom tu neviděli…) a pokračujeme na severní pobřeží Tahiti ke třem vodopádům Faarumai. Tam nás zastihl déšť, takže jsme s Jitkou a Kačenkou viděli pouze jeden z vodopádů. Kluci se však nedali odradit a došli i k dalším dvěma. Promočení pak nasedáme do auta a přejíždíme na příbojové gejzíry, kousek odtud. Pak ještě stavíme u pobřeží a pozorujeme serfaře. Cestou zpět do Papeete ještě stavíme v několika obchodech a snažíme se sehnat líh do vařiče. To se nám na poslední chvíli daří a tak všechny vezu na Feru a sám jedu vrátit auto. Večer máme grilování na lodi a pak sedíme u vínečka.

čtvrtek 17.7.2008 – Po snídani jdu zaplatit marinu, což mi nakonec zabere přes hodinu. Na Feře pak doplňujeme vodu, pomocí VHF se spojujeme s Port Control a žádáme o povolení k vyplutí, které okamžitě obdržíme. V 9:00 vyplouváme a na motor přejíždíme na vedlejší ostrov Moorea. Cestou na Mooreu nám nefouká, zato v Cookově zátoce to protahuje až až. Kotvíme na desetimetrové hlobce (17°30,32S 149°49,36W) a celé odpoledne jsme víceméně zalezlí v lodi, protože skoro stále prší. Jen Pavla s Jirkou to neodradilo a vydávají se na výlet do údolí. Sraz máme večer v restauraci Maria Tapas. Kluci tam dorážejí maximálně promrzlí a durch mokří, trochu je rozveselí pivečko, ale z očekávaného výhledu nebylo nic. Na Feru se vracíme postupně, nejdříve vezu Jitku s Katy a pak se vracím pro kluky. Vždy se ale vracíme promočení a zmrzlí…

pátek 18.7.2008 – Chvíli po půlnoci kotva neudržela nápor větru a Fera odplula do poloviny zátoky. Naštěstí mě Jitka vyhnala z postele zkontrolovat, co se venku děje! Zkoušeli jsme ještě přejet do jiné části zátoky, ale nakonec jsem si netroufl po tmě mezi útesy. Vrátili jsme se tedy zpět k místu, kde jsme stáli předtím a nakonec jsme zakotvili jen kouse vedle. Celkem nám to zabralo přes hodinu. Ráno po snídani jedu s Kačenkou pro benzín a pak se připravujeme k odjezdu. Přejíždíme do vedlejší zátoky Opunohu. Opunohu je snad ještě krásnější než Cookova zátoka, natáčel se tu i roce 1984 film Bounty! Kotvíme za útesy, východně od vjezdu do zátoky (17°29,36S 149°51,11W). Fouká tu také moc, ale vítr je stálejší a kotva drží. Před námi kotví Rakušan na lodi Seal od Van De Stadta – tu jsem chtel stavět původně – než jsem pořídil Feru! Máme na ni dokonce koupenou licenci a nadělané šablony v měřítku 1:1! Mají na palubě pejska, zlatého retrívra a ten chudáček pes tu nesmí na břeh! Prý od Panamy nesmí nikde až po Nový Zéland! Odpoledne jedu s Kačenkou na břeh s odpadky. Cestou zpět se stavíme v dětském táboře, kde kačenka s místními dětmi bubnuje na veliký buben. Úplně u toho září a nemůžu ji odsud dostat pryč :-). Když to pak vyprávím Jitce a Jirkovi na lodi tak se smějou, že zrovna říkali že ten bebeník není žádnej velkej talent… 🙂 a bubnuje stále stejně. Na noc pak pro jistotu vyvážíme ještě druhou kotvu.

sobota 19.7.2008 – Dopoledne jedeme na ponor. Jedeme na útes k vjezdu do zátoky. Jsou zde bóje potápěčských center a tak se na jedné z nich chytáme s naším dinghy. Ponor je super! Krásné korály, spousty ryb a žraloků. Jediný, co opět zklamalo bylo Pájovo pouzdro. Teče do něj stále a tentokrát navíc vystřelilo víčko na dálkové ovládání – divím se, že se s ním stále vláčí na každý ponor, já už bych ho zahodil… Po obědě se připravujeme na další cestu. Balíme druhou kotvu a člun. V 15:00 vytahujeme hlavní kotvu a odplouváme. Jedeme na motor až ke konci ostrova, odkud pokračujeme ve slabém větru na plachty. Horší je, že jsou stále velké vlny a v kombinaci ze slabým větrem nám mlátí plachty a všem je blbě. Ani mě není nejlépe… V noci se kolem nás prohání několik bouřek a dvě přejdou i přes nás. Není moc příjemné koukat jak kolem nás létají blesky do moře… Navíc se mi stále úplně nedaří rozjet Feru na nějakou pohodovou jízdu a rozumný směr.

neděle 20.7.2008 – Fera se rozumně rozjíždí až někdy kolem třetí ráno. Mám toho dost, předávám službu a jdu spát. Budím se až ráno za světla, když další bouřkový mrak poprvé profoukne Ferou. Okamžitě startuji na palubu a jdu balit plachty. Narážím ale na problém, protože Pája při své službě “uklidil” a smotal všechny provázky. Já než stihl rozvázat a rozmotat otěže od kosatky, bylo pozdě! Fera se položila na bok a plachty se silně vyvlály. Byl to takovej šupec, že za těch cca 30 vteřin se roztrhl mohutný šekl na otěžích a z kosatky se “vypařily” záseky a ještě pár drobností! Naštěstí je nová a tak plachta jako taková přežila! Nicméně jsme z toho docela v šoku… Hlavní plachtě se rychle dolů také moc nechce, ale to už tak nevadí. Myslím, že tentokrát fičelo okolo 50 uzlů! Za dvacet minut je po všem a pro změnu vůbec nefouká. Na Raiateu už ale není tak daleko. Radši pokračujeme na motor s autopilotem. Po další asi půlhodině se spouští alarm na autopilotu a Fera si jede kam chce – prasknul řemínek autopilota. Jo když se daří… Řídíme tedy ručně a o kormidlo se v dešti střídám s Vaškem. Na Raiatee stavíme v hlavním městečku Uturoa, hned vedle benzínové pumpy (16°43,75S 151°26,75W). Já odpočívám po náročné plavbě a kluci se jdou projít po okolí. Večer jdeme na procházku všichni a pak máme pohodu na lodi. Za tmy pak ještě doplňujeme vodu.

pondělí 21.7.2008 – Na snídani vyrážíme do kavárny přes ulici, kde si dáváme croasan a kafíčko. Pak se ještě chvíli kocháme turistickým městečkem a tržnicí, kde Jitce kupuji náramek s perlou. Jitka si ho dává na nohu, čímž úplně rozhodí prodavačku :-). Ta jen udiveně říká, že normálně se to nosí na ruce! Pak se vracíme na Feru a čekáme na Páju. Když přijde, popotlačíme Feru o 20m zpět a tankujeme naftu. Když zaplatím, pokračujeme mezi útesy na motor k vedlejšímu ostrovu Tahaa. Kotvíme u malého motu Mahaea (16°38,38S 151°25,74W), mezi dalšími čtyřmi plachetnicemi. Já hned po zakotvení foukám flašky a Pája vaří oběd. Pak jedou kluci na výlet na kajacích a já jedu na dinghy do 7 mil vzdálené maríny na Raiatee. Snažím se sehnat nějaké věci na loď, ale opět marně. Večer máme opět pohodu na Feře – je tady krásně!

úterý 22.7.2008 – Ráno po snídani jedeme na průzkum motu Mahaea. Celý ostrov přeběhneme za 5 – 10 minut i s focením. Kačenku tu nejvíce zaujala houpačka nad vodou. Je jí ale velká a tak sedím já na houpačce, Kačenka na mě a houpeme se spolu :-), Jitka kolem nás běhá s foťákem. Na desátou hodinu máme naplánovaný ponor. Z Fery odjíždíme v 10:45 a jedeme na lokalitu, kterou jsme si sami vyhlédli. Je to korálová zahrádka poblíž vjezdu do atolu. Ponor je v silném proudu, se kterým musíme bojovat, ale je to krásné místo a je tu spoustu ryb. Pája se stále trápí s pouzdrem na kameru, do kterého mu stále teče. U lodě je tak průzračná voda, že vidíme až na dno a krmíme z paluby spousty barevných a různorodých rybiček. V poledne vytahujeme kotvu a přejíždíme na západní stranu ostrova Tahaa. Původně jsme chtěli zastavit na severu u několika motu, ale hloubka zde padá z jednoho metru rovnou na třicet metrů. Nakonec tedy kotvíme u motu Tautau (16°36,25S 151°33,37W). Hned po zakotvení beru Kačenku do vody a pak spolu jedeme na výlet na dinghy. Když se vrátíme bereme kluky a jedeme na průzkum motu Maharare. Zažíváme jeden z nejkrásnějších západů slunce, v popředí máme čtyři ostrůvky (motu) a v pozadí nádherný obrys Bora Bora. Večer grilujeme kuřecí prsa a po večeři koukáme na fotky z potápění, končíme s drinky v kokpitu a sledujeme bouřku vzdálenou několik mil od Tahaa. Spousty krásných blesků!
středa 23.7.2008 – Vstáváme v půl sedmé a v 7:45 už je kotva na palubě. Snídáme cestou a po další půl hodině vyjíždíme z laguny, dál míříme na jih Bora Bora. Nefouká a tak celou cestu motorujeme. Pohled na monumentální “kopec” Bora Bory je parádní! Na jedenáctou hodinu zajíždíme do laguny Bora Bora a vyvazujeme se u mola v hlavní vesnici Vaitape. Kluci si běží koupit letenky do Papeete a pak se jdeme společně projít po Vaitape. Jen Pája si půjčuje kolo a vydává se na 37 km dlouhou cestu kolem celého Bora Bora. Vrací se překvapivě na pátou jak slíbil a tak hned přejíždíme k motu Tapu, kde kotvíme (16°30,25S 151°46,40W). K večeři grilujeme vynikající kuřecí prsíčka. 🙂

čtvrtek 24.7.2008 – Ráno po snídani foukáme flašky a připravujeme se na ponor. Když jsme se konečně vypravili, bylo po desáté. Na dinghy vyjíždíme ven z laguny a “kotvíme” na bóji u vnějšího útesu. Tato lokalita je známá hlavě pro velké množství žraloků, které sem z potápěčských center jezdí krmit. První dva útesové černocípé žraloky máme hned po zanoření pod člunem. Korálový útes je zde ve vynikajícím stavu, s velkým množstvím malých rybek, černocípí útesový žraloci nás doprovází prakticky celý ponor. Ve dvaceti metrech hloubky jsme narazili na tři velké žraloky. Nevím přesně o jaký druh šlo. Byli mohutní, asi tři metry dlouhý a měli šedomodrou barvu, stejnou po celém těle, bez jakýchkoliv malování. Šel z nich respekt a když kolem nás začínali nepříjemně kroužit, vyklízíme prostor (později se dozvídám, že jde o žraloka žlutošedého/Lemon Shark/Negaprion brevirostris). Po vynoření jsme všichni nadšeni! Pájovi se povedlo vše i parádně natočit! Vracíme se tedy moc spokojeni na Feru. Po návratu opět foukám flašky a když je hotovo odplouváme s Ferou okolo motu Toopua a Toopua Iti. Je to nádherná cesta úzkým kanálem mezi ostrovem a mělčinami s útesy všude kolem. Nakonec zastavujeme opět u mola ve Vaitape, kde kluci ověřují čas odletu a nakupují maso na gril. Na noc přejíždíme na kotvu k jížnímu útesu (16°32,05S 151°45,02W). K večeři máme výborné karbanátky pečené na grilu, i Kačka snědla 2 najednou.

pátek 25.7.2008 – Ráno máme poslední společnou snídani. Ještě před ní mě však Kačenka přemluvila na koupání a tak jí dávám rukávky a jdeme společně plavat. Po snídani ještě jedeme šnorchlovat na “manta point” uvnitř laguny. Je to velmi nebezpečné místo – vážně tu hrozí přejetí člunem nebo uplácání ploutvema ostatních šnorchlujících… Je tu opravdu plno a jestli tu někdy byla nějaká manta, už určitě dávno odplavala! Ale na druhou stranu to byl náš jediný kontakt s “davem” turistů na Bora Bora. Po návratu na loď máme krátkou přestávku a jedeme opět na břeh. Dinghy parkujeme v jednom z nejluxusnějšíchím hotelů na Bora Bora (noc tu vychází od 75tis). Ptáme se ochranky jestli tam můžeme nechat člun a žádný problém – jsou naopak velmi příjemní. Pěšky pak jdeme do vyhlášené restaurace Bloody Mary. Mimo Hollywood zřejmě není restaurace, kterou by navštívilo tolik slavných lidí a hvězd! Venku mají velké cedule s hvězdnou sestavou návštěvníků, Jitka jen konstatuje, že je to stejně houby hospoda, když tam ještě nebyl Brad Pitt! Dáváme si koktejly na úspěšné zakončení naší společné plavby Polynésií a vracíme se zpět na Feru. Pavel s Jirkou balí a na druhou hodinu jedeme na dinghy do Vaitape, odkud pokračují kluci už sami na letiště. Ještě jdu nakoupit a vracím se na večeři. Na sedmou večer jedeme opět do Vaitape, dnes večer je velká událost. V rámci oslav HEIVA je profesionální vystoupení polynézských tanců a zpěvu. Začátek se opět vleče, lidé tu čas opravdu příliš neřeší. Místo v 19:00 se začíná asi v 19:50 – čekalo se totiž na prezidenta Francouzské Polynésie. Jak říkal Vašek, to je ten v tom huňatým věnci (věnec z květin). Vidíme ho už podruhé během dvou týdnů :-). Nakonec jsme ale unešeni jak pěkné to představení bylo!! Hodina a půl živého zpěvu asi 40 zpěváků a muzikantů, k tomu dalších 40 tanečníků a ke všemu nádherná atmosféra nočního Bora Bora… Nádhera! Jen Kačenka na začátku hrozně řádila a tak jsme se báli, že uteče mezi účinkující, později na mě málem usla a byl klid :-).

sobota 26.7.2008 – Ráno snídaně na osmou a pak jedu na dinghy do vedlejší zátoky. Je tam loď švýcarů, kteří mají naplánovaný odjezd jako my a tak jedu vyzvědět počasí, které stahují přes satelitní telefon. Cesta zpět se mi nepříjemně protahuje, protože asi v první třetině mi chcípá motor… zbylý kilometr pádluji… Ujal se mě až jeden Angličan, ale to už jsem byl stejně skoro na Feře. Dávám si kafíčko a opravuji motor, samozřejmě úspěšně :-). Když je hotovo jedu s Jitkou a Kačenkou na břeh, Vašek zůstává na lodi a jde šnorchlovat. Vašek prohání rejnoky pod lodí a my se vydáváme k vysílači na kopec, poblíž místa kde kotvíme (takže ne ten nejvyšší). Jde se po velmi špatné cestě a Kačenku musím nést za krkem, aby se neztratila ve vysoké trávě, ale odměnou je úplně fantastický výhled na lagunu! K večeři nám Jitka vaří kuřecí prsíčka s brokolicí a těstoviny.

neděle 27.7.2008 – Ráno se Vašek naposled koupe, pak balí a na devátou hodinu jedeme na břeh. Vaškova lod´ jede až na desátou a tak jdeme s Jitkou a Kačenkou ještě nakoupit. Když se vracíme, vidíme jak už všichni nasedají a loď pomalu odplouvá. Dobíháme, že se s Vaškem ještě vidíme asi na 15 metrů a na dálku se loučíme. Kačenka volá aby se Vašek vrátil a pláče, že nechce aby odjel… Jsme z toho všichni dojati, ale Vašek přesto odjíždí… Odpoledne se koupeme u lodě a je nám smutno. Po měsíci jsme na další dlouhou cestu opět sami.

pondělí 28.7.2008 – Ráno jedeme na osmou hodinu na internet do hotelu Bora Bora. V hotelu ale není ta správná osoba a tak na dinghy přejíždíme do internetové kavárny ve Vaitape. Tam už vše funguje. Při snídani instaluji Skype do našeho nového notebooku, a po dlouhé době voláme domů. Po návratu na Feru, zrovna když uvnitř loďě obědváme, slyšíme, jak na nás venku někdo česky volá. Nejřív jsem čekal nějakého českého turistu, ale Vláďa tu již osm let žije a provozuje klidný hotýlek Eden Beach na přilehlém motu. Takže, pokud máte zájem o dovolenou na Bora Bora a chcete se domluvit česky, musíte do hotelu Eden Beach na motu Piti Aau! Jen nezapomeňte přibalit dostatek repelentů, budete je potřebovat :-)! (kontakt: Vláďa, borabora@email.pf, www.boraborahotel.com)

Hned nás zve na pivo a my pozvání rádi příjmáme. Když se Kačenka vyspinkala sedáme na člun a jedeme na druhou stranu Bora Bora, kde je hotel Eden Beach. Dáváme si s Vláďou kávu (pivo nepijeme) a povídáme co a jak. Kačenka mezitím řádí v bazénu. Řádila tak, že po koupání, když jí Jitka sundala rukávky, se Katy rozběhla a skočila do bazénu znovu! Okamžitě zmizela pod vodou, ale stihl jsem pro ní naštěstí skočit dřív, než se vůbec napila. Na Feru se vracíme skoro za tmy, úplně umlácení a zmrzlí z dlouhé cesty na dinghy a okousaní od komárů, kterých je bohužel na Bora Bora přehršel, ještě , že jsme na lodi a tam nedolétnou!!!. V noci se nad námi přehání fronta a fouká od jihozápadu.

úterý 29.7.2008 – Celý den pendlujeme na dinghy mezi Vaitape a Ferou. Nejdřív děláme nákup za poslední peníze. Na Feře Jitka zjistila, že nás v samoobsluze “okradli” o v přepočtu asi 60 €, takže to jedu s Kačenkou vyreklamovat. Šlo to snáz než jsem čekal, takže máme opět nějakou hotovost. Vítr se sice již stočil k jihu, ale fouká málo a tak odkládáme odjezd na další den… Jedu tedy s Kačenkou ještě naposled na procházku do Vaitape a pak už jen užíváme klidu na lodi.

Bora Bora středa 30.7.2008 – Aitutaki – Palmerston – Nuie – Tonga – Fiji pátek 22.8.2008

středa 30.7.2008 – Po snídani, jedeme na devátou hodinu do yacht clubu pro vodu. Chvátáme, protože co víme, tak dnes se chystá vyplout asi pět lodí a všichni pojedou nejdříve pro vodu… Jsme tu ale první a nevypadá to, že by se ostatní k odjezdu nějak hrnuli. Po natankování vody přejíždíme k městskému molu a jdeme se odhlásit na Gendamarie. Jdeme ještě znovu do obchodu utratit zbytek “vyreklamovaných” peněz. Pak už jen musíme počkat, až odjede katamaran kotvící nám za zádí. Už se rozfoukal silný jižní vítr a stojíme na návětrné straně mola, takže přes něho nevyjedeme. To ale nevadí, protože Kačenka se náramně baví a prohání několik větších dětí po mole. V 13:30 jsme volní a vyplouváme na 482 mil vzdálené Aitutaki. Po vyjetí z laguny nás překvapují velké vlny a v silném větru se Fera rozjíždí na maximum. Po ostatních lodích ani památky…(jak zjišťujeme dodatečně, tak jsme vyjeli jako jediní…). Vynecháváme zastávku na posledním ostrově Maupiti, protože v tomto větru bychom zůstali uvězněni v laguně i několik dní, za silného nepříznivého větru v ní lodě musejí zůstat i týden a to si my dovolit nemůžeme.

čtvrtek 31.7.2008 – Od časného rána přechází jeden bouřkový mrak za druhým, vítr neustále mění směr a intenzitu, takže stále ladím plachty a windpilota. Od vyplutí není Jitce dobře a tohle počasí jí vůbec neprospívá… ale je statečná! V poledne zbývá 363 mil k Aitutaki. Odpoledne se nám počasí moc nemění, jen vítr sílí na cca. 35 uzlů a obrovské vlny se více zalamují. Máme toho dost! Jedeme jen na menší hlavní plachtu a i to je místy moc… Navečer máme štěstí a chytáme 120 cm dlouhou wahoo. Jsme za ni rádi, ale v těch vlnách ji očistit a naporcovat – to je ňamka! Jitka o mě měla tentokrát takový strach, že mě donutila obléknout si harnesy a ještě mě jistila při vytahování ryby. Vytahuji ji totiš na zadní koupací plošině, kde není již žádné zábradlí a při vytahování úlovku se ještě předkláním přímo nad hladinu…takže je to pokaždé kaskadérský kousek…

pátek 1.8.2008 – Kolem 2 – 3 hodiny ráno konečně slábne vítr na 25 uzlů a i vlny jsou hned příjemnější. Ráno už se probouzíme do krásného, jasného dne. Vítr okolo 20 uzlů a vlny už jen do dvou metrů. Fera si ladně klouže po hladině rychlostí okolo 6 uzlů. V poledne dospávám probdělou noc a tak nevím kolik zbývá k Aitutaki. Odpoledne Jitka vaří kuře s brokolicí a bramborem – je jí konečně lépe. V 19:45 nám zbývá 192 mil k Aitutaki.

sobota 2.8.2008 – Po klidné noci máme opět krásný den. V poledne nám zbývá 104 mil k Aitutaki. Odpoledne opět sílí vítr a rostou vlny. Zrovna když Jitka začíná vařit večeři. Když pak jíme wahoo s bramborem, máme už co dělat, abychom udrželi talíře na stole! Večer už nespíme klidně a hlídáme ostrov. Opět jsme za celou plavbu nepotkali žádnou loď!

neděle 3.8.2008 – Od čtyř ráno pobíhám po palubě a vyhlížím nějaký maják, nebo alespoň náznak ostrova Aitutaki. Paradoxně na posledních osm mil před ostrovem, ztrácíme signál GPS. Přesně v 7:00 hodin ráno (podle mojich nepřesných hodinek) vychází slunce a já hned v prvních paprscích vidím ostrov Aitutaki (patřící do souostroví Cookových ostrovů) a přilehlé motu, jsme vzdáleni pouhé necelé dvě míle. Na osmou hodinu kotvíme severně od vjezdu do atolu, vedle holandské plachetnice (18°51,47S 159°48,51W). Vjezd do atolu je úzký, dlouhý a hlavně mělký. Náš soused má ponor 180 cm a zůstal v něm vyset, proto také raději kotví venku. Mně se jen nechce zvedat ploutev a navíc má stále foukat stejný vítr, tak je to jedno. Hned spouštíme dinghy a vydáváme se na břeh. Úřady samozřejmě v neděli nefungují a tak odkládáme přihlášení na jindy, možná zítra, ale to je také svátek. Jdeme na procházku podél silnice a zpět podél moře. Moc se nám tu líbí a domluváme si půjčení motorky na další den. Původně jsme chtěli kola, ale namají dětské sedačky na kolo a na motorce je to přece jedno! Mám pocit, že teprve tady, na Cookových ostrovech, začíná ten správný Pacifik! Pak se vracíme na polední siestu na Feru. Jitka ukládá Kačenku spinkat, ale té se moc nechce a tak nakonec spím asi jen já. Odpoledne jedeme znovu na procházku do městečka. Sotva jsme vyvázali dinghy u břehu, je slyšet vzdálený zpěv. Vydáváme se tedy tím směrem. Vedle kostela je nedělní škola a místní lidé zde nacvičují. My zůstáváme venku a posloucháme, jak jim to jde. Přitom se bavíme s dětmi, které venku čekají na své rodiče. Povídáme jim odkud jsme a oni nám pro změnu povídají o škole, a že zrovna mají dva týdny prázdnin. Poté pokračujeme v procházce. Koukáme, jak zde lidé pohřbívají své blízké na zahradě před domem. Někdy mají i více hrobů, některé jsou třeba i pod stříškou. Někde kombinují zastřešení hrobů i jako třeba garáž na sekačku, nebo zde parkují i motorky. 🙂 K večeři Jitka vaří wahoo s brokolicí a těstovinami. Večeři v klidu si vychutnáváme. Je to paráda, když nemusíte sedět zapření a před sebou neustále vyvažovat talíř, aby z něj to jídlo nevypadalo – jako v posledních třech dnech!

pondělí 4.8.2008 – Ráno si pospávám déle, než jsem původně chtěl, ale bylo to moc fajn. Pak jedu k sousedům na loď, vezu jim kus ryby a společně koukáme na počasí. Na břeh jedeme tedy až na desátou. Sotva uvážeme dinghy, za palmou vyskočí karantení úředník. Hned začíná mávat lejstama a my se musíme přihlásit. Jeho úřad vyřizujeme na místě – pod palmou a na velkém kameni. Další úředník má kancelář u pošty a tak jdeme tam. Karantení úředník nás zkasíruje o 15 € a další úředník nechce nic, že jsme tu méně než 24 hodin. Po vyřízení papírů si konečně jdeme pro motorku. Půjčujeme si čínskou KTM za 15 USD na půl dne i s benzínem. Jitka najednou vybafla, ať se podívám na čepici mechanika z půjčovny, měl tam napsáno CZECH REPUBLIC a po stranách českou vlajku a českého lva. Hned vyzvídáme jak k ní přišel a jeho odpověď nás docela překvapila. Nějaký jeho příbuzný jel na taneční turné po Evropě a čepici mu dovezl jako dárek. Takže tanečníci z Cookových ostrovů byly k vidění i u nás! Pak se všicni skládáme na motorku – v pořadí já, Katy a Jitka – a vyrážíme na výlet. Nejdříve jedeme na sever. Po levé straně míjíme několik krásných hotýlků až dojíždíme k letišti. Zrovna přistává “veliké” dvouvrtulové letadlo. Dál pokračujeme až k plážím natočeným do laguny. Předjíždí nás náklaďáček a na korbě veze asi dvanáct žen v bílém oblečení. Jedna hraje na “ukulele” a všechny zpívají! To je ta správná polynésie! Na konci cesty, přímo proti nám je nádherný ostrůvek / motu s nejluxusnějším hotelem na Aitutaki/. Pak se stavíme na kafíčko se zákuskem v kavárně Cora. Kafíčko a zákusek byly vinikající, ale hlavně Kačenka tu má stejně starou kámošku, dceru majitelky kavárny. Holky spolu řádí a honí se pořád kolem dokola. Najednou ztichly a tak je jdu hledat. Našel jsem je zamčené na záchodě, naštěstí se ale samy zase odemkly. Sranda byla, že Kačenky kámoška si přinesla kalhoty a chtěla obléct ode mě :-). Taky od Jitky baštila palačinku i s naší Kačenkou, která se tomu hrozně divila. Dále pokračujeme na jih po východní straně ostrova, kde už nejsou žádné známky turismu. Jednoho místního, který pracuje na políčku se ptáme, kde se dá koupit ovoce. Ten nám říká ať si ho prostě kolem natrháme a dál se věnuje své práci. Procházíme se mu tedy po plantáži a trháme si pořádnou zásobu papai a banánů. Po několika kilometrech končí cesta a tak poktračujeme po vyjetých kolejích lesíkem, až k jednomu mara a dál na jižní pobřeží ostrova. Než se rozkoukáme jsme zpět v hlavním městečku Arutanga, odkud jsme vyjeli. Jedeme ještě jednou do hotelu Pacific Resort, kde kupujeme a posíláme pohledy. Pak vracíme motorku, kupujeme filmy do foťáku a brambory a hurá na Feru. Pro Jitku a Kačenku to byl vůbec první výlet na motorce a moooc se jim líbil! Jitka po návratu na loď vaří, po jídle balíme dinghy a v 17:30 odplouváme. Sotva jsem vytáhl hl. plachtu a nastavil Windpilota, přichází první squol… Pouštím GPS a to mi ukazuje polohu o 8 mil jinde než ukazovalo při příjezdu!! Asi po další půlhodině najednou naše poloha na GPS přeskočila a teď ukazuje opět správně – jen nevím co si o tom mám myslet… Před spaním dávám plachty na motýla a zmenšuji kosatku.

úterý 5.8.2008 – Dopoledne klid a jen vytahuji celou kosatku. Jitka dospává neklidnou noc, protože Fera se celou noc mlátila ze strany na stanu a i Katy se neustále budila. Já píšu deník. V poledne nám zbývá 106 mil do další zastávky na atolu Palmerston. Odpoledne stále pohoda, ale slábne vítr a zpomalujeme.

středa 6.8.2008 – Během noci ustává vítr téměř úplně a tak jedeme jen okolo 2 – 3 uzlů. V 8:00 startuji motor a zbylých 35 mil motorujeme. Krásný slunečný den trávíme na palubě, Katy se čvachtá v kokpitu a protože máme přetržený řemínek u autopilota, kormidlujeme ručně… Kolem 13:00 přijíždíme k atolu Palmerston. První dojem je nádherný! Je vidět všechny motu a nádherně barevnou vodu v laguně, ostrovy blíž k nám jsou čisté a neobydlené, přes okolní útesy se rozbíjí obrovské vlny… Když vidíme místo, kde stojí další tři plachetnice, docela se nám uleví. Měli jsme strach jestli zde půjde zakotvit (nikdo o tomto ostrově moc neví a všechno co jsme slyšeli jsou více méně samé dohady, že někdo říkal…), ale sotva dojíždíme k jedinému vhodnému místu, vidíme několik bójí. Je jich tu pět, tři již obsazené a od další už na nás mává domorodec, abychom se chytli. Představuje se jako Edward a říká, že bude naším hostitelem. Prý zatím nesmíme na břeh, ale že za chvíli přiveze úředníky a po vyřízení formalit že nás vezme k sobě na břeh. Po další asi hodině přijíždí Edward s dalšími dvěma “úředníky”. Důležitě se nalodí na Feru, každý si dovezl kufřík plný dokladů a začínají úřadovat. Jeden z nich se důležitě prohrabal všemi těmi papíry, aby zjistil, že ten jediný papír, který potřebuje prostě nemá… Druhý, který dosti zapáchal (smrděla nám pak celá loď), vytáhl z kapsy blok cca 7×4 cm a vypsal nám naší propiskou účet na odjezdovou taxu 15 USD. Na 20 dolarů samozřejmě neměl nic zpět… Vzhledem k tomu, že už se nám nechce na břeh, domlouváme zbytek odbavení na další den! Po odjezdu této “delegace” větráme loď a Jitka dělá k večeři rybu. Kačenka kouká na Piráty z Karibiku 2, já jí ukazuju kde jsem hrál, ale ona chce stejně za kapitána jen Jacka kterému stále hlasitě fandí :-)!

čtvrtek 7.8.2008 – V 9:30 k nám přijíždí Edward s “úředníkem”. Vyřizujeme zbytek formalit a dostáváme povolení být zde další tři dny. Toto povolení se dá kdykoli prodloužit, je li k tomu nějaký “závažný” důvod. To může být cokoli, ale nejvážnější důvod je, že můžete s čímkoliv pomoct domorodcům! Pak jsme srdečně pozváni na břeh, s tím, že už nás čekají s kávou, pak nám ukážou ostrov a vše co nás bude zajímat. Nasedáme tedy na Edwardův člun a jedeme na břeh. Cestou se ještě stavíme u dalších třech lodí a vyzvedáváme všechny posádky. Projíždíme mělkým průlivem mezi útesy a opravdu klikatou cestou se velmi pomalinku a opatrně blížíme k ostrovu. Ten z dálky vypadá téměř jak neobydlený, jen je vidět další dva čluny. Úzkou pěšinkou pak procházíme cca 50 – 100m k obydlím Edwardovi rodiny. Domečky vypadají tak trochu jako bunkry, které jsme si stavěli jako děti v lese… Jsou tu naproti sobě dva takovéto domečky a mezi nimi je sezení pod “střechou”. Kousek vedle je kuchyňě. Je to taková klec, stěny z pletiva a střecha z rezatého plechu. Mají tu ale dřez, plynový vařič a regál s nádobím. Voda je pouze v nádrži vedle domku a odpad… U kávy (kterou by hygienik určitě nedoporučil) se dozvídáme zajímavou historii místních obyvatel. Původní obyvatelé atolu kdysi prostě zmizeli, neví se kdy a proč. V roce 1863 sem přišel Angličan William Marsters, který si s sebou dovezl tři manželky. S těmi pak měl celkem 26 dětí a jejich potomci zde žijí dodnes. Tvoří v podstatě tři rodiny a každá obývá “svojí” část ostrova. Atol tvoří šest ostrovů, ale obydlený je pouze tento. Momentálně žije na ostrově asi 40 lidí, z toho je 20 dětí. Ostatní jsou za prací v Austrálii a na Novém Zélandu. Místní lidé jsou převážně úředníci, kteří si přivydělávají rybolovem. Mají štěstí v tom, že Palmerston, jako jediný z Cookových ostrovů není postižen ziguaterou, takže místní ryby vyváží do restaurací na ostatní ostrovy. Trajekt sem jezdí jednou za tři měsíce, takže i návštěva u doktora se protáhne na tuto dobu! Od Edwarda jdeme kolem ostrova k domečku “našeho” úředníka. Ten má za manželku Novozélanďanku a hned je to poznat i na kvalitě jejich bydlení. Později se dozvídáme, že za chod celé komunity jsou “zodpovědni” právě oni. Ona učí na místní škole a on se stará o vše ostatní – něco jako starosta. Do školy se jdeme podívat, jen škoda, že jsou zrovna prázdniny. Škola je malá a hezká. Je v podstatě nová. Ta stará vyhořela a než postavily novou, tak tři roky škola prostě nebyla! Někteří starší lidé zde prý neumí ani číst a psát. Pak procházíme všechny části ostrova a seznamujeme se téměř se všemi obyvateli. Hlavně Kačenka hrozně dovádí s místními dětmi. Také se jí moc líbily malinké prasátka, které byly ve výběhu. Ty veliké měly zavřené v klecích z kmenů kokosových palem. Zajímavostí také bylo uměle vyhrabané údolíčko, ve kterém pěstovali taro a limetky. Tím že to bylo zapuštěné v údolí bylo postaráno o dostatek spodní vlhkosti. Na druhou hodinu se vracíme k Edwardovi, kde se všichni scházíme na oběd. Po společné motlitbě se podávají papouščí ryby na tři způsoby, rýže, červená řepa a domácí sladký chléb. Nakonec jsou dva druhy moučníků, dýňový a kokosový – oba vynikající. Ostatní jídlo bylo na náš vkus poměrně bez chuti. Po obědě se koná turnaj v rugby – domácí proti jachtařům. Já se neúčastním, protože mi to nic neříká a ani neznám pravidla, zato Kačenka se nedá a výborně nás reprezentuje, aspoň na začátku si stále vynucuje přihrávky :-). Odpoledne pak trávíme povídáním u Edwarda. Tan nás pak kolem šesté večer veze všechny zpět na lodě. Na Feru jedeme jako poslední a Edward jde pro změnu na návštěvu k nám. Z toho, jak nadšeně se tváří na Feru a její velikost usuzuji, že většina těch velikých a drahých jachet volí severní cestu přes Suwarov Atol. Tomu napovídá i statistika, podle které na Suwarov jede okolo 300 lodí za rok, zatímco na Palmerston jen okolo 60! To je dáno i tím, že na této jižní trase, není pro lodě s ponorem nad 160 cm bezpečné kotviště a to od Bora Bora až po Tonga! Večer si pak sami užíváme v klidu u televize a to až do 22:00 – to jsem se podíval ven a zjistil, že se vzdalujeme od ostrova – a to i s bójí. Ta se utrhla, nevydržela korálová hlava, za kterou byla bóje na dně zachycena. Asi jsme na místní poměry opravdu velká a těžká loď. Vracíme se tedy zpět, chytáme se na poslední volné bóji a doufáme, že do rána vydrží.

pátek 8.8.2008 – Ráno po snídani vyndavám potápěčské vybavení, abych mohl opravit utrženou bóji. Když kompletuji žaket a automatiku, zahlédnu vyskočit obrovskou velrybu! Volám Jitku a Kačenku a společně vidíme, jak ještě několikrát vyskočí. Jednou je dokonce vidět, jak vyskočí dvě velryby hned za sebou! Když se velryby pomalu vzdalují, projíždí kolem “zapáchající úředník” na člunu. Já nasedám k němu a společně se jedeme na velryby podívat z blízka. Vypráví mi, že dnes ráno jsme je měli dokonce kousek od Fery, ale neviděli jsme je… Jsou prý čtyři a kolem atolu se prý zdržují každý rok, na několik měsíců! Máme ale smůlu, protože velryby si to namířily dál na volné moře. Nám se tak daleko na malém otevřeném člunu nechce, a tak se vracíme zpět. Chvíli po mém návratu přijíždí Edward a společně jedeme opravit utrženou bóji. Když je hotovo, posedíme ještě společně u kafíčka na lodi, my jim předáváme přepálené filmy a fotky, pak se rozloučíme a připravujeme Feru k odjezdu. Víme s jistotou, že pokud nepojedeme ještě jednou cestu kolem světa, tak se sem už nikdy nepodíváme… V poledne vyplouváme na 386 mil vzdálený ostrov Niue. Vítr, tak akorát ze zadoboku, rychlost Fery 6 – 7 uzlů, jasná obloha. Počasí vypadá stabilně – tak snad vydrží. K večeru máme opět rybářské štěstí a vytahuji asi metrového žlutoploutvého tuňáka.

sobota 9.8.2008 – Celou noc a dopoledne pokračujeme v rychlé a příjemné plavbě, Fera si jen brouká :-). V poledne nám zbývá 261 mil na Niue. Jitka dělá k obědu tuńáka a je vynikající – nejlepší ryba co jsme kdy chytli, dokonce předčila i marlina! Odpoledne nám ale polehává vítr. Na noc měním plachty na motýla a na Windpilota přivazuji igelitový pytlík, aby vůbec nějak kormidloval!

neděle 10.8.2008 – S východem slunce lehá vítr úplně, balíme plachty a čekáme… V poledne nám zbývá 192 mil k Niue. Navečer začíná opět trochu foukat a tak opět vytahuji plachty. Během noci pak jedeme okolo příjemných 4 uzlů.

pondělí 11.8.2008 – V 6:00 dokonce už refuji kosatku. Celý den pak jedeme ve slušném zadobočním větru a na malých vlnách. V poledne nám zbývá 64mil. Posledních 20 mil nás pak Neptun trochu zlobí, přichází několik velice silných poryvů s deštěm a vítr se neustále mění. Teprve na vzdálenost osmi mil jsou k rozeznání první známky ostrova Niue. Ve 23:50 pak míjíme jih ostrova Niue, měníme kurz a přehazuji plachty na levobok.

úterý 12.8.2008 – V 1:10 startujeme motor a balíme plachty. Okolo druhé pak dojíždíme k městečku Alofi a chytáme se na bóji č.11 (19°03,16S 169°55,39W). Ve 2:20 jdeme v klidu spát. Vstáváme kolem osmé, protože náš budík (Kačenka) se nedá… Volám Niue Radio a domlouvám odbavení. Po snídani spouštíme dinghy na vodu. Když mám člun komplet, vynoří se kousek odemne velryba! Asi 100m od nás! Volám Jitku s Kačenkou a vydáváme se stejným směrem jako ona, ale už se vynořila jen velmi daleko od nás. Při příjezdu na břeh nás překvapil místní systém “kotvení” dinghy – prostě se jeřábem vyzvedne na molo! Tam se dá na podvozek a zaveze se kousek stranou aby nepřekážel. Na břehu začínáme typickým kolečkem, imigrační a celnice. Pak jdeme do jachtklubu, kde je zdarma wifi internet. K tomu si dáváme kafíčko a vynikající zmrzlinu. Kačenka si tu našla tříkolku a tak byla hodná – i když to je teď pořád. Při zpáteční cestě se kocháme nečekanými výhledy a barvami moře, ostrov je vyšší jako na skále a zespodu je plno jeskyní a různých převysů. Je tu tak průzračná voda, že vidíme při 35metrech až na dno. Po návratu na loď Jitka vaří opět vynikajícího tuňáka a pak jdeme všichni dospat. Já ještě jedu nahlásit změnu odjezdu a vyřídit wifi internet, který nám funguje i přímo na Feře. Navečer beru kanystr na benzín a s Kačenkou se vydávám k pumpě. Kačenka naběhala asi 4km, ale až k pumpě jsme nedošli. Když se vracíme k dinghy, tak na molu leží asi třímetrovej plachetník! Kačenka hned hlásí, že to je mečoun a že takového jsme také chytli. (jen náš byl marlin a byl menší). Pak nakládám Kačenku na dinghy a jeřábem ji spouštíme na vodu. Kačenka jen září a sotva se vrátíme na loď, vše nadšeně vypráví Jitce. Také jí dává kytičku, kterou jí sama natrhala. Večer pak trávíme u internetu, posíláme Emaily a chatujeme se známými na Skypu (volat se mu moc nechce).

středa 13.8.2008 – Vstáváme v 7:30 a v 8:00 už voláme přes Skype domů. Spojení sice není žádnej zázrak, ale jsme rádi, že se vůbec slyšíme. Stojíme s notebookem na palubě a než se pořádně vypovídáme a přeruší se spojení, jsme úplně prochladlý! Po hovoru si dáváme teplý čaj a pak jedeme na břeh. Tam potkáváme Američany, kteří včera večer odplouvali na Tonga a tak se divíme co se stalo. Vypráví nám, jak asi deset mil od Niue viděli nějaké divné světlo a tak se jeli podívat o co jde. Našli dva rybáře na převráceném člunu, kteří když viděli loď, tak zapálili nádrž s benzínem. Naložili je a vrátili se zpět na Niue. Dál pokračujeme do jachtklubu, kde je dnes velmi živo. Sešli se tu všichni jachtaři, co jsou momentálně na Niue. Jedna paní barvitě vyprávěla, že když vypluli z Bora Bora, bylo tak špatné počasí, že jim začalo téct okolo kýlu do jejich Firstu (z Bora Bora jsme vyjeli nastejně a tak zlé to nebylo). Teď musí každých 15 minut 20x pumpovat. A navíc jim odešla i lednice… Kačenka opět prohání tříkolku a pak si s Jitkou modeluje z plastelíny. Jsou zde už i všichni jachtaři z Palmerstonu. Z jachtklubu se vydáváme dál na nádhernou plážičku, uzavřenou mezi vysokými skalami a chráněnou od vln korálovými útesy. Trochu se očvachtáme a vracíme se na polední siestu na Feru. Když se Kačenka vyspinkala, pořádáme druhou výpravu za benzínem. Tentokrát bereme dva kanystry. Dnes máme štěstí, protože se nám daří chytit stopa na polovinu cesty k pumpě a dokonce se vezeme i zpět! Jsme zpátky tak rychle, že se nám ještě nechce domů a tak si s Kačenkou hážeme kameny do moře a vůbec děláme lumpárny na molu – to Kačenku moc baví :-). Když zapadlo slunce, nakládám Kačenku do dinghy a spouštím ji jeřábem na vodu. Cestou se ještě stavíme u známých z Palmerstonu, kluci moc hezky hrajou na kytaru a mandolínu, takže neodmítneme pozvání na palubu. Kačenka dostala buben a při dalších písničkách hrála s nimi. To jí sice moc nešlo, ale zato jí to mooooc bavilo! A když Jason začal tancovat, byla Kačenka k neudržení a řádila jak tajfun! Na Feře nás pak čekala Jitka s hotovou večeří – tuňákem a opečeným bramborem.

čtvrtek 14.8.2008 – Ráno mě vytahuje z postele příjezd nějakého cizího člunu. Když vykouknu ven, ptá se mě soused na náš člun. Ale ten je pryč!!! Nějak se odvázal a odplaval! Naštěstí ho ale chytil jeden rybář a už nám ho veze zpět. Než se rozkoukám je u nás a náš dinghy máme zpět. Ani za to nic nechce! Volám na něj ať chvilku počká a dávám mu poslední láhev českého rumu s plachetnicí. Tentokrát to dobře dopadlo… Po snídani vyplachujeme kanystry na pitnou vodu a pak jedeme na břeh. Jdeme zaplatit za bóji do jachtklubu a pak utrácíme poslední peníze v “supermarketu”. Bylo tam vše, ale většina zboží jen tak poházených, různě po krabicích a po zemi. K obědu si na Feře děláme polévku a na večer plánujeme palačinky. Odpoledne lenošíme u televize a když Katy spinká, koukáme na Hanibala. Když se Kačenka vzbudila, tak si s ní jdu zaplavat kolem lodě. Jitka nám mezitím připravuje ty palačinky. S Nutelou, broskvemi a šlehačkou jsou výborné! Nacpal jsem se, že sotva funím :-). Večer jedu s Kačenkou pro vodu do kanystrů. Je už ale po západu slunce a na břehu jsou oblaka komárů, takže se okamžitě po natankování vracíme zpět.

pátek 15.8.2008 – Ráno naposledy proháníme internet a kontrolujeme Emaily. Pak se jedeme na břeh odhlásit, takže opět imigrační, celnice a navíc do banky, protože tím, že jsme tu déle než původně plánovaných 24 hodin, musíme zaplatit odjezdovou taxu 30 NZD na osobu. Úředník ale nemůže najít v ,,té kupě” lejster naši loď a tak nás zdržuje vypisováním všech údajů znovu…Ještě jednou dovážíme vodu a pak balíme k odjezdu. Jitka dělá poslední “klidný” oběd a ve 14:00 vyplouváme na 321 mil vzdálené Tonga. Asi dvacet min. po nás odplouvá další loď, se kterou se později spojujeme na VHF. Do večera pak jedeme kousek od sebe, ale se západem slunce mizí vítr a na motor nám mizí i oni. My balíme plachty a dvě hodiny také motorujeme, ale pak opět vytahujeme plachty na motýla a jdeme spát.

sobota 16.8.2008 – Nad ránem se mění vítr a tak asi 12 mil jedeme špatným kurzem. V 8:00 měním plachty na levobok a pokračujeme velmi pomalu kupředu. V poledne zbývá 148 mil k Tonga. Jedeme jako když nejedeme a občas i opravdu stojíme, ale je klid. Na noc se Fera trochu rozjela a noc byla krásně klidná.

neděle 17.8.2008 – Den, který se nám ztratil… Překračujeme datovou hranici, takže po sobotě následuje pondělí.

pondělí 18.8.2008 – Teoreticky vzato, dnešní den začínáme jako první na světě! Navíc jsme za polovinou cesty kolem světa a každou další mílí se blížíme k domovu! V 7:30 ráno vstáváme do úplného bezvětří. Vytahuji dorádu, která má minimálně metr a volám Kačenku, ať se jde podívat. Jitka nás slyší, chvíli vyzvídá co je a pak se jde také podívat – jen hledá na špatné straně lodi :-). V 8:00 balíme plachty, windpilota a pokračujeme na motor. V poledne máme 49 mil k Tonga. Ve 23:00 jsme na severním pobřeží ostrova Vava’u.

úterý 19.8.2008 – V 1:30 zajíždíme do Port of Refuge a chytáme se na bóji u městečka Neiafu (18°39,60S 173°59,08W). Ani nic moc neuklízíme a hned jdeme spát. Na 8:00 nás budí Kačenka. Děláme si kafíčko a v lehkém deštíku přejíždíme na molo k celnímu odbavení. Molo je obsazené dvěmi vojenskými loděmi a tak se uvazujeme u vedlejšího mola. Beru si papíry a jdu se zeptat co a jak. Máme špatný čas a tak jsme zde o hodinu dřív. Navíc není jisté, jestli nás odbaví, protože dnes je zde velký svátek – oslavy korunovace krále! Úředníci naštěstí fungujou a tak nás po dvaceti minutách navštěvuje celník a paní z karantény. Odebírají nám všechno ovoce a odpadky, vypisujeme dva formuláře a dál si musíme dojít sami na imigrační. Cestou si ještě v bance vytahujeme peníze z VISA karty. Imigrační je v “centru” nad investiční bankou a docela špatně se hledá. Dokonce nemají ani cedulku na dveřích! Ale prý jsou tam nově a třeba se to někdy zlepší. Imigrační úředník nám dal vyplnit tři formuláře a pak se s námi dohadoval, jesti potřebujeme zaplatit víza, nebo ne. Vlastně jsme je neplatili jen díky Jitky pasu, protože na něm má znak EU, ale úředník nám stále tvrdil, že když budeme mít štěstí, že platit nemusíme.(to štěstí spočívalo asi v jeho dobré náladě a v nevědomosti úředního šimla :-), nevěděl ani, že nějaká ČR existuje:-), a to jsme přitom taková velká země!). Dokonce volal svým nadřízeným, ale také se nic konkrétního nedozvěděl! Nakonec dal tedy za pravdu mě a tak jsme přihlášeni bez víz a zadarmo. Cestou zpět se stavíme v tržnici a než něco stihneme koupit, pochoduje kolem vojenský průvod, který následujeme až zpět do centra. Všímáme si otevřeného turistického centra a tak se tam jdeme podívat. Bereme si pár letáčků a nakonec kupujeme krásnou dřevořezbu ještě levněji, než co je nabízeli na tržnici. Pak se konečně vracíme na Feru a rychle přejíždíme na bóji. Jitka pak vaří oběd, já připravuji dinghy a s Kačenkou pak vezeme prádlo do prádelny. Tam potkáváme Poláka Wojtka, který se zná s Rudou Kreutschneiderem a dokonce plul na jeho lodích, Polárce a Viktorce. Po obědě si všichni děláme polední siestu a dospáváme minulou noc. Navečer vyrážíme znovu na břeh. Zastavujeme se u Moorings zaplatit za bóji, ale je už zavřeno. Dál jdeme na procházku přes celé městečko a cestou zpět se stavíme na pizzu v Bounty Baru, což je místo, kam chodí většina jachtařů. Potkáváme zde i známé Italy, se kterými jsme společně čekali na Panamě. Bar je poměrně malý, ale s krásným výhledem a je tu opravdu živo. Kačenku úplně uchvátil muzikant, který zde hrál na klávesy, ale úplně paf byla, když k tomu hrál i na trubku. Kačenka se pro změnu moc líbila pánovi, který nás obsluhoval. Ten jí donesl popcorn a pak na ni chodil pravidelně bafat. Kačka se tam nakonec tak rozjela, že ji nebylo možné zastavit a svými tanečními kreacemi (chvilkami i s Jitkou) bavila celý bar. Byl to příjemný večer :-). Při návratu na loď neosvětlenou ulicí Kačka popadla ve tmě za ruku předcházejícího domorodého chlapečka a pěkně si ho odváděla, celou dobu mu důležitě něco vyprávěla a chlapec šel jak beránek :-)!

středa 20.8.2008 – Vstáváme v 7:00 a Kačenka má mazlivou náladu :-). Kolem 8:30 vyrážíme na břeh. Stavíme se u Moorings zaplatit za bóji a pak v Coconet-prádelně, kontrolujeme Emaily a pak se vydáváme vyměnit peníze. Cestou se stavíme na kafíčko a zákusek v Tropicana Café – hmm, moc dobrý! Cestou zpět ještě jdeme na tržnici, nakoupit suvenýry. Kupujeme několik přívěsků ve tvaru tradičních háčků na ryby a já neodolám a kupuji vyřezávaný meč z meče mečouna. Podobné se zde používaly před příjezdem prvních evropanů. Navíc se mi povedlo usmlouvat cenu pětačtyřicet dolarů, z původních sta. Mají tu ještě jeden – úplně dokonalý, ale stojí dost peněz… V Coconet pak vyzvedáváme bezvadně vyprané prádlo /poprvé dokonale čisté, voňavé a a nic neobarvené!!!/ a vracíme se na Feru, kde Jitka připravuje dorádu k obědu.

čtvrtek 21.8.2008 – Ráno na břehu zahajujeme kávou a zákuskem v Café Tropicana. Venku na ulici stojí děti seřazené podél cesty a s vlaječkami vyčkávají příjezd Krále. Kačenka si něco povídá se dvěma holčičkami, ale ty jí nic nerozumí a tak Kačence dávají alespoň balónek. Dělám si pár fotek a pak pokračujeme na kafíčko. Když se s Kačenkou jdu podívat, jestli už ten Král jede – a nebo kdy pojede, dozvídám se, že už asi každou chvíli. Kačenka přitom dostává vlajku království Tonga, aby mohla také mávat. Když už jsme zase v kavárně a venku vidím nějaký rozruh, vybíháme s Kačenkou ven a jen tak tak zahlédneme konvoj policistů a limuzín a Krále v jednom z aut. Král se sice rozhlížel, kdo všechno ho vítá (určitě si všiml i Kačenky :-)), ale jen poměrně rychle projel… Až jsme se divili, že ty dětičky nechají stát přes hodinu na slunci a v podstatě pro nic…, ale tak už to v některých královstvích chodí… Pak jsme zahájili odhlašovací kolečko – imigrační, kapitanát, karanténa, celnice a odhlásili jsme se z království Tonga. Jen škoda, že nám na tak zajímavé místo vyšlo tak málo času… Cestou zpět se ještě jednou stavíme na tržnici a dokupujeme banány, bazalku a já neodolal, a tak si odnášíme ještě jeden meč :-). Ale je fakt krásnej! Po obědě jedu ještě krátce na internet a do Moorings zaplatit ještě za jednu noc, pak vytahujeme dinghy a na 16:00 jedeme dotankovat vodu a za zbytek peněz naftu. V 17:00 vyjíždíme a Neiafu. Při tankování se probudila Kačenka a hrozně se zlobila, kam zase jedeme a ať se vrátíme že už nikam nechce! Už toho má chudinka také dost! Na motor vyjíždíme ze zátoky a ještě se jedeme podívat na jeskyni na dalším ostrově. V 18:00 vytahujeme plachty a nabíráme kurz na 450mil vzdálené Fiji. Fera jede okolo 6 uzlů a na začátku to ani nehoupe… Cestou ještě musíme dávat pozor na dva ostrovy a jeden útes, ale pak máme až do rána klid a i Fera trochu zpomaluje.

pátek 22.8.2008 – Po poměrně klidné, i když houpavé noci nám ráno opět přifukuje. Musím narefovat kosatku, ale stejně nechávám víc plachet než jindy a jedeme jako o závod. Rychlost kolísá okolo 7 uzlů! Chvátám totiž k Oneata Passage – to je jen čtyři míle uzký průjezd mezi útesy, které jsou schované pod hladinou. Nejsem si úplně jist přesností mapy – a po zkušenostech našeho GPS v místních ne příliš zmapovaných oblastech tam chci projet ještě za světla. Navíc ani podle “průvodce” není Oneata Passage úplně k doporučení… Jenže jižní cestou je to o 50 mil dál. V poledne nám k Oneata Passage zbývá 143 mil. K obědu máme polévku. K večeři máme vynikajícího tuňáka a šťouchané brambory s cibulkou. Jediné co nám kazí večeři je opět počasí, nemůžu ani dojíst a letím ven. Podjíždíme nPacifiku… Kde asi jsou… V noci je vidět záře ze dvou lodí, které nám ale zůstanou za obzorem. ízký a dlouhý mrak pod kterým fouká tak, že už se trhá voda z moře a lítá vzduchem… Večerní moře je celé bílé! Musím narefovat hlavní plachtu – kosatka už je dávno pryč. Naše rychlost se stejně pohybuje mezi 5 – 7 uzly, podle toho jak zrovna přifoukne. Pak koukáme s Kačenkou na 20 000 mil pod mořem a trochu křečovitě se smějem když v televizi mluví o klidných vodách Pacifiku…

Fiji sobota 23.8.2008 – úterý 30.9.2008

sobota 23.8.2008 – Vítr nakonec vydržel i přes noc a tak celou hlavní vytahuji až na desátou dopoledne a netrvá dlouho, než k ní přidám i celou kosatku. Jedeme po větru na motýla. Máme super rychlost i čas a v poledne už zbývá pouhých pět mil k Oneata Passage. Tím jsme překonali i mé nejoptimističtější odhady! Ve 13:00 projíždíme prvním waypointem v průlivu a pokračujeme lehce změněným kurzem, ale stále na motýla. V 17:00 máme všechny nebezpečí průlivu za zádí. Je pravda že okolní útesy jsme viděli pouze v mapě a proto to tu může být velmi zrádné! Navíc v době před GPS bych si raději zajel i sto mil, než trefovat tuto tři míle úzkou díru v neviditelných útesech. Dopředu je viditelný pouze ostrov Mothe a ostrov Oneata je viditelný až když už plujeme mezi útesy! Útesy jsou i všude mezi těmito ostrovy. Ale máme to za sebou a pokračujeme po úplně klidné hladině do Suvy. Jitka vaří “klidnou” večeři a říká proč to tak nemůže být pořád… Ve 23:30 míjíme ostrov Vanua Vatu na vzdálenost třech mil. Je velká škoda, že na těchto ostrovech nemáme dovoleno zastavit, je to tu něco jako rezervace, chrání místní lidi od civilizace. Pokud bychom tu přece jen zastavili, hrozila by nám pokuta a nepříjemnosti na hlavním ostrově. Škoda, ostrovy vypadají nádherně!

neděle 24.8.2008 – V 1:00 měním službu s Jitkou a jdu spát. Celý den pokračuje klidná plavba. V 9:42 (času z Tonga, v Čechách je 22:40) překračujeme 180° a vracíme se na východní polokouli! Vzpomínám si na knížku Idioti na plavbě kolem světa a jak tam kluci pokaždé řeší co jim napíše GPS. My už to víme :-), tedy už potřetí jsme to viděli (0°,180° a na rovníku) a naše pozice byla 18°16,92S a 180°00,00 – víc také neprozradím! Málem jsem ani nevěděl, kolik je hodin, protože zrovna když jsem seděl u GPS a hlídal to, tak se mi zastavili hodinky! V poledne nám do Suvy zbývá 85 mil. Odpoledne ještě přehazuji plachty na pravobok, abych je po dvou hodinách mohl dát zpět. Máme ale štěstí a když jedeme s plachtami na pravoboku chytáme krásnou dorádu! Tu pak večer čistím a porcuji. Klidná noc, střídáme se v hlídkách, v noci potkáváme nějaké lodě, které míří směrem k Fiji.

pondělí 25.8.2008 – celou noc nám září hlavní ostrov na Fiji před přídí. Ráno, ještě za tmy dojíždíme do Suvy. Jedeme nejdřív k celnímu molu, ale je moc brzo a tak nás přeposílají na kotvu před yachtclubem. Kotvíme mezi ostatními plachetnicemi (18°07,27S 178°25,35E) na 8m hlouce, Jitka s Kačkou jsou vzhůru, já jdu spát.

Kolem jedenácté mě budí Jitka, že se na okolních lodích něco děje. Všichni, co mají žluté vlajky vyndavají fendry a pobíhají po palubě. Já pouštím VHF a poslouchám co se děje. Pak volám Port Control a hlásím se k přihlášení. Po hodině přijíždí remorker, objíždí všechny lodě a rozváží balík formulářů k vyplnění. Po další půlhodině jedou druhé kolečko a rozváží další formuláře. Teprve napotřetí přiváží karanténí úředníky, kteří se nám nalodí na Feru a vyplňují další formuláře… Jsou v pohodě a ani nechtějí nic vidět, za 15 min. jsou hotovy a odjíždí. Já ještě musím na čtvrtou hodinu na imigrační a celnici do města a pak musíme ve městě zaplatit za karanténu. Když odjedou jdu znovu spát, bolí mě hlava. Jitka mě budí v 15:30 a taxíkem jedu vyřídit zbylé formality. Večer jedeme do jacht klubu na internet a Kačka si hraje s klukama.

úterý 26.8.2008 – Dopoledne začínáme opět na úřadech. Nejdříve jedeme zaplatit karanténu a pak na ministerstvo vyřídit cruising permit, který je potřeba pro plavbu mimo hlavní ostrov Viti Levu. Pak jedeme do autopůjčovny zamluvit auto na odpoledne. V poledne pak ještě stíháme nákup v centru a oběd v čínské restauraci v obrovském obchodním domě. Když Kačenka v poledne spinká já drhnu palubu a boky Fery, Jitka uklízí uvnitř. Na 16:00 mi dováží auto z autopůjčovny do yachtclubu a večer sedíme u internetu, který tu dobře funguje i na lodi.

středa 27.8.2008 – Budíček na 4 hod., už nespí ani Jitka a Kačka. Já na pátou odjíždím na břeh a autem jedu na 200 km vzdálené letiště pro posádku. Cestou beru místní stopaře, kluka s holkou, abych si měl s kým povídat. Na letiště jsem dorazil asi půl hodiny před příletem letadla a tak jsem si dal ještě kafíčko a mufínu. Pak už začali vycházet lidé a mezi nimi i Ála, Jirka a Petr. Nasedáme do auta a jedeme zpět do Suvy. Na Feru přijíždíme ve 13:30 a překvapujeme Jitku, která nás tak rychle nečekala a ještě uklízí. Jsme všichni unavení a tak jdeme odpoledne spinkat s Kačenkou. Jen na 16:00 jedu vrátit auto a večer vaří Jitka dorádu na večeři, pak už jen sedíme a povídáme.

čtvrtek 28.8.2008 – Brzo ráno jedeme do Suvy na snídani, pěší procházka po městě, muzeum, sídlo vlády, botanická zahrada. V muzeu mají pár kanibalských artefaktů. Nejvíc se nám líbí vidličky a potom se podivujeme nad kanibalem rekordmanem, který spořádal okolo neuvěřitelných 800 lidí… K masu si dělali i speciální červenou omáčku! Pak navštěvujeme tržnici, nakupujeme potraviny na dalších 12 dní. Pozdě odpoledne návrat na loď.

pátek 29.8.2008 – Opět dopoledne výlet do Suvy, oběd ve městě, tržnice, nákup ovoce, zeleniny a Kawy. Já si ještě kupuji teleobjektiv na zrcadlovku Canon EOS300v. Večer doplňujeme vodu, naftu, balíme motor s dinghy a připravujeme odjezd.

sobota 30.8.2008 – Po snídani vyndaváme člun z vody a vyrážíme na souostroví Kandavu. Jedeme na plachty ostře proti větru a ke konci pět mil na motor, já kormidluji. Plavba cákavá, prší, je chladno, všichni jsou zmrzlí, ale přesto se všichni spálí v obličeji… Kotvíme v zátoce u malého neobydleného ostrůvku s úžasným západem slunce. Vedle stojí ještě jeden katamaran, jinak široko daleko nic.

neděle 31.8.2008 – zůstáváme v zátoce, je neděle a to se nikde nic neděje. Takže jen šnorchlujem a odpoledne jedeme na výlet na ostrov. Ten je sice krásný, ale je zataženo a tak tolik nevynikne. Večer se vaří karbanátky. Po večeři přichází bouřky, chvíli přemýšlím co a jak, ale moc možností tu nemáme. Přesto překotvujeme kousek dál od břehu. Když kotvíme, vidíme jak nám kolem lodě plave mořský had! Alena se tak obává bouřek, že jen leží v kajutě a říká, že se modlí, aby se nám nic nestalo! Bouřky se nokonec vybouří a těsně nás minou, takže jsme v klidu a když jdeme spát je všude kolem jasno.

pondělí 1.9.2008 – Děti v ČR jdou do školy a nám pokračujou prázdniny! Dopoledne, když se všichni vyspí po promodlené noci, odplouváme na nejbližší obydlený ostrov Ono, kde nejprve kotvíme v krásné zátoce (18°53,20S 178°27,72E), ale je tam jen malá vesnička a přes korály žádný přístup na pevninu. Vytahujeme tedy kotvu a přejíždíme na jih ostrova Ono do další zátoky a hlavní vesnice kde znovu kotvíme (18°55,45S 178°28,33). Katy jde spinkat po obědě, Jitka s ní zůstává na Feře a my ostatní jedeme na břeh. Na břehu se nás hned ujímá mladší domorodkyně a vede nás za náčelníkem vesnice, nejdřív nás ale vede k sobě a Ále půjčuje svojí sukni. Pak nás představí náčelníkovi a společně jdeme do “obřadní místnosti” předat Sevusevu (kawu). Po krátkém obřadu s předáním Sevusevu nás zvou na večerní podávání Kawy. Vracíme se na loď, kluci si berou kajak a jedou šnorchlovat, Jirka při šnorchlování potkává mořského hada. Na 17,30 jedeme opět do vsi. Naše “delegátka” už nás čeká a sděluje nám, že na naší počest se dnes u popíjení kawy sejde celá vesnice. Holkám opět půjčuje dlouhé zavynovací sukně. Jdeme tedy opět směrem k “obřadní místnosti”. Venku ještě vidíme jak místní kluci drtí kawu železnou tyčí v jakémsi speciálním hmoždíři. Pak přichází náčelník v sukni a zve nás dál. Sedíme opět na zemi – tedy na pandanových rohožích a před námi je dřevěná půlkulatá nádoba na krátkých nožičkách. Náčelník nalije vodu do nádoby a dá nadrcenou kawu do pytlíku, to pak proplachuje v té vodě a nechává kawu vylouhovat. Vypadá to spíš jako když si mije ruce… Když je kawa dostatečně vylouhovaná, nabere ji jednou miskou z kokosového ořechu a přeleje ji do druhé misky, kterou mi pak podává. Jsem kapitán, tak piju kawu jako první a dál se pokračuje po směru hodinových ručiček. Začátek keždé “rundy” se oznamuje potleskem a mezi se nenalévá. Trochu nám z toho tvrdne jazyk, ale jiné příznaky nepociťujeme. Kačenka běhá kolem nás a neustále prohání malého chlapečka, syna náčelníka. Ostatní domorodci popíjí kawu s námi, ale jinak se věnují přípravě pandanových listů na pletení rohoží. Na Feru se vracíme po desáté hodině, Kačenka už je úplně utahaná a mě není dobře od žaludku… Během noci je mi ještě hůř, až jdu na záď zvracet – ale nejde to…

úterý 2.9.2008 – Po snídani foukáme flašky a jedeme na ponor k východní straně zátoky. Sotva jsme však našli pěkné místo k potápění, přijíždí člun s dvěma domorodci a ti nám říkají, že tady se potápět nesmíme! Tato část zátoky spadá pod jinou vesnici a proto musíme nejdříve pro povolení k náčelníkovi! Samozřejmě s kawou! To se nám nechce a navíc už jsme v neoprenech a Jirka dokonce s flaškou na zádech… tak rychle přejíždíme na správnou stranu zátoky a potápíme se tam. Lokalita sice na první pohled horší, ale nakonec stejně moc hezký ponor. Cestou zpět objevujeme další zajímavý útes, jako lokalitu na odpoledne. Když pak foukám flašky, přilétá helikoptéra a vozí materiál pro stavbu vysílače na kopec. Jirka pak hlásí, že už asi mají vše vybaleno a hotovo, a že co zbylo, hodili kousek od nás do moře… V poledne ještě vyrážíme jednou na břeh. Ověřujeme si, jestli je pravda co nám říkali ti dva. A je, uprostřed zátoky je bóje jako hranice, která půlí zdánlivě jednu vesnici na dvě (netušili jsme, že jsou znesvářené po nedávném úmrtí náčelníka, takže povolení na aktivity se nám zůžilo jen na levou část zátoky, nevadí, je obrovská…). Ještě chvíli povídáme o potápění a rybaření. Domorodcům je nepochopitelné, že se potápíme bez harpuny, jen s foťákem :-). Také se dozvídáme, že to co z helikoptéry přistálo v moři byly baterie – a byla to nehoda, prý štěstí, že to nespadlo na nás! Na druhý ponor jedeme později, na již předem vytipovaný útes. Zanořujeme se mezi krásné korály a za 10 minut ponoru potkáváme 7 velikých lobstrů. Nějak to nevydržím, přerušuji ponor a rychle jedu na Feru pro harpunu. Lobstři jako by to tušili, se rozutekli a tak jsme se vrátili pouze s jedním. I ten však vydal jako chuťovka po večeři pro všechy! Grilovali jsme ho spolu s kuřecím masem.

středa 3.9.2008 – Ráno po snídani, tedy asi na desátou, se vydáváme na kopec nad vesnicí. Jedeme všichni na břeh, kde se nás ujímá maminka naší “delegátky”. Všichni tu zrovna čistí ryby a tak nás posílá s mladou holčinou a jejím miminkem. Ta nás vede na začátek cesty za vesnicí a dál už pokračujeme sami. Cesta je poměrně nenáročná – tedy když zrovna nenesu Kačenku, protože to pak sotva dýchám :-). Nakonec docházíme až na vrchol, kde domorodci staví anténu pro mobilní síť. Těší se že již příští rok tu bude fungovat mobil… Teď nás jen udivuje, že jeden den tu helikoptéra vozí materiál na stavbu a druhý den je vidíme jak mohutná ocelová lana půlí dvěma velkými kameny! Ve vesnici pak ještě chvíli posedíme s domorodci a pak se loučíme a odjíždíme. Ještě nám to ale nedá a tak jedeme ještě jednou s harpunou na útes. Tentokrát “férově” na šnorchl. Dovážíme jednoho pěkného lobstra k večeři, ve 13:00 vytahujeme kotvu a odplouváme. V 15:00 pak kotvíme v zátoce Gasele Bay na Kandavu (18°56,35S 178°18,39E). S Petrem a Kačenkou bereme Sevusevu a vyrážíme k nebližším obydlím. Tam nás stará paní se zvláštními zuby (všechny jak jehly) a výrazem milého lidožrouta posílá do vesnice na konci zátoky. Jedeme tedy ještě na Feru, kde přibíráme Jirku a pak pokračujeme do hlavní vesnice Gasele. Tam už jak nás vidí, tak se sbíhají děti na pláži a pokukujou, kdo že to sem jede. Hned nás vedou za náčelníkem, ale stále si od nás udržují několikametrový odstup. Vedou nás až k domku, kde chvíli čekáme na náčelníka. Tím je poměrně mladý John. Vypadá, že je velmi rád, když nás vidí. Předáváme mu Sevusevu, následuje krátký rituál a John nadšeně vyzvídá, jestli už jsme Kawu ozkoušeli a jestli si ji s nimi dáme. Jirka s Petrem říkají, že si dají rádi, já se Kawy vzdávám, ale také rád zůstanu. Kačenka tu má kolem sebe spousty dětí, ale zatím na nás jen plaše koukají. Kačence to nevadí a sama běhá kolem jako ďas. Nakonec je to tu velmi příjemné posezení! Domorodci postupně přicházejí a všichni se s námi čile baví. Dozvídáme se, jak to tu chodí a spoustu věcí o jejich životě. Naopak jim povídáme kde jsme co viděli jinde, kde a jak žijeme a další věcí. John vypráví že žil na hlavním ostrově, kde dělal trenéra golfu. Teď je přes dva měsíce zpět a dělá tu náčelníka, pracuje na polích a tak… Říká, že jsou rádi, když připluje nějaká ta loď. Prý vždy dovezou Sevusevu a mají si s kým popovídat. Ptám se jak často sem plachetnice jezdí a John říká, že poměrně často – za poslední tři měsíce jsme druhá loď! Když kluci začínají kouřit s domorodci Fijijské cigarety (domácí tabák balený v novinách), jdu s Kačenkou a ostatními dětmi ven. John mě s Kačenkou ještě vede seznámit s jeho strýcem, ktrému je přes osmdesát let. Je to takový čilý stařík, stále pracuje na poli a kolem domku pěstuje krásné orchydeje. Pak Kačenka venku prohání ostatní děti, které jsem si úplně získal tím, že jsem je fotil a pak jim na digitálu ukazoval jejich fotky. A že jsou nádherný! Na Feru se za Álou a Jitkou vracíme poměrně pozdě… Holky vaří vynikající lobstrové těstoviny! Mňam!

čtvrtek 4.9.2008 – Dnes je další “potápěčský” den. Po snídani foukáme flašky a jedeme na ponor k útesu uvnitř zátoky. Při hladině a na mělčí vodě jsou nádherné korály, vidíme jednoho žraloka bělocípého a v díře pod skalami asi dvoumetrového žraloka vouskatého. Jinak opět spousty korálových rybek. Máme s sebou i harpunu pro případné setkání s lobstry, ale vidíme jen jednoho malého kterého necháváme žít. Na druhý ponor jedeme k útesúm s kardinálním znakem. V podstatě jsou to dvě obrovské korálové hlavy, vzdálené asi 50m od sebe. Máme ale trochu smůlu, protože se zhoršila viditelnost a po tom, co jsme si prohlédli první část, jsem nabral špatný směr a asi 5 minut jsme plavali špatným směrem. Dalších 5 min. plaveme zpět a pak už je to zase paráda. Dokonce i s dvěma lobstry na večeři. Toto “účelové” potápění je možné snad jen tady! Ale pravdou je, že sem nejezdí tokové množství lidí, aby to místní útesy nějak poznamenalo. A místní ani nemají komu tyto dobroty prodávat, takže je příliš neloví a je jich tu opravdu hodně. Po potápění jedeme opět do vesníce a opět bez Jitky a Ály. Ty připravují k večeři lobstry a povídají si u vínečka na palubě. Domorodci zrovna hrajou rugby a na mě s Kačenkou se okamžitě vrhá asi dvacet dětí. Tak je znovu fotím a Kačenka je prohání kolem. Dokonce dostává od dětí míč a klacek – takže je prohání a mlátí klackem! Když jí ho ale seberu a zahodím, děti jí ho donesou zpět, aby je mohla opět prohánět! Mezitím dospělí dohráli rugby a opět drtí Kawu na dnešní večer. Opět trávíme příjemné odpoledne u Kawy a Kačenka opět řádí s dětmi, které už ji berou jako svou. Kačenka také dostává jako hračku malé kuřátko, které lítá po pokoji a moc se jí líbí. Dokonce se s ním i ráda fotí! K večeři, na kterou přijíždíme opět pozdě, je rýže s lobstry.

pátek 5.9.2008 – Po snídani jedeme do vesnice všichni kromě Jirky, na břehu nás hned vítají děti a chytají náš člun, jen jsou poněkud zaraženější, protože ještě neznají holky. Hned u pláže místní ženy namáčejí a vaří pandanusové listy, aby z nich potom mohly plést rohože a další užitečné věci do domácnosti. My pokračujeme na návštěvu do domečku, kde jsme popíjeli Kawu a dostáváme tam slíbené banány. Jitka vyčetla v průvodci, že jsou zde nějaké vodopády, tak se na ně hned ptáme. Paní nás posílá i s dětmi jako průvodci, že to není daleko, ale ty nás dovádějí jen k řece. Tam se nás ujímají muži a vedou nás dál proti proudu po pěšince v džungli. Jdeme i kolem políček s tarem a kasavou, plodina používaná místo brambor. Nakonec zjišťujeme, že vodopády jsou mnohem dál, než jsme čekali a hlavně bychom museli 8x přebrodit řeku a na to nejsme připravení. Vracíme se i s Johnem nazpět, cestou nám ještě ukazuje i jak pěstují Kawu. Nakonec se všichni seznamujeme s jeho tatínkem, 84 letým vytálním staříkem od kterého dostáváme zeleninu. Pán se moc rád fotil. Po příjemném dopoledni se loučíme a vracíme se na Feru. Plánujeme odjezd po obědě, ale než se najíme a sbalíme člun, je odpoledne. V 16:00 vytahujeme kotvu a vyrážíme dál směrem na Nandi. Fouká dobře a tak Feru rozjíždíme na 6 uzlů, pluje sama na windpilota. Střídáme se ve službách, pro kluky i pro Alenu je to první noc na moři.

sobota 6.9.2008 – Ráno nám poslední tři míle před vjezdem do laguny přestává foukat. Balíme plachty a dojíždíme na motor. Nandi je dalších deset mil od průlivu a tak tam dojíždíme až kolem poledne. Kotvení za ostrovem před městem nevypadá nijak moc klidně a tak se pokoušíme zajet do maríny Denerau v ústí řeky. Napoprvé se nám povedlo nasednout na dno, ale vycouvali jsme a napodruhé už to vyšlo. Jirka komentuje ženské navigátorství tak, že najednou má loď 3 kapitány :-). Alena stojí vepředu a hlídá útesy (huláká zepředu kudy jet, ale už neslyší od ostatních odpovědi) a Jitka ,,radí” zezadu, každý z nás to vidí trochu jinak, ale nakonec přece jen bezpečně zajíždíme do mariny, která není v mapě ani značená… Vyvazujeme se bokem u mola a jdeme se přihlásit na recepci. Musíme ještě překotvit, protože stojíme na mísě pro výletní lodě. Vyvážíme tedy kotvu a poprvé uvazuji Feru zádí k molu. Když už bezpečně stojíme, vyrážíme na rychlý nákup potravin. Samoobsluha je hned vedle a tak s vozíky jedeme až k lodi. Pak jdeme na drinky do Hard Rock Cafe a na večeři do restaurace hned vedle. Mezitím přijíždí jedna výletní loď, replika klasické dřevěné plachetnice. Seznamujeme se s posádkou a pak se na ni jdeme podívat. Nedá mi to a šplhám na zadní stěžeň, odkud fotím vedle zakotvenou Feru a večerní přístav.

neděle 7.9.2008 – Před naplánovaným odjezdem jdu zaplatit marínu. Zaráží mě cena – pouze patnáct Fijijských dolarů! To je v přepočtu cca.150 Kč! Pak ještě nějaké nákupy, praní (při kterém jsem rozbil pračku), oběd, kafíčko a místo dopoledne vyplouváme ve tři odpoledne! Ani se mi nikam nechce jet, protože než někam dojedeme bude tma… Vytipoval jsem si místo na asi dvanáct mil vzdálených ostrovech Mamanucas, za ostrovem Malolo a doufám, že to včas stihnem. Nakonec kotvíme kousek vedle ostrova Malolo, za ostrovem Qalito (17°43,78S 177°08,20E). Nakonec tam trávíme krásně klidnou noc.

pondělí 8.9.2008 – Po snídani jdeme šnorchlovat na krásné korály vedle Fery. Plave se mnou i Kačenka, která se mi neustále drží za krkem. Kolem desáté se připravujeme k odjezdu a pokračujeme mezi ostroven Qalito a Malolo, dále pak úzkým a neoznačením kanálem mezi útesy k ostrovu Mana až k ostrovu Yanuya , na kterém je docela veliká vesnice. Bereme Sevusevu a s Jirkou a Petrem jedeme za náčelníkem. Ten už sedí na lehátku u pláže a čeká na nás. Přebírá od nás Kawu a po rychlé ceremonii nám říká co a jak, pak se omlouvá, že musí odjet. Domlouváme na druhý den výlet na vedlejší ostrov Trosečnika, musíme zaplatit vstup 5 Fiji dolarů na osobu. Procházíme si vesnici, na které už je vidět stálý přísun turistů. Dokonce už tu mají i tržnici se suvenýry! Jinak ale docela bída a binec. Odpoledne jedu ještě jednou na břeh, pro změnu s Kačenkou, Jitkou a Álou. Narážíme tam i na jednu holčičku, která působí trochu nebezpečně, nakonec honí Kačenku s nožem – kanybalské geny se někde nezapřou:-)! Jdeme i na krásnou skálu, která se tyčí nad vesnicí – je odsud super výhled, jen ten nepořádek pod skálou si nepřejte vidět! Večer foukáme flašky a v noci jdeme na ponor pod lodí.

úterý 9.9.2008 – Po snídani jedeme do vesnice zaplatit vstupné, pak nakládáme dinghy a jedeme na nádherný ostrov Monuriki, na kterém se natáčel film Trosečník (Costaway s Tomem Hanksem). Jsou zde ještě turisté z nedalekého resotru, ale po asi půlhodině odjíždí a ostrov máme pro sebe. Dělíme se na tři skupiny a vydáváme se na průzkum. Jitka s Kačenkou zůstávají na pláži a v palmovém háječku, Ála se vydává po pobřeží k jeskyni, kluci jedou na kajaku kolem ostrova a já se pokouším najít cestu na vrchol. Začátek cesty jsem našel poměrně rychle, ale ta po pár metrech zmizela a byly zde cestičky vyšlapané nejspíš jen od koz. Po prudkém svahu pokračuji rychle kupředu a asi za dvacet min. jsem na nižším vrcholu ostrova. Je odsud nádherný výhled! Dělám plno fotek a jdu se pokusit o zdolání nejvyššího vrcholku. Přeběhnu na druhý vrchol a šplhám vzhůru. Není to zdaleka tak lehké jak se zdálo! Cesta na vrchol je téměř kolmo vzhůru a střídají se obrovské balvany s menšími, ale vše je nezpevněné! Naštěstí jdu sám, protože několikrát špatně šlápnu a spouštím lavinu velikých balvanů! Nakonec končím u převisu, asi dvecet metrů pod vrcholem. Dál si bez jištění netroufám… Chvíli opět posedím a fotím. Při pohledu dolů se skoro děsím jak najdu cestu zpět. Cesta zpět je naštěstí v pohodě, protože je zde spousty možností. Jen někde kolem poloviny cesty zpět jsem opět narazil na veliký převis a tak jsem chvíli bloudil. Na pláži si pak sundavám sandály a chladím si nohy, otlučené od uvolněných kamenů. Pak s Kačenkou řádíme ve vlnách na pláži a čekáme, až se vrátí kluci na kajaku. V jednu se vracíme na Feru a po obědě si dáváme odpočinek, skoro všichni usínáme :-). Budím se před čtvrtou hodinou a vyhlašuji poplach na potápění. Petr odkládá knížku a budí Jirku, za půl hodiny už sedíme na dinghy a jedeme na ponor. Jedeme na vnější stranu útesu, za kterým kotvíme. Ponor je moc fajn, i když dole už je trochu šero. Večer pak po výborné večeři (krevetky s rýží) stahujeme a prohlížíme fotky.

středa 10.9.2008 – Na devátou už jsme po snídani a vytahujeme kotvu. Vydáváme se dál, na souostroví Yasawa. Kličkujeme mezi korálovýmy útesy, ale tentokrát máme malé ostůvky jako vodítka a tak je to takové klidnější. V 13:30 koltvíme mezi ostrovy Waya a Wayasewa, u vesničky Namara – nebo také Naboro (17°19,60S 177°08,09E). Dáváme si oběd a hned po obědě jedeme předat Sevusevu do vesnice. Na lodi zůstává Ála a hlídá Kačenku, která ještě spinká. My ostatní předáváme Sevusevu náčelníkovi a několika domorodcům. Po krátkém “obřadě”, kdy máme dovoleno se volně pohybovat po ostrově, potápět se, šnorchlovat a chytat ryby si chvíli povídáme a pak se jdeme podívat po vsi. Vesnice Namara (Naboro) je na malém poloostrově zakončeného pláží, která při odlivu spojuje ostrov Wayasewu s ostrovem Waya. Tam navazuje na další pláž z malým resortem pro baťůžkáře. Vesnice byla původně na druhé straně ostrova, ale v roce 1975 došlo k sesuvům půdy, které zasypaly několik domů a vesnice byla vládou přesunuta. Zbytky původní vesnice jsou na mapách značeny jako Old Namara. Lidé ve vesnici jsou o poznání přátelštější než v té minulé a je vidět, že z našeho Sevusevu mají radost. Asi je to tím, že zátoka, kde kotví většina plachetnic je o 1,5 míle dál a spadá pod jinou vesnici. Podle map se tady ani kotvit nedá, a tak jsme nejspíš příjemné zpestření i přesto, že sem při odlivu zavítají turisté z protilehlého resortu. Vracíme se na Feru za Álou a Kačenkou. Katy se akorát probrala, má dobrou náladu a chce do vody. Dávám jí rukávky a s Álou za mohutného veselého křiku plavou kolem lodi. Pak se jedeme ještě jednou všichni podívat na břeh do vsi a cestou zpět se stavíme v resortu domluvit večeři na další den. Na Feře pak rozděláváme oheň na grilu a děláme kuřecí prsíčka se šťouchaným bramborem a salátem.

čtvrtek 11.9.2008 – Ráno vstávám s Kačenkou a ještě před snídaní dopisuji deník. Dnes mi nějak není dobře a tak na ponor vezu jen Jirku s Petrem. Na první ponor jedeme na tři míle vzdálený útes u ostrova Kuata. Po návratu na Feru obědváme, oddechujeme a foukáme flašky. Na druhý ponor jdou kluci nejdřív rovnou z Fery, ale po deseti minutách jsou venku, že tu nic není (jen Ála je nadšená, že viděla Leopardího žraloka) a tak je vezu na útes u konce ostrova Wayasevu. Tam už je to moc pěkné, jsou tu už na každém ponoru k vidění i klauni. Večer jdeme na večeři do Sunset Beach Resortu. Máme moc dobrou rybu.

pátek 12.9.2008 – Ráno, po pozdní snídani měníme plán a místo výletu na kopec a šnorchlování vytahujeme kotvu a pokračujeme na další místo. Jedeme podél západního pobřeží ostrova Waya – mezi ostrovem a útesy, o které se rozbíjí obrovské vlny. Na severním konci ostrova nás překvapuje silný protivítr a proud. Naše rychlost klesá na 4 uzle a na palubu cáká voda. Po necelých čtyřech hodinách jízdy jsme zakotveni v zátoce Soso Bay na ostrově Naviti (17°07,94S 177°13,50E). Po zakotvení jako vždy obědváme a pak jedeme za náčelníkem. Ále s Jirkou se nikam nechce a tak zůstávají na Feře, my ostatní bereme Sevusevu a jedeme. Na břehu už na nás mává několik lidí a dve mladý kluci nás vedou k náčelníkovi. Ten od nás převezme Sevusevu a opět při krátkém rituálu něco povídá. Mluví Fijijsky a tak mu rozumím jen Sevusevu, Europe a Vinaka… Mladý nám to přeloží jako Ok. Ještě se ujišťuji, že se můžeme potápět a kde, domlouváme vodu a pak už se jdeme podívat po vesnici. Vypadá skoro nejvyspěleji co jsme viděli. Mají tu veliký kostel a i dost velikou školu, dokonce nás překvapují i s pekárnou! To nás zaujme hlavně proto, že chleba by se hodil a tak pokračujeme k pekárně. U pekárny se nestačíme divit! Je to domorodé Bure (tradiční slaměné obydlí), vedle něho plechová ohrádka jako sklad a vedle pod stříškou dvě vyhrabané díry do země. V těch se na ohni a rozpálených kamenech peče chléb. Nemáme s sebou peníze, ale přesto si odnášíme dva chleby a další dva domlouváme na další den. Na lodi si pak dáváme čerstvý sladký chléb jako buchtu ke kafíčku. Večer pak koukáme na film.

sobota 13.9.2008 – Ještě před snídaní foukáme flašky a já přitom pracuji na počítači. Jitka připravuje míchaná vajíčka s cibulkou. Během snídaně mi dochází benzín v kompresoru, ale flašky jsou akorát na 200 atmosfer a tak je hotovo. Po snídani jedu s Jirkou a Kačenkou do vesnice pro vodu a pro čerstvý chleba do “pekárny”. Začínáme s vodou, bereme dešťovou ze střechy kostela. Odnášíme 60l v kanystrech na dinghy a pokračujme do pekárny. Tam nás čeká trochu zklamání, protože chléb bude až odpoledne. Pak ještě dokupujeme nějaké banány, papáju a mango. Zatímco jde Jirka pro manga, já s Kačenkou vezeme jednu domorodkyni na lov chobotnic, jednu nám také slibuje na večer. Odhaduji, že je jí tak 50 let a váží cca 100 Kg, je srandovní jak “žblunkne” z dinghy do vody a jde se potápět pro chobotnice! Doprovází nás ještě dva kluci o málo starší než Kačenka, které pak měním zpět za Jirku. Chvíli ještě posedíme s domorodci na pláži a pak se vracíme na Feru. Navečer jedeme opět do vesnice pro chleba a pro slíbenou chobotnici. Chleba je akorát čerstvě upečený a moc horký. Bereme ho do igelitové tašky a jdeme hledat “naší” lovkyni Loatu. Napsala nám sice své jméno, Loata Deivanui, ale nechali jsme to na lodi a nejsem si jist. Raději se tedy neptám kde ji hledat a prostě jdu někam tam, kde jsme se dopoledne potkali. Bloudíme mezi malými domečky (dřevěná kostra o půdorysu cca 3x4m, střecha a stěny z vlnitého plechu) a jejich příslušenstvím (kadibudky, koupelny a vnější zastřešené “ležení”), ale pak to přeci jen najdeme. Loata už nás čeká, ale chobotnice se ještě vaří (v hrnci nad ohněm). Přisedneme si tedy na její “ležení”a čekáme, až se chobotnice uvaří. Loata se okamžitě vrhá na náš chléb, vybaluje ho z tašky a říká, že je moc horký. Dává ho do mísy a chladí ho pandanovým vějířem. My si myslíme, že jsme o něj právě přišli a že se asi bude podávat k chobotnici… :-)/chápejte, tady se nikde nedá nic koupit, proto jsme měli takovou radost ze získaného chleba…/. Rozruch nastává i když se chobotnice dovaří a donesou nám ji. Jitka s Alenou už vymýšlejí únikový manévr:-)! Chobotnice je “připravená” tak, že ji prostě vhodili do vody a uvařili. Není ani vykuchaná a nijak očištěná. Jsem asi jedinej, kdo se na ni těší. Vše se ale rychle vysvětluje, protože chobotnice je jen předvařená a je potřeba ji ještě hodinu vařit. Bereme ji tedy s sebou na loď a dokonce i chléb nám zůstal! 🙂 Na Feře pak chobotnici čistím a připravuji podle “svého” na další den.

neděle 14.9.2008 – Ráno s východem slunce startuji motor a přejíždíme na jižní cíp ostrova. Zde se mají v průlivu mezi ostrovy Limaneitui a Naviti vyskytovat manty! Manty po ránu vidět nebyly, zato jsme viděli několikrát vyskakovat mečouna kousek od lodě. Kotvíme před krásnou pláží, hned vedle průlivu. Dopoledne jedeme na prohlídku ostrova Limaneitui a Nanuya. Na ostrově Nanuya domlouváme večeři v pěkném Mantaray Resortu (nic jiného tu není). Po návratu jedou Jirka s Petrem šnorchlovat z kajaku. Odpoledne se točí vítr a naše místo se stává úplně otevřeným a potenciálně nebezpečným. Doufám, že se to k večeru změní, ale marně. Naopak, večer ještě přifukuje a tak vytahujeme kotvu a jedeme hledat lepší místo. To se ukazuje jako docela problém, protože vítr fouká tak nešťastně, že jediné chráněné místo je od nás za průlivem. Pro dinghy ani ne míli, ale pro Feru s hlubokým ponorem to znamená asi 7 mil kolem ostrova! Cesta nám tedy trvá asi dvě hodiny a na druhou stranu dojíždíme už za tmy. Opět mě napadá, že ještě, že máme ocelovou loď… Kličkujeme mezi několika útesy a kotvíme v malé zátoce (17°10,33S 177°11,38E) na hloubce 10 metrů. Když to vypadá, že Fera bezpečně stojí, nasedáme na dinghy a jedeme do resortu na večeři. Přijíždíme až k pláži, ale tam se zalamují takové vlny, že nejde přistát a tak se vracíme na večeři domů na Feru. Pak sedíme docela dlouho v salonu a povídáme. Alena venku rozdýchává mořskou nemoc!

pondělí 15.9.2008 – V jednu hodinu ráno se opět mění vítr! Tentokráte fičí ze severozápadu okolo 25 uzlů, takže jsme opět úplně nechráněni a s útesy 15 m za zádí! Vypadá to ale, že kotva drží dobře a tak další dvě a půl hodiny běhá po palubě a hlídám kdyby něco. Pak se vítr točí k západu, trochu slábne a já jdu spát. Ráno se pak ještě s Álou a Kačenkou jedeme do resortu omluvit, že opravdu nešlo přijít… Kontroluji Emaily a opět koukám na předpověď počasí, která opět tak úplně nevychází. Pak se vracíme na Feru a odplouváme směrem na Lautoku. Jedeme na motor přímo proti větru a to tak nešťastně, že když o 30°změníme směr, změní se i vítr! Nakonec se posledních deset mil probíjíme proti proudu a větru čtyři hodiny! A místo plánovaného kotvení u ostrova Tivua, končíme v klidné zátoce Saweni Bay. Tam kotvíme až po západu slunce, vedle dalších třech plachetnic (17°38,39S 177°23,88E). Užíváme si úžasně klidné noci…

úterý 16.9.2008 – Ráno se v pohodě vyspíme, vykoupeme – v již kalné vodě a po snídani přejíždíme do Lautoky. Jedeme kousek za krásnou lodí Swan, pod italskou vlajkou. Ta vyplula asi pět minut před námi a v Lautoce kotvíme opět hned vedle ní (17°35,95S 177°26,56E). Sotva italové spustí dinghy na vodu, hned jedou k nám a ptají se, jestli jsme cestou viděli ten útes. My ho viděli (a proto jsme neztroskotali), ale v mapách není! Nicméně kdybychom se drželi vyznačené trasy, nic se nemohlo stát. Oni tudy takto jeli už potřetí a útesu si všimli až tentokrát! Dřív měli štěstí a teď jsou z toho celý vedle :-)! Dozvídáme se od nich alespoň nějaké informace o Lautoce. Vítr stále zesiluje a než Jitka uvaří oběd, Fera splula o pár metrů. Sotva dojíme, vytahujeme kotvu a popojíždíme o pár desítek metrů dopředu. Znovu kotvíme a tentokráte kotva drží. S Jirkou, Petrem a Kačenkou jedeme na břeh. Musíme se přihlásit na celnici a dovézt nějakou pitnou vodu. Vracíme se na Feru pro Jitku s Álou a pak společně jedeme taxíkem do Lautoky. Lautoka je město plné Indů se vším všudy. Jen na pěkné tržnici je náznak Fijijské kultury, protože se zde prodává hodně Kawy a Indové zde prodávají typické Fijijské suvenýry. Pak si oběhneme celé centrum a hledáme nějakou slušnou restauraci. To se nám příliš nedaří a tak jíme v jakémsi indickém Fast Foodu. Tedy moc k jídlu to není… Pak jdeme na nákup do poměrně dobrého supermarketu a vracíme se na Feru ve dvou skupinách. Holky zůstaly ve městě s Jirkou, chtěly oběhat obchody, ale všude v 17hod. zavírali, takže ani nic neutratili. Na nás čeká u mola úplně černý dinghy a docela špinavá Fera. Kousek od přístavu je totiž cukrovar, který to tady poznamenává nasládlým zápachem a hlavně neuvěřitelným množstvím popela. Večer se pak mění směr větru a od cukrovaru fouká přímo na nás, takže se musíme zavřít v lodi! Kluci chodí ven kouřit v pantoflích, aby nám tu špínu nenanosili dovnitř! Já ještě stahuji fotky na CD, abychom je mohli poslat domů. Navíc balíme co se dá, protože Ála nám bere domů celou tašku věcí. Přibaluji i můj rozbitý foťák (Canon EOS 300v na který jsem si zrovna koupil nový teleobjektiv…) a spoustu nafocených filmů..

středa 17.9.2008 – Ráno vstávám hned po Jitce v 6:00 a jdu drhnout palubu. Vítr se naštěstí stočil, takže cukrovar nás teď nezasypává, ale na palubě je úplně černo! Po půlhodině drhnují to vypadá jakž takž… Jdu na kafíčko a po rozloučení na sedmou hodinu odvážím Álu, Petra a Jirku na břeh. Jede s námi i Kačenka. Na břehu měl čekat taxík, ale protože jsme ho nepotvrdili tak nepřijel. To ale nevadilo a za pět minut jsme měli jiného taxíka. Narychlo se loučíme a Ála, Petr a Jirka odjíždí na letiště, odkud letí domů. Kačenka je celá smutná, že jí odjíždí malej kluk, velkej kluk a teta Ála… Když začíná plakat, tak jí utrhnu kytičku a chvátáme za Jitkou, která nás čeká na Feře. Okamžitě vytahujeme kotvu a přejíždíme zpět do zátoky Saweni Bay. Tam celý den drhneme Feru od černého, mazlavého popela. Nebylo by to však celé, kdyby vedle zátoky nezačalo hořet! Po asi hodině se opět trochu stočil vítr a na naší čisté palubě opět začal přistávat popel! Neváháme ani minutu, vytahujeme kotvu a pokračujeme do mariny Denerau u Nandi. Po dvou hodinách jízdy, kdy se rozfoukalo opět proti nám, zajíždíme za přílivu do řeky a k marině. Nejedeme ale k molu a kotvíme hned před marínou (17°46,26S 177°22,99E) na 4,8m hloubky. Jsme rádi, že jsme tady už dnes a večer jedeme na Pizzu. Navíc je zde i pěkné taneční představení a Kačenka řádí, protože je ráda, že je na břehu.

čtvrtek 18.9.2008 – Ráno jedeme na kafíčko do kavárny na břehu, kde mají i WIFI připojení na internet. Vyřizujeme vše potřebné a pak jdeme do obchodu s lodním vybavením. Po dlouhé době, tedy od Martiniku (!!!), poprvé dostáváme koupit alespoň něco z toho, co potřebujeme! Pak kupujeme nějaké potraviny a jdeme zpět k dinghy. Ještě se však musíme jít podívat na plachetnici Spirit Of The Pacific – což je loď přesně podle mých snů! Asi třicetimetrový, ocelový škuner s křížovým oplachtěním na předním stěžni. Nádherná loď! Odpoledne při přílivu nám Fera dosedá na dno. Odliv je asi 2,6 metru, takže jsme cca 30 cm v bahně! Stojíme ale klidně, a tak to ani nevadí.

pátek 19.9.2008 – Po čerstvé snídani z místní pekárny, jedeme na břeh. Jdeme domluvit opravu naší hlavní plachty a vůbec se podívat, kde tu co je. Pak se vracíme na loď a já jedu pro benzín. U pumpy stojí člun a jeho kapitán mi říká, že obsluha přijde hned. Už má zaplaceno a čeká jen na vrácení peněz a účet. Když přes půl hodiny nikdo nejde, jdu se podívat co se děje a dozvídám se, že všichni odešli na oběd a přijdou až na druhou hodinu! Fiji time! Vracím se tedy za Jitkou na loď. Pak začíná pršet a mě nezbývá, než vzít plachtu a na třetí ji odvézt do opravy a cestou zpět koupit benzín. Náhodou potkávám kluka s několika pruty a ptám se ho, jestli neví, kde levně pořídit slušný naviják (ten náš starý se neopravitelně rozbil). Říká, že jo a že to zjistí a zavolá. Večer pak jedeme ještě jednou krátce na břeh, ale je zima a mokro a tak se brzy vracíme.

sobota 20.9.2008 – Ráno jedu s Kačkou pro snídani, Jitka zatím vaří kávu a čaj na lodi. Dopoledne vyrážíme na břeh a nakonec si dáváme oběd v jedné z legendárních Hard Rock Café restaurací. Po obědě a seznámení se s příjemnou obsluhou restaurace jedeme na loď uspat Kačku. Jdeme spát s Kačenkou a budí mě až domorodec s pruty, který přijel k Feře na velkém motorovém člunu. Nemohl se mi totiž dovolat. Naviják sehnal a tak teď máme nový – takový ten veliký, krásný a pozlacený! To se teď budou tahat ryby! K večeru opět jedeme na břeh a jdeme si rovnou zabrat dobrá místa, abychom dobře viděli představení místní taneční skupiny. Kluci tančí s ohněm a mačetami, holky kroutí zadky, je to krásné vystoupení. Kačenka si tu našla kamaráda, stejně temperamentního jako je ona, takže spolu běhají a napodobují tance co vidí na pódiu. To jim vydrží po celé hodinové představení…

neděle 21.9.2008 – Dopoledne dopisujeme deník a Kačenka se dožaduje vaničky. Nakonec u počítače prosedíme celý den… Kačenka se vykoupe a jde spinkat, Jitka vaří brambory s krevetkami a brokolicí. Pak se chudinka drhne s nádobím, které je úplně černé od špatného lihu z Tahiti – ty domorodci ví proč vaří na ohni… Navečer jedu ještě znovu s Kačenkou na břeh pro vodu. Kačenka mě ke kanystrům nechce ani pustit! Večer opět dopisujeme deník a bilancujeme dosavadní plavbu. Od odjezdu z Panamy máme upluto již 7703 námořních mil a dalších 3572 mil jsme najezdili po Karibiku – a to vše za necelých jedenáct měsíců!!!

pondělí 22.9.2008 – Ráno při snídani dopisujeme poslední řádky v deníku a po dlouhé době je opět kompletní! Vlastně naposledy byl 100% aktuální na Markézách! Pak jedeme na kafíčko a internet na břeh, stahujeme e-maily a posíláme nějaké nové věci na naše www stránky – včetně hotového deníku. Následuje převod peněz přes Western Union do Indonésie. To je mnohem náročnější než se napoprvé zdálo a ani nelze poslat celou částku, což nakonec naštěstí nevadí. Pak vezu Jitku s Kačenkou na Feru a sám jedu do Nandi. Chytám indického taxikáře, který mě vozí po Nandi a pomáhá mi shánět vše potřebné. Jde mi hlavně o líh a olejové filtry. Začínáme se sháněním lihu, což je nakonec problem. Měl jsem nějaké tipy, kde by se možná dal sehnat, ale nic. Taxikář je natolik ochotný, že mě zadarmo ještě vozí po různých jiných místech, kde by se mohl líh sehnat. Nakonec jsme se dostali až do velkoobchodu s hotelovým vybavením, kde sice nemají tekutý líh, ale kupuji jakýsi hořlavý gel do patron na vaření. Pak jedeme pro filtry, ale cestou ještě vyzvedáváme někaké další zákazníky. Když dorazíme k domkům uprostřed polí a domorodci mě vidí v taxíku, hned se radují a zvou mě na Kawu. To ale s díky odmítám a tak hned jedeme dál. Novou posádku taxíku vysazujeme na autobusovém nádraží, pak kupuji filtry a vracíme se k Feře.

úterý 23.9.2008 – Ráno po snídani, nasedáme do taxíku a opět jedeme do Nandi. Nejdříve se jdeme nechat vyfotit na žádost o víza a pak jen chodíme po různých obchodech a nakupujeme vše možné, hlavně ale levné značkové oblečení. Kačence kupujeme nové Lego – velké hasičské auto. Domů nás žene až hlad a opět složitá volba, kde se tu dobře a bezpečně najíst. Nakoukneme do pizzerie, ale raději se vracíme do Denerau, kde kotvíme a kde je spousty slušných restaurací. Před návratem na Feru ještě kupujeme dřevěnou “palici” z War Clubu původních Fijijských lidojedů. Odpoledne se opět “venčíme” na náměstíčku v Denerau. Dáváme si kafíčko v Esquire Cafe, kde se i připojujeme na internet. Když se vracíme večer na loď, stavíme se ještě v Hard Rock Cafe a Kačence kupujeme tričko. Kačka si ho hned oblékla a raduje se že má “Hard tričko”. Baví tam tím i personál – všichni už nás tam díky Kačence stejně znají… 🙂 Jdeme spát brzy – ráno nás čaká náročný den.

středa 24.9.2008 – Vstáváme na šestou hodinu, snídáme a po sedmé jedeme taxíkem do Nandi na autobus. Na osmou hodinu už sedíme v autobuse. Nandi – Suva Expres je “nejlepší” autobusová linka na Fiji, ale stejně je to docela hrůza. Jitka první půlhodinu jen koulí očima a říká, že jsme měli jet taxíkem… Je z toho chudinka celá vedle. Kačence to nevadí a raduje se, že jedeme na výlet autobusem. Kačenka dvakrát hlásí, že chce čurat a tak pokaždé zastavíme autobus a pokoušíme se čurat, ale jak říká Kačenka, nejde to :-). Všichni na nás koukají a usmívají se. Po hodině a půl jsme na první zastávce v Sigatoce, s desetiminutovou přestávkou. Jitka s Kačenkou jdou na záchod, ale hned vybíhají a Jitce je zle… Bereme tedy Kačenku vyčurat kousek dál na travičku. Jitka se trochu rozdýchá a pak už nasedáme do “expresu” a pokračujeme další dvě a půl hodiny do Suvy. Vystupujeme z autobusu a prvním volným taxíkem jedeme na Indonézskou ambasádu. Dorážíme tam akorát před obědem a tak vše stíháme vyřídit poměrně rychle. Seznamujeme se i s příjemnými zástupci z Indonésie, kteří nám budou ty naše víza podepisovat. Nejde to ale hned a tak se pro naše pasy s vízy budu muset vrátit až v pátek. To bohužel znamená další “výlet” do Suvy. Z ambasády jedeme na oběd a nákup do velkého supermarketu MHCC. Na třetí hodinu nasedáme opět do stejného “expres” autobusu a další čtyři hodiny se vracíme do Nandi. Pak taxíkem k lodi do Denerau – a máme toho dost… Jitka přemýšlí co bude vařit k večři, ale pak raději jdeme na pizzu.

čtvrtek 25.9.2008 – Hned po snídani vyrážíme do prádelny s několika várkami prádla. První praní probíhá v pohodě, ale druhá várka končí v polovině… Prostě jsme uštvali pračku a tak nezbývá než doprat a vyždímat ručně. Prádlo sušíme celé odpoledne, ale večer je ještě vlhké. Navečer opět procházka na břehu a internet. Kačenka se v Hard Rock Café přidává k show personálu a zapáleně tancuje, hned je z ní hvězda :-).

pátek 26.9.2008 – Vstávám s budíkem v 6:30 🙂 a po snídani odjíždím taxíkem na nádraží. Kolektivním taxi pak pokračuji s dalšími třemi Fijijci do Suvy. V Suvě nejdřív navštěvuji dva jachtařské obchody. Jsou sice na tisíce mil kolem nejlépe zásobeny, ale z toho co scháním nemají stejně nic… Ale to je normální, od loděma přeplněného Karibiku funguje až Nový Zéland a Austrálie – kam se nechystáme… Naštěstí hledám jen drobnosti, bez kterých se snadno obejdeme. Dál pokračuji na ambasádu pro pasy s vízy a pak hned zpět taxíkem do Nandi. Na naplnění taxíka čekám téměř dvě hodiny. Je poslední, který tento den jede! Cestou ještě stavíme u vraku školního autobusu, který tu krátce předtím vyhořel! Pro místní řidiče je to velká atrakce a tento měsíc jde již o druhý případ! Ten první prý začal hořet za jízdy a řidič jen hadrem uplácal oheň a jel bez zastavení dál! Po chvíli však hořeli znovu a tentokrát pořádně!! Jitka je s Kačenkou celý den na lodi a večer mě netrpělivě vyhlížejí. Během dne jí došly baterky a vytekla lednice, ale na pohádku (Popelku) v televizi to ještě stačilo.

sobota 27.9.2008 – Ráno vstává Jitka s Kčenkou a já v si pohodě přispávám. Po snídani si beru Kačenku a vyrážíme na břeh pro kus překližky na novou poličku. Mají však zavřeno a tak se po procházce vracíme zpět. Kačenka se pak čvachtá ve vaničce a já se pouštím do servisu motoru. Měním olej a čistím celý palivový systém. Večer jdeme na kafíčko a internet. Naposledy koukáme na taneční představení a Katy řádí – opět vyvolává větší pozornost než profi tanečnice… Jitka k večeři vaří šťouchané brambory.

neděle 28.9.2008 – Ráno a celé dopoledne nám prší a tak jen lenošíme. Jitka studuje průvodce Indonésie a já dopisuji a upravuji deník. Kačenka si hraje s Legem.

pondělí 29.9.2008 – Seznamujeme se s Australany a Kačenka má novou kámošku. Lili je jen o rok starší než naše Kačenka a tak si pěkně rozumí a řádí spolu. V poledne společně jedeme do veliké tržnice v Nandi. V marině kupuje Jitka míč a tak holky hrajou fotbal. Přidává se k nim ještě nějaký o hlavu menší chlapeček. Tomu holky dávají pořádně zabrat a končí to brekem…, pak zase brečí Lili, ale Kačenka se nedá! Nakonec jdeme společně na večeři do restaurace. Probíráme kde jsme kdo plul a dostáváme spoustu informací k Vanuatu a Indonésii. Paní nás obdivuje, protože na jakékoliv přeplavby jezdí jen pán a holky za ním až dodatečně létají letadlem.

úterý 30.9.2008 – Dopoledne si bereme taxi a jedeme do Lautoky. Chci se pokusit odhlásit nás bez lodě. Úředník od celníků by souhlasil, ale úředník z imigračního neubral ze své důležitosti a potřebné razítko nám nedal! Nezbývá než si zítra zajet 20 mil lodí… Baví nás alespoň řidič, vypráví nám o životě a poměrech na Fiji, o politice atd. Cestou zpět se ještě stavíme v Nandi na nákup, řidič automaticky nahlašuje své jméno v obchodě, protože z našeho nákupu obdrží 10% provizi, nakonec se tím ani netají. Odpoledne pak vše připravujeme k vyplutí. Balíme a uklízíme co se dá, dostavuje se nervozita z další cesty…

Fiji středa 1.10.2008 – Vanuatu – Papua Nová Guinea čtvrtek 30.10.2008

středa 1.10.2008 – Ráno vstáváme v 6:00 a hned se připravujeme k odjezdu. Je plný příliv, venku leje a nefouká. Nikam se mi nechce, ale je čas vyplout… tak se oblékám do nepromokavé kombinézy a jdu vytáhnout kotvu. V 6:15 vyplouváme z Port Denerau. Jedeme nejdříve do Lautoky – musíme se odhlásit a bez lodě to – jak jsme si ověřili včera – nejde. Po téměř třech hodinách jízdy na motor kotvíme v Lautoce, nejblíž molu jak jen to jde. Beru si papíry a s člunem plným odpadků jedu na břeh. Tam nejdříve likviduji odpadky do kontejneru a pak jdu na celní a imigrační úřad. Tam vyplňuji čtyři formuláře ve čtyřech kopiích a další půlhodinu čekám. V 11:00 odcházím s orazítkovanými pasy a odhlašovacím formulářem i s Fijijskou pečetí. Vracím se na Feru, dávám si druhé kafíčko, pak balím člun a dolévám naftu. Ve 12:00 je opět kotva nahoře a pokračujeme směrem Vanuatu. Tedy jen směrem, protože nejdřív se ještě jedeme podívat do Musket Cove, vyhlášeného kotviště a útočiště jachtařů u ostrova Malolo. Jedeme na motor proti větru a poslední hodinu už nám fičí jako blázen. Doplouváme před čtvrtou odpoledne a chytáme se na bóji vedle našich známých. Byli jsme domluvení na společnou večeři, ale máme toho za celý den dost a tak jen odpočíváme a psychicky se připravujeme na další cestu. Celou noc hodně fouká a boje nám buší do lodě, takže o klidném spánku nemohla být ani řeč….

čtvrtek 2.10.2008 – Vstáváme v 7:00, snídáme a připravujeme vše k odjezdu. V 9:30 se odvazujeme od bóje a bez zaplacení odjíždíme. Tedy, ne že bychom chtěli ujet, ale máme sbalený dinghy a pro peníze si nikdo nepřijel… Kličkujeme mezi neoznačenými útesy směrem k passu na severní straně útesu Ro Ro, nejkratší cestou z laguny, odkud máme 503 mil k Vanuatu. Cestou už vidíme, že vítr je opravdu silný a mě trochu mrzí, že už nebylo jak si ověřit naši tři dny starou předpověď. Když jsme venku z laguny, máme cca. čtyř až pětimetrové vlny a silný, studený vítr z boku. Vytahujeme plachty, hlavní na třetí ref a asi dva metry kosatky. To stačí na rychlost okolo 6 uzlů. Sem tam nás zaleje vlna. Jedna mě s Jitkou promočí tak, že na nás není nitka suchá a Jitka se chce vrátit! Sotva jsme vypluli a už toho máme všichni dost… Nevečer vítr ještě zesiluje a tak “nechávám” jen takový cípek kosatky, který už nejde narolovat! Fouká stálý vítr okolo 40 uzlů, v nárazech i víc! Jitka má mořskou nemoc, mě také není nic moc a ani Kačenka namá nejlepší náladu – ale aspoň jí je dobře. Ležím s ní v salonu v peřinách a koukáme na pohádky. Před osmou hodinou, zrovna když jdu s Kačenkou na záchod přichází dvě obrovské vlny. První odhodila Feru o několik metrů a druhá masou vody přelévá celou loď! Já jen vidím velké množství vody, ktré nám nedovřenými dveřmi vlétlo do lodě a “vypláchlo” celý salon! Neumím odhadnout kolik to mohlo být litrů, možná 100 až 200! V kuchyni stálo cca. 10cm vody pod vařičem a pravá polovina salonu byla totálně promočená až po zadní sedák! I peřiny a polštáře, kde jsme se s Kačenkou před minutou válely… Navíc jsem dostal ránu od elektriky, když jsem se pokusil rozsvítit – i strop byl komplet mokrý… Na palubě nám tato vlna ohla dva sloupky zábradlí na návětrné straně a jiná velká vlna nám na závětrné straně utrhla kajak! Ten měl naštěstí ještě dlouhé lano a tak si vesele surfoval za Ferou… Noc nebyla klidná…

pátek 3.10.2008 – Dopoledne Jitka leží a stále jí není dobře. Já a Kačenka koukáme na pohádky. V poledne nám zbývá 364 mil na Vanuatu. Odpoledne přidávám malinko kosatky, ale počasí se nemění. Navečer opět přituhuje, takže kosatka jde opět pryč. Hroznej hukot, po lodi se téměř nedá pohybovat bez držení…

sobota 4.10.2008 – Už třetí den Jitce slibuju, že “zítra už to bude lepší” a sám bych tomu chtěl věřit! V poledne nám zbývá 250 mil k Vanuatu a máme všeho dost, rychlost větru se drží stále okolo 30 – 40 uzlů, některé vlny odhadujeme na 7-8 metrů!! Navečer se vítr konečně točí lehce k zadoboku a celkově se trochu vrací do normálu. fouká 25 – 30 uzlů a jsou už jen asi 3 – 5 m vysoké vlny, které se už tolik nezalamují, ale především ztrácí na své energii.

nedělě 5.10.2008 – Dopoledne už je veseleji! V poledne se Jitka dokonce pustila do kuřete s rýží, ale při vaření opět dostává mořskou nemoc. V poledne zbývá 134 mil k Vanuatu a odpoledne dáváme Kačence vaničku s vodou na koupání. Fera nejde moc “vyladit” a tak kličkuje sem tam. Vlny mají stále obrovskou energii a každou chvíli nás nějaká “nakopne” a úplně rozhodí z kurzu. Večer trochu slábne vítr a dokonce vytahujeme celou hlavní (bez kosatky).

pondělí 6.10.2008 – Dopoledne je ještě klidnější a tak přidáváme kosatku na motýla. V poledne zbývá 16 mil k ostrovu Efate, ale ještě není vidět. Kolem jedné odpoledne chytáme dorádu. Sotva ji vytahnu a znova nahodím, taháme další. Zajímavé je, že ta druhá bojuje jako blázen a tak si užívám nového navijáku. To už i vidíme ostrov, ale viditelnost je špatná, maximálně 5 mil. Ještě v pohodě stíhám naporcovat obě dorády a se západem slunce začínáme balit plachty a windpilota. Jsme ve vjezdu do zátoky Mele Bay a do Port Vila dojíždíme na motor. V 19:00, už za tmy jsme zakotveni v karanténím prostoru (17°44,28S 168°18,64E) a jsme rádi, že jsme tady. Cesta sem byla opravdu těžká. Musí o nás vědět celá zátoka, protože Kačka stojí nahoře v kokpitu a křičí a zpívá si na celé kolo co ji hlasivky stačí! V nasvíceném městečku ji navíc zaujal jeden krásně osvětlený dům, takže pořád křičí, že je to palác a v něm bydlí král…

úterý 7.10.2008 – Vstáváme na 7:00 a po ranním kafíčku se pokouším spojit s Customs a karanténou. To se mi ale nedaří a tak zkouším kontaktovat Yachting World. Tam už jsme se dočkali odpovědi a příslibu, že karanténní úředníci dorazí okolo deváté. Čekáme dlouho a přitom připravujeme dinghy. Až později se dozvídáme, že jsme o další časové pásmo dál a je tu o hodinu méně. Takže karanténa vlastně ai nemá tak velké zpoždění :-). Karanténní úředník se nalodil na Feru a po vyplnění formulářů nám “zkontroloval” zásoby. Nelíbilo se mu již naklíčené Taro a staré kokosy, ale jinak vše OK. Tvářil se hrozně smutně, že nám to má odvézt, ale my byli rádi. Stejně bychom to vyhodili! Takhle nám to i s odpadky odvezli oni. Na imigrační a celnici už musíme sami. Nasedáme tedy do dinghy a hned vyrážíme do města. Nejdříve vytahujeme Vatu (místí měna) z bankomatu a pak hned vyřizujeme imigrační. Za přihlášení zde platíme přibližně 200 USD. Pak procházíme Port Vila a koukáme na obrovské množství obchodů a Duty Free obchodů. Přijel i cruiseship a tak je všude spóóustu tůristů… V jednom Duty Free jsem si vyhlédl foťák (Nikon D80), ale ještě nevím jestli ho lze koupit bez daně, protože ještě chceme cestovat po ostatních ostrovech Vanuatu. V jachtklubu si dáváme oběd a příjemně nás překvapuje, když tu vidíme plápolat i českou vlajku! Pak vezu holky na Feru a sám jedu vyřídit celnici na protější straně zátoky. Domlouvám se tam i jak koupit ten foťák. Odpoledne/navečer už nikam nejedeme a odpočíváme, docela si to po té těžké cestě z Fiji zasloužíme.

středa 8.10.2008 – Celý den lítáme po obchodech. Navštěvujeme krásnou tržnici s ovocem a zeleninou, spousty obchodů s velmi levným značkovým oblečením, tržnici s místním oblečením (které tu i přímo šijou, barví a malují), Duty Free shopy s parfémy i elektronikou. Mimo jiné si znovu prohlížím foťák a Kačenka od prodavačky dostává krásnou značkovou kabelku. Kačenka se tu všem moc líbí, ale mi z ní šílíme jak poslední dva dny zlobí. Jedinou změnou proti obchodům jsou houpačky a klouzačky pro Kačenku. A večer “pro změnu” navštěvujeme velký supermarket s potravinami (slušný výběr, ale asi třetina potravin s prošlou spotřební lhůtou)… Večer jsme pak na lodi úplně vyřízený…

čtvrtek 9.10.2008 – Ráno po snídani jedu na celnici pro cruising permit a pro papíry na duty free nákupy. Pak společně jedeme do města. Bereme to postupně – internet, kafíčko se zákuskem, klouzačky a nakonec jdeme koupit můj “vysněný” foťák. Pak opět na celnici vyřídit odhlášení k odjezdu na další ostrovy. Také mi zapečetili tašku s duty free nákupem.

pátek 10.10.2008 – Ráno vstáváme opět brzy a já hned jedu pro benzín do dinghy a do centrály. Pak jedeme na další nákup potravin a cestou zpět doplňujeme vodu a za zbytek peněz kupujeme naftu. V 10:50 vyplouváme. Fouká dost a tak vytahuji jen kosatku. Jsou docela vlny. V 15:30 kotvíme v zátoce Ai Creek (17°36,29S 168°14,59E) vzdálené asi 25mil od Port Vila.

sobota 11.10.2008 – Nikam nejedeme a dohromady ani nic neděléme. Den trávíme odpočíváním, koupáním v nádherné vodě a procházkou po pobřeží. Je tu krásná řeka a podle průvodce tu má být letadlo. To jsme ale nikde nenašli. Později k nám připádloval domorodec na kánoi vydlabané z jednoho kusu kmene stromu a bambusovým vahadlem, na kterém má vystavené místní ovoce na prodej. Nic si nekupujeme, ale dáváme mu ochutnat vinný střik a nakonec si odváží i nějaké těstoviny a konzervy, je z toho úplně paf. Až později se dozvídáme, že pokud tu někdo něco dostane dárkem, je slušností oplatit mu to ve stejné či spíše vyšší hodnotě.., takže jsme dodatečně pochopili jeho rozpaky, protože podle řeči těstoviny ještě nikdy nejedl a byl to pro něho opravdu velký dar. Navíc jsme mu složitě vysvětlovali i jejich přípravu a tajně doufáme, že je nejedl syrové… Jeho odjezd jsme dlouho sledovali, byl to zatím nejprimitivnější člověk, se kterým jsme se doposud setkali.

neděle 12.10.2008 – V 7:00 mě budí Jitka, že se utrhla sousední loď. Ta už je ale moc daleko a my nemáme motor na dinghy a tak jen doufáme, že se každou chvíli vzbudí a neztroskotají. Dáváme si snídani a hned poté vytahujeme kotvu a popojíždíme o zátoku dál. Projíždíme průlivem mezi ostovy Lelepa a Moso. Kotvíme mezi útesy v laguně Lelepa (17°34,68S 168°12,52E) u stejnojmeného ostrova. Vjezd je sem opravdu složitý, úzký a mělký. Jo jo, zase musím zdůraznit, že Fera je ocelová loď – jinak bych sem ani nejel! Laguna je ale překrásná! Voda hraje všemi ostíny světle modré, kolem jsou krásné bílé pláže s tmavými kameny, skalkami a převysy. Pod vodou je sposta naprosto neporušených korálů a Jitka se raduje, že i z dinghy je “vidět Nema”-klaun fish. Užíváme si pohody a koupání na pláži, pak jdeme na procházku na druhou stranu ostrova. V poledne se vracíme na oběd, balíme dinghy a v 15:00 – po kafíčku, vyplouváme do 84 mil vzdálené South West Bay. Jedeme na zadák na motýla a po asi dvou hodinách se mění vítr na zadobok. Se západem slunce se zatahuje a až do rána se střídá déšť s mrholením. Vítr pomalu, ale neustále mění směr a Fera s ním. Mně se ale v noci nechce vylézat do deště a tak najíždíme dost mil navíc…

pondělí 13.10.2008 – Ráno dojíždíme k ostrovu Malakula a postupně zpomalujeme. To ale nevadí a až těsně před zátoku dojíždíme na plachty. Objíždíme korálový útes a v 9:15 kotvíme v South West Bay (16°29,90S 167°25,29E) před vesnicí Witva. Stojí zde i dvě německé plachetnice. To mi vyhovuje a tak hned spouštíme dinghy na vodu a jedu zjistit jak to tu chodí. Na první lodi je jeden “sólo” a hrozně nevymluvený. Trvá mi přes hodinu než se dostanu ke slovu a odjedu. Na další lodi je Winfried s manželkou. Winfried je známý stovkám jachtařů tím, že na síti dělají počasí a shromažďuje informace o lodích a kotvištích. Celkem prý už dělali počasí pro více než 1000 lodí na plavbě přes Pacifik. Domlouváme se, že mi pošle všechny dostupné informace o Indopacifiku a spokojený se vracím na Feru. Tam už netrpělivě čekají Jitka s Kačenkou a společně jedeme na břeh. Přistáváme na dlouhé tmavé pláži a vytahujeme náš dinghy mezi domorodé kanoe s vahadly. Přichází k nám dvě ženy s několika dětmi a provádí nás vesnicí. Kačenka je nejdřív trochu stydlivá, ale po chvilce už běhá a křičí jako jindy :-). Trhá všechny kytičky na které dosáhne a pak postupně dává každému jednu kytičku, všichni jsou z toho vedle a nevědí jak mají reagovat. Nejdříve rozdává dětem a pak dospělým. Na Kačence můžou všichni oči nechat a když jí spadnul klobouček, okamžitě to zašumělo údivem a všichni se jí snaží šahat na světlé vlásky. Jakmile se nedíváme, tak ji ženy chytají do náručí a vší silou k sobě mačkají, takže se Kačka snaží držet si nás na dohled. Nás zde překvapuje velké množství keřů a stromů, které jsme nikde jinde ještě neviděli a ochtnáváme i zvláštní druh velikých oříšků. Na pláž ke člunu nás doprovází celá vesnice. Po poledni se vracíme na Feru a po obědě jdeme spát s Kačenkou. Odpoledne hodně prší a tak lenošíme doma.

úterý 14.10.2008 – Dnes je to přesně rok, co píšeme tento deník! Ráno vstáváme poměrně brzy a po snídani se vydáváme na průzkum laguny Tisri. Do laguny je jen jeden mělký a klikatý vjezd, ve kterém bojujeme se silným proudem a občas zakopneme motorem o dno. Naštěstí vždy jen o trávu nebo písek, takže motoru se nic nestalo. Laguna je ale nádherná! Obrostlá mangrovy a zdánlivě neproniknutelnou buší. Na březích laguny leží čtyři další vesničky, ale od vody je vždy vidět jen přístaviště kánojí a maximálně nějaký přístřešek, vesnice jako taková je vždy dál od břehu. Rozhodně by tu člověk nepoznal v jakém že století to vlastně jsme… Tedy nebýt tu nás. 🙂 Nádhera! Po asi dvouhodinové jízdě kolem laguny jedeme opět ven a na návštěvu vesnice Lembinwen. Sotva dorazíme na pláž, sbíhají se děti a vedou nás na návštěvu do své školky. Tam se opět projevuje naše Kačenka, která bez ustání lítá a křičí. Všechny děti jsou z ní úplně paf. Hlavně z Kačenky jemných a bloňďatých vlásků. Všichni ji pořád hladí a bojují o její pozornost. Přitom pořád pobíhají a všemu se smějí, jen Jitka se moc nebaví. Už totiž dopředu vidí, že si Kačenka určitě odveze i vši… možná i jo, protože je tu mají asi všichni. A aby to nebylo málo, tak Kačenka ještě objevila flétnu. Poté co “ocucala” první, jí polovina dětí nabízí i tu svou a tak jich nakonec vyzkoušela víc než deset. Flétna je tu to jediné, co připomíná dnešní dobu! V poledne se už unaveni horkem vracíme na Feru. Okamžitě skáčeme do moře a mejeme Kačence hlavu – a vůbec celou Kačenku.

středa 15.10.2008 – Vstáváme s Kačenkou v 6:00 a lenošíme u televize. Koukáme na kreslený film Auta – máme ho nový, “originál” přepálený z Port Vila. Po snídani jedu ještě s Kačenkou do vesnice, kam vezeme vypálené CD s fotkama, které jsme nafotili u nich ve vsi a ve škole. Poprvé se k nám na břehu hlásí i muži, kteří se vždy drželi opodál. Asi je to tím, že s námi není Jitka. V 10:00 vytahujeme kotvu a vyplouváme dál, na severní část ostrova Malakula. Ve větrech různých směrů a síly, které často střídalo bezvětří se probíjíme do 34 mil vzdálené zátoky Malua Bay. Poblíž Naverra Point se do Fery opírá silný boční vírt a jedeme rychlostí přes 6 uzlů. V tom vidíme jak před námi skáče z vody možná dvoumetrový marlin! Chvíli na to nám zaškube prut a je vidět, že máme něco velkého! Myslím si, že to je ten marlin co jsme ho viděli, ale vytahujeme přes metr dlouhého tuňáka modroploutvého. Překvapuje mě, že má zuby podobné jako žralok! Ale je to macek! Zapadá nám slunce a k zátoce dojíždíme už za úplné tmy. To je docela nic moc, protože naše počítačové mapy nesedí cca. o míli až dvě! Máme ale další souřadnice z pilota a podle nich a dobrého “odhadu” se nám povedlo nenápadnou zátoku najít. Je opravdu černočerná tma a na ostrově není elektrika a i pláže jsou tu tmavé. Kotvíme v 19:30 na devítimetrové hloubce (13°59,50S 167°11,00E). Po večeři se pouštím do našeho úlovku. Nejdříve podle knížky identifikuji přesný druh a pak se pouštím do porcování. Vykuchám vnitřnosti, které hážu do moře a pak ze zad vyřezávám dva dlouhé svaly. To pro nás stačí a zbytek nechávám na další den, jako dárek pro domorodce. Před spaním pak ležím v kokpitu, poslouchám muziku, koukám na hvězdy a je mi báječně. Jitka šla spát, od Fiji pořád nějak bojuje s mořskou nemocí.

čtvrtek 16.10.2008 – Kačenka vstává v 6:00 a od 7:00 krouží kolem Fery domorodec na kanoi. Jmenuje se Don a říká že je náčelníkem vesnice. Má s sebou nádhernou holčičku, která je přibližně jako Kačenka. Navíc jsme již v Melanésii a děti mívají krásé blonďaté kudrnaté vlásky! Domlouvám se s ním, že přijdeme do vesnice a nechávám mu zbylou polovinu tuňáka. Také s Donem domlouvám pádlo na dinghy – tedy spíš jako suvenýr. Mají je vyřezávané z jednoho kusu dřeva a mají pěkný tvar. Don mi sice nechce nechat to své, používané, ale za hodinu je zpět s úplně novým. Domlouváme se co za něj, peníze ho příliš nezajímají a tak mu dávám kousek starého provazu na uvázání krávy. Navíc mu dávám plechovku staré barvy, kterou už bych sám nepoužil a tady jsou za ni moc rádi. Při druhé návštěvě beru děti na náš dinghy a provážím je s motorem kolem. Kačenka piští radostí, ale domorodé děti se spíš bojí! Nikdy na člunu tak rychle nejely! Motor na člun tu nikdo nemá a na svojich kanoich s vahadly jezní pouze po zátoce a podél břehu. Bavíme se o domorodcích žijících ve vnitrozemí ostrova, ale Don říká, že dál než kilometr od břehu se nedostaneme a dál, že nikdo nežije. Přitom podle “Turistických informací” ve vnitrozemí žijou kmeny Big Nambas a Smal Nambas na úrovni doby kamenné! Ať žijou lidojedi! 🙂

Později vyrážíme s Jitkou a Kačenkou na břeh, ale začíná pršet a tak se poměrně brzy vracíme. Mě to však nedá a v pláštěnce a s foťákem se vracím do vesnice. Je mi tu krásně… Lidé jsou velmi přátelští a dostáváme památník, kam se máme zapsat. Jsou tam prý všechny lodě, které se tu zastavili. Našel jsem i zápis od kamaráda Martina z jeho první plavby kolem světa. Od 6.7.2000 jsme 92 loď. Památník beru s sebou na loď a s Jitkou nás tam večer zvěčníme. Ještě se jedu projet kolem na člunu a potkávám rybáře ve vedlejší zátoce. V dešti chytají celé odpoledne, ale zatím dohromady nic nemají. Zvu je k nám na Feru a dávám jim asi dvě kila masa z dorády, kterou ještě máme v lednici. Oni takovéto dravce vůbec neumí chytat!

pátek 17.10.2008 – Ráno se rozloučíme s domorodci a přípravujeme se k odjezdu. Ještě se mi povedlo utopit špunt z vaničky a tak musím ještě do vody. V tu chvíli máme pod Ferou schovaného mořského hada, který mě i Jitku trochu zaskočí! Když je hotovo, plujeme pomalu na plachty podél ostrova a pak dál, na další ostrov Espiritu Santo. Plujeme 20 mil ostře proti větru, ale je to paráda! Žádné vlny a ideální vítr, idilka! Dokonce se nám daří i chytit dalšího tuňáka. Pak zajíždíme do průlivu mezi ostrovy Espiritu Santo a Malo. Tam nám dokonce pomáhá i proud a tak naše rychlost stoupá na 8 uzlů. Kotvíme na bóji (15°32,23S 167°10,81E) před resortem Adre naproti Luganville. Ještě pádluji na břeh na recepci nahlásit náš příjezd a rovnou tam nechávám i našeho nově uloveného tuňáka.

sobota 18.10.2008 – Vstáváme v 7:00 a v 8:00 jedeme hotelovým člunem do Luganville. Koukáme, kde se dá co koupit a zkoušíme se odhlásit na celnici. Je ale výkend a tak je všude zavřeno. Odpoledne odpočíváme na lodi a já jdu s Kačenkou do bezénu. Dávám motor na náš dinghy, abychom nemuseli jezdit hotelovým člunem.

neděle 19.10.2008 – Pohodový den kolem lodě. Ráno hraje místní “kapela” u mola a vyhlížejí nové hosty. Ty přijíždí asi o dvě hodiny později a muziky si snad ani nevšimnou! Ale na muzikantech je vidět, že hrajou hlavně proto, že je to baví! 🙂 S Kačenkou si jedeme zatancovat a pak do bazénu, cestou zpět vozíme vodu na Feru. Je zde kvalitní pitná voda ze studně, která je pravidelně kontrolována a tak toho využíváme. Odpoledne se jedeme koupat všichni. Jitka u mola fotí ryby a voda v moři je tak čistá, že se jí povede strčit objektiv až do vody… Večer píšeme Emaily a deník do počítače.

pondělí 20.10.2008 – Budíček v 6:00 a hned startujeme motor, k ránu nám vytekla lednice. Po snídani jedeme na dinghy do Luganville. Tam začínáme nákupem a poté sedíme v internet café. Napsané Emaily sice odesílám, ale nejdou mi otevřít žádné rozumné stránky s předpovědí počasí. V poledne se vracíme na Feru. Po obědě jde Kačenka spinkat a já jedu na celnici a pro naftu. Na celnici se docela dlouho dohaduji s celníky, protože po nás chtějí zaplatit přístavní poplatek 75 USD! Bez účtenky za zaplacení tohoto polatku nás prostě nepustí! Zkouším všechno možmé, ale nakonec nezbývá než zaplatit… Dostáváme razítka do pasů a papír na bezcelní nákup nafty. Beru si Taxík a jedu do velkoobchodu s naftou a benzínem, který je asi 3km za městem. Tam narážím hned na dva pronlémy. Zaprvé, naftu prodávají jen v 200l sudech a já bych potřeboval asi 300l – takže bereme jen 200l… a zadruhé je 14:30 a to už se nedělá… takže zítra ráno. Na Feře pak s Kačenkou opět navážíme zásoby pitné vody a plníme co se dá.

úterý 21.10.2008 – Vstáváme opět velmi brzy a na sedmou hodinou odjíždím do Luganville pro naftu. Brzký příjezd na břeh je tak trochu zbytečný, protože mi nejdou vybrat peníze z bankomatu. Musím čekat až do 9:30 než otevřou banku. Předtím si ale ověřuji cenu, abych neměnil žádné Vatu navíc. Po výměně peněz jdu koupit naftu. Nejdřív se musím dohadovat abych ji vůbec dostal, protože pani v kanceláři už nechtěla nic dělat a říkala abych přišel opět až zítra! Tak se s ní dohaduji a když vidí, že jen tak neodejdu vypisuje účet a za pět minut už přepumpováváme naftu ze sudu do menších kanistů, ty pak taxíkem převážím k dinghy. V deset hodin jsem i s naftou zpět na Feře. Ještě jednou dovážím pitnou vodu a po obědě ve 14:00 odplouváme. Do další zastávky – na Papuu Novou Guineu to máme 903 mil. Dvě hodiny motorujeme a pak už na plachty valíme podél jižního pobřeží ostrova Espiritu Santo – dál na západ. Celý večer jedeme se zadobočním větrem jako o závod, ale od 21:00 hod. začíná postupně slábnout vítr. Po jedenácté hodině už musím i ubrat kosatku, aby mělo větrné kormidlo dost větru ke kormidlování.

středa 22.10.2008 – Chvíli po půlnoci lehá vítr úplně! Stahuji kosatku a stojíme jen s hlavní plachtou. Je klid tak spíme. Od půlnoci do osmi ráno jsme upluli 3 míle. V 8:00 startuji motor a jedeme dál od ostrova. V poledne zbývá 849 mil. V 17:00 dolévám 50l nafty a v 17:30 vypínáme motor. Nechávám jen hlavní plachtu a autopilota. Sice nejedeme, ale aspoň stojíme přídí správným směrem! Od 23 hodin sice míříme správným směrem, ale couváme! Kolem Fery máme spoustu delfínů a já zkouším chytit Australskou předpověď počasí pro Korálové moře. Pačasí se chytit nedaří a tak jen poslouchám vyprávění o Indonésii. Vypráví tam nějaký surfař, jak se do Indonésie zamiloval a odstěhoval se tam. Teď tam pomáhá místním lidem, učí je základům hygieny, snaží se nějakým způsobem přispět k jejich rozvoji a učí je ekologickému přístupu k životu.

čtvrtek 23.10.2008 – V 8:00 mě budí lehký vánek ve vlasech a tak rychle vytahuji všechny plachty a jedeme ostře proti větru. V 9:00 fouká tak, že musím ubrat kosatku. Teprve dvacet minut po deváté míjíme svou večerní pozici – za noc jsme se totiž vrátili o 7 mil! V 11:30 už musím ubrat skoro celou genu! V poledne zbývá 801 mil. Od 13:00 slábne vítr a jedeme okolo 5 uzlů. Odpoledne s Kašenkou malujeme “Škrtací kalendář”, Na Bali zbývá 3000 mil a náš kalendář má 30 plavebních dnů! Už se vidíme v cíli – ale 3000 mil je ještě víc než přeplaba Atalantiku! Navíc od Torresovy úžiny se dají očekávat slabé větry z různých směrů a hodně prudkých, krátkých bouří. Počasí typické pro rovníkové oblasti a přechodné období mezi monzuny (nakonec je přesně takové a v jedné z bouřek nám dokonce do Fery uhodil blesk) . V 19:00 znovu přestává foukat a balíme plachty, zůstávají jen mrtvé vlny. V noci stojíme bez plachet a pokoušíme se spát. Bohužel nám to nejde – to ticho je hrozně nahlas! Jitka lítá po lodi a snaží se odstranit všechny “normální” zvuky jako cinkání příborů a skleniček, klepání lan o stěžeň, něco se houpalo v “potápěčské” skříni, v navigačním stolku se sem tam kutálela tužka…. a je toho moc! A v tom bezvětří je to všechno tak nahlas!

pátek 24.10.2008 – Budím se v 6:30, za noc jsme se vrátili o 12 mil!! To bezvětří je strašný!! V 8:00 při prvním náznaku větru vytahuji plachty, do 9:30 jedeme okolo 3 uzlů a pak zase nic. Balíme plachty a motorujeme. Po dvou hodinách jdou plachty opět nahoru. Jedeme okolo 3 – 4 uzlů, od Luganville jsme upluli přes 200 mil a ve skutečnosti jsme vzdáleni jen 142 mil! V poledne zbývá 764 mil. Vítr drží i přes poledne a já začínám věřit, že vydrží i déle. Se západem slunce přehazuji autopilota na windpilota. Večer mě přemohla horečka a tak ležím zabalen do dek a potím se, mezitím však ještě musím dvakrát ubírat kosatku. Je mi hrozně, ale jedeme!

sobota 25.10.2008 – Za noc jsme ujeli 50 mil! V 7:00 vytahuji celou genu a jedeme! V poledne nám zbývá 643 mil a potkáváme první loď. Je to teprve asi druhá loď od Galapág, zkoušíme je volat vysílačkou, ale nereagují! Kolem třetí odpoledne míjíme dvě rybářské bóje. V 17:30 zmenšuji kosatku, zatahuje se a mrholí. Po západu slunce projíždíme mezi dalšími pěti rybářskými loděmi. Opět se s nimi zkouším spojit, neúspěšně.

neděle 26.10.2008 – Od rána prší a je zataženo, vítr stále fouká. Síla větru se stále mění a tak pořád cvičím s kostakou… V poledne zbývá 515 mil. Je pohodový den, večer pozápadu slunce přifukuje a potkáváme další dvě rybářské lodě. Už se je ani nepokouším volat…

pondělí 27.10.2008 – Teprve dopoledne se vyjasňuje a užíváme si krásné plavby na vysokých ale dlouhých vlnách. Fera si spokojeně odfukuje… Kačence dáváme vaničku na koupání… Pohoda… V poledne zbývá 378 mil a potkáváme další rybářskou loď. Chvíli na to vytahuji obrovskou barakudu. Má asi metr a půl, nejsem si jist, jestli se tak veliká může jíst a tak ji raději hážu zpět do moře. Až později se dozvídáme, že zde se ziguatera nevyskytuje a ryba by byla normálně jedlá. Ale zkoušejte to když nevíte… Po západu slunce se vítr točí na čistý zadák a tak měníme plachty na motýla. Potkáváme další dvě rybářské lodě. Začínáme držet stálé hlídky na palubě.

úterý 28.10.2008 – Budíme se do krásného a hokého dne. V poledne zbývá už jen 257 mil, studuji mapy a rozhoduji se změnit místo, kde přistaneme. Tím se naše vzdálenost k cíli mění na 184 mil! Okolo třetí odpoledne přichází veliký černý mrak a přímo nad námi se přehání prudká bouřka. Balím plachty a během minuty jsem úplně promočený, všude kolem blesky… Déšť vydrží až do 18:00 a postupně slábne vír, až nakonec nefouká vůbec. Ve 23:00 vytahuji plachty a za slabého jihovýchodního větru jedeme správným směrem. Všude kolem nás se dlouho prohání delfíni.

středa 29.10.2008 – Za svítání mě budí Jitka, že už skoro dvě hodiny skáčou kolem delfíni a neustále si “povídají”! V 9:00 sundavám windpilota a pouštíme atopilota – ten ve slabším větru drží přímější směr. Měním plachty na zadobok a po chvíli zpět na motýla. V poledne zbývá 116 mil. Jitka vaří penne se šunkou, Kačenka řádí ve vaničce… V 15:30 chytáme 140 cm dlouhého žraloka! Vytahuji ho na hákách z vody a uvazuji za zábradlí. Žralok hrozně bojuje – Jitka se na to nemůže ani dívat! Ještě téměř o dvě hodiny později se žralok, který vypadá jako mrtvý probere a mlátí sebou! Říkám si, že máme pěkný dárek pro domorodce… Jenomže, žralok když opravdu “dodělal”, začal smrdět tak, že to nešlo vydržet a hodil jsem ho zpět do moře! S Kačenkou jsme psali a malovali dopis Ježíškovi a Jitka připravovala večeři. Večer pak máme úplně fantastický západ slunce! Při večerní hlídce pak poslouchám muziku a těším se na další den! To už po devíti dnech plavby přistaneme na Luisiádách – ostrovech Papui Nové Guinei! Navíc Kačenka bude mít narozeniny! Tak kdo by se netěšil!?

čtvrtek 30.10.2008 – Kačenka má narozeniny! Dnes jsou jí tři roky! V noci špatně spíme a všude kolem se blýská. V 11:00 zbývá posledních 20 mil a tak startujeme a dojíždíme na motor. Na poslední chvíli ještě chytáme asi metrovou španělskou makrelu a ve 14:30 kotvíme v zátoce na Papui Nové Guinei… Tím jsme se dostali do jednoho z hlavních cílů naší cesty a zde také končíme s naším internetovým deníkem. Pro nás zde začíná další kapitola, kde hodláme prozkoumávat Papuu Novou Guineu a hlavně Indonésii. S Ferou budeme navštěvovat odlehlé lokality mimo všechny – byť jen zřídka navštěvované trasy, ale budeme si užívat i notoricky známých turistických míst, jako je například Bali a Thajsko. Těchto výprav a “expedic” se s námi může zůčastnit každý a tak pokud máte zájem – kontaktujte nás! A třeba další deník budete psát právě Vy!